V článku publikovaném v South Florida Sun Sentinel pranýřuje Wayne Smith, bývalý šéf Oddělení pro americké zájmy na Kubě, nedávné rozhodnutí Washingtonu zařadit karibský ostrov mezi "země podporující terorismus". Wayne Smith byl roku 1962 jako univerzitní profesor diplomatickým pracovníkem v Havaně v době, kdy John F. Kennedy vyhlásil dosud nezrušené embargo. Koncem sedmdesátých let učinil v administrativě Jamese Cartera jediný skutečný pokus o sblížení mezi Washingtonem a Havanou: "Nebyli jsme daleko od historického smíru, když Ronald Reagan s pomocí George Bushe staršího porazil Cartera ve volbách. Všechno pak šlo k ledu. Je to škoda, mohli jsme se vyhnout pětadvaceti letům nového napětí."

Když Smith hovoří o politice George W. Bushe, který se snaží připravit veřejné mínění pro invazi na ostrov, nebere si servítky: "Jedním z pilířů Bushovy kubánské politiky je neustálé prohlašování, že země Fidela Castra je 'teroristickým státem` s nepřátelskými úmysly. Proč bychom ale neměli mít s Kubou podobné vztahy, jako máme s Čínou, Vietnamem a dalšími nedemokratickými státy? (...) Bush nechce vést s Kubou dialog, přestože jde o zemi, která vždy bezesporu bojovala proti terorismu. Dialog by totiž mohl popudit floridské emigranty, kteří jsou zastánci tvrdé linie vůči Havaně, a mohl by prezidentova bratra připravit o hlasy voličů, až se bude tento znovu ucházet o post floridského guvernéra (...). Tvrzení, že je Kuba `teroristickým státem', podrývá naši důvěryhodnost tam, kde je nám jí nejvíce zapotřebí, což je shodou okolností v boji proti skutečným teroristům."

Co se týče terorismu v době nové studené války proti Kubě, existují zprávy, které si do evropských médií hledají cestu jen velmi těžko. Zatímco se svět začátkem dubna 2003 dozvídal o nepřijatelných kubánských rozsudcích nad nenásilnou opozicí, byly ve Spojených státech za všeobecného nezájmu potvrzeny mnohem těžší rozsudky nad pěti Kubánci obviněnými ze "spiknutí". Jeden z nich, novinový kreslíř Gerardo Hernandez, byl odsouzen k dvojnásobnému doživotnímu trestu a k trestu odnětí svobody na patnáct let v kalifornské věznici Lompok. Po třiatřiceti měsících čekání na rozsudek, z nichž sedmnáct byli drženi v naprosté izolaci a jeden na samotce zvané hueco, se oněch pět Kubánců dostalo díky kampani amerických liberálů, několika britských labouristických poslanců a Nadine Gordimerové, nositelce Nobelovy ceny za literaturu, do normálních cel.

Hueco je kobka bez oken velká dva krát dva metry, kde žije odsouzený pouze ve spodním prádle. Dvacet čtyři hodin denně je oslňován oslepujícím světlem. Odsouzenému je zapovězena veškerá komunikace včetně hovoru s žalářníky. V této díře navíc musí poslouchat křik ostatních odsouzenců, kteří se již z nesnesitelných podmínek zbláznili.

Jakých zločinů se tedy dopustili Gerardo Hernandez a jeho společníci, aby si zasloužili takto krutý trest? Během procesu, který se odehrál v Miami koncem roku 2001 prostě odmítnuli "spolupracovat" s tribunálem. V předvečer procesu se všichni přiznali, že byli na Floridě dlouhá léta tajnými kubánskými agenty a měli za úkol odhalovat pachatele stovek teroristických činů vedených proti jejich zemi. FBI je ovšem chtěla přinutit k prohlášením proti Kubě. Měli potvrdit, že jejich země představuje "nebezpečí pro Spojené státy" a že se infiltrovali, aby "získávali informace o americké národní bezpečnosti".

Gerardo Hernandez, Antonio Guerrero, René Gonzales, Fernando Gonzales a Joaquin Méndez pronikli v devadesátých letech do polovojenských proticastrovských struktur v Miami, které podnikají z Floridy protikubánské atentáty, aby poškodili tamní turistický ruch, motor hospodářského oživení země. Spojené státy připravené obhajovat jakoukoli akci ve jménu "boje proti terorismu" na oplátku tolerují na svém území zločince, kteří plánují atentáty proti Kubě, jíž washingtonští jestřábi přezdívají "darebácký stát" nebo dokonce "přisluhovačka terorismu".

Jeden z těchto atentátů má na svědomí život mladého Itala Fabia Di Celmo, který byl zabit 4. září 1997 v hotelu Copacabana v Havaně. Výbušnou nálož nastražil občan Salvádoru najatý stejně jako jeho přítel Orlando Bosch Luisem Posadou Carrilesem (starým praktikem protikubánské "špinavé války") do služeb Kubánsko-americké nadace v Miami.

Oba společníci se již účastnili umísťování nálože do letadla kubánských aerolinek poblíž La Barbade, při jejímž výbuchu zahynulo v roce 1976 sedmdesát tři lidí, a washingtonského atentátu na chilského ministra zahraničí Orlanda Leteliera, aniž by kdy byli pohnáni před americký soud. Jaká by asi byla reakce, kdyby bylo něco podobného organizováno na Kubě proti Spojeným státům? Ostrov je již čtyřicet let terčem nejen hospodářského embarga, ale také neustálých provokačních útoků, kterým západní média úmyslně nevěnují pozornost.

Jeden z pěti odsouzených Kubánců, René Gonzales, má americký pas. Je synem dělníka v hutnictví, který emigroval do Chicaga, a kubánské matky, jejíž rodina žila v severní Virginii. Narodil se ve Spojených státech. Na Kubu se vrátil s rodiči v roce 1961 a stal se pilotem, zatímco jeho bratr studoval práva. K překvapení celé rodiny jednoho dne opustil ženu a dceru, unesl letadlo a uprchl do Spojených států, kde byl přivítán jako hrdina...

Text je z časopisu Le Monde diplomatique. Pokračování v češtině ZDE