Legendy provázejí lidské společenství od chvíle, kdy si lidé uvědomili sílu své myšlenky. Byly a jsou podle potřeby také nemilosrdnou zbraní, nástrojem nátlaku a vydírání i teroristickou taktikou. Jsou formou násilí a manipulace stejně jako projevem náboženského zanícení či jiného citu.

Svět technické civilizace se stává stále více čitelnějším, přístupnějším, vzdálenosti dnes nehrají významnou roli, vše je překonatelné se všeobecně dostupným golémovským šémem, kterému se říká peníze. Přesto legendy žijí i dnes nejen v náboženských, ale i v politických a aktivistických organizacích.

Legendy jsou "akční" zbraní, neboť se dají vytvořit podle místních podmínek a specifických potřeb a mohou neustále mutovat podobně jako virus chřipky. Legenda je alternativní biologickou zbraní hromadného ničení. Je to trus zvířete zvaného Propaganda. Tento trus může být i velmi infekční s těžko předem vypočítatelnými důsledky.

Legendy jako propagandistická zbraň od věků čerpaly z historických námětů, ale byly přetvářeny tvůrčí fantazií podle momentálních záměrů tvůrce či opisovače legendy. I jednotlivá legenda, jako např. o svatém Václavovi, byla mnohokrát zpracována. Vždy v jiném kontextu, se zdůrazněním jiného aspektu historické události. Mnohdy byl legendární hrdina náhodný. Mohl se jím stát někdo jiný, ale los účelnosti ukázal na stín života konkrétní osoby. "Kolik opatů a mnichů je pohřbeno v české zemi? Ale jedině sv. Prokop, mnich a opat legendy, nezemřel bez ohlasu." (Na úsvitu křesťanství, ELK 1942, str.12) Totéž platí také o živých hrdinech legend, kteří z legend mohou ještě za živa těžit, nebo jsou jejich obětí.

Legenda je stále živá

Příběh rodiny Červeňákových je příkladem nefalšované moderní legendy. Moderní v tom smyslu, že je produktem devadesátých let dvacátého století. Z jiného pohledu je červeňákovská legenda všední, účelová, stejně krutá jako jiné ideologické legendy.

Legenda Červeňákovců nám dává možnost ukázat ne na nějaké středověké legendě, ale na legendě zrozené z fantazie lidí v roce 1993 a na jejím agresivním rozrůstání, že může být skutečnou zbraní a k tvůrcům a šiřitelům legend můžeme případně přistupovat jako k informačním bojovníkům či informačním teroristům.

Legenda o vyhnání a utrpení rodiny Červeňákových byla sepsaná v roce 1993 a v následujících letech prošla dalšími redakcemi, byly přidávány další legendární prvky a především komentáře.

V Legendě o utrpení rodiny Červeňákových můžeme rozlišit celkem tři fáze vzniku legendy: Prvolegenda z května 1993 obsahuje velmi neumělý rukopisný popis jejich údajného vyhánění z bytů v Ústí až po návrat zpět do Ústí z nehostinného Slovenska. Potom s pomocí znalých osob, ne již neumělým rukopisem, ale na psacím stroji, napsali legendu jako popis neexistujícího bezpráví a poslali ji opět na pražský Hrad v červenci 1993. Následuje třetí fáze, kterou můžeme nazvat Advokátskou legendou, která je charakteristická množstvím nepodstatných doplňků, úvah a dedukcí z pera jejich advokátky Veselé -- Samkové, které vyrobila během červeňákovských soudních tahanic. Objevují se jako součást žalob a odvolání.

Cesta do sklepení utajených motivů legendy

Jak již bylo řečeno, legenda je také zbraní. "Legenda o utrpení a vyhánění rodiny Červeňákových z Předlic na Slovensko" je toho příkladem.

Na legendě je nejstrašnější, že ji lidé mnohdy uvěří, vezmou ji za svou a jdou za ní třeba i bojovat. Ověřování pravdivosti legendy, i legendy dosud živé, kdy známe hlavní autory legendy, je velmi pracné z hlediska času i prostoru. Jen v místě, kde vznikala legenda, může člověk hledáním pramenů, nasloucháním, studiem zdánlivě nesouvisejících jevů v okolí, zjistit, co na legendě je pravdivé a co přinesli v ošatkách plných písmen skřítkové zloby, ideologie, smutku, nenávisti, vypočítavé chtivosti, marnivosti, ale i roztomilé fantazie.

Kdo chce odhalit tajemství legendy, musí rozmlouvat se svědky, nacházet motivy jejich svědectví a jejich komentářů. Za vděk musí vzít i opisovači legend a pátrat kdo a proč obohatil legendu o určitý motiv, který se v dosavadních vydáních legendy neobjevil...

Ale kdo je tak bohatým pánem času, aby sestoupil za legendou až do sklepení utajených motivů?

Hlas kmene

Lidé se většinou musí spokojit s tím, že naslouchají tomu, co hlásají lidé z jejich družiny, kmene, politického hnutí či zájmového uskupení. Mají možnost legendu odmítnout nebo přijmout za svou, protože jaká je pravda nevědí. Proto lidé i v supermoderním informačním věku počítačů jsou, podobně jako ve starověku, odkázáni ve svém životě na víru. Občané jsou tedy bezmocní vůči tvůrcům legend. Mohou jen věřit nebo nevěřit. V tom k žádnému výraznému dějinnému posunu nedošlo.

"Legenda o utrpení Červeňákových" je příkladem, jak neustálým prezentováním nepravdivých informací je skrze legendu vytvářena alternativní pravda, kterou aktivisté určitého hnutí prezentují jako realitu. Legenda o utrpení Červeňákových slouží jako důkaz protiromských nálad a činů v Ústí nad Labem, a tím obecně i v české společnosti.

Proto např. v časopisu Amaro gendalos (Naše zrcadlo) v č. 11-12/1999 v rozhovoru "Prvky apartheidu zde opravdu jsou", tvrdil předseda Grémia regionálních sdružení Ondřej Giňa: "Vzpomínám si na rodinu Červeňákových, násilně vystěhovanou na Slovensko a po jejím návratu donucenou žít dokonce v parku ve stanu. Lze vytušit, že v Ústí nad Labem je vztah k Romům ze strany majority výrazně negativní. Vyústění kauzy v Matiční ve výstavbu zdi jenom potvrzuje skutečnost, že vztahy mezi Čechy a Romy jsou zde možná komplikovanější než jinde."

Proto se mi zdá poněkud komické, když v článku "Vážený člověče v tísni..." Jana Chalupová v Britském listoví mezi doporučenými konzultanty uvádí jméno odříkávače červeňákovské legendy Ondřeje Gini (přední romský aktivista). Proto řekne-li něco Giňa o situaci ve Slaném, nemohu tomu přikládat váhu.

Proto mám po kapsách více skepse než optimismu a věřím na kmenové zvyky, kmenové obchody a kmenové války.

Neexistuje ani moderní člověk, takové zvíře jsem nikdy neviděl. Člověk se chová stejně jako v pravěku, starověku či středověku. Modernost spočívá pro každou další generaci v tom, že lidé ztrácejí stále větší díl strachu z přírody, z věcí ve stínu a dále dohlédnou. Modernost má co dělat s optikou dalekohledu, s dostřelem zbraní, se specializovanými postupy v medicíně a s podobnými produkty. Lidská duše je ale stále stejná, zranitelná cizopasníky obav, temných legend a kouzel. Jako v pravěku, i dnes, je čas mýtů, ság a legend.

Družíme se v roztodivných kmenech, kde nad dřívější nutnou věrností nouze a strachu dnes spíše vítězí již lidštější, uvolněnější, prostá účast, dočasná potřebnost, chvilkový zájem, ale i osudová svázanost založená na sociální slabosti, u jiných na ekonomickém spiklenectví, které se nedá ze dne na den zpřetrhat. To, co nazývám kmeny, lze též nazvat třeba "virtuálními účelovými divizemi specifického zájmu" a vymyslete si jakékoli jiná pojmenování a vždy bude nálepka stejně košér...

Vzdělání, povolání, míra majetku, míra viny či bezmocnosti, ale i míra víry v určitou legendu tvoří brány, kterými lidé vstupují do teritorií různých kmenů.

Exkurze do legendy

Přijměte něco ze života legendy: Historie legendy o vyhánění Červeňákových začíná v květnu 1993. Tehdy byl odeslán dopis na pražský Hrad. Cílem stížnosti bylo, aby město vrátilo Červeňákovcům byty, které při odstěhování na Slovensko odevzdali. Na obálce fotokopie rukou psaného dopisu lze vyčíst adresu odesilatele a den přijetí hradními prezidentovými úředníky:

Uvádíme takřka doslovný přepis historicky první verze legendy. Protože máme k dispozici jen fotokopii dopisu s nezřetelnými dolními okraji jednotlivých stran na fotokopii, chybějící nebo nečitelné části dopisu jsou vyznačeny (...) a špatně čitelná slova či písmena rukopisu jsou označena (?):

Tak zní první verze legendy. Zaměřme se pouze na první a nejdůležitější tvrzení:

V druhé, strojopisné verzi pro pražský Hrad, již Červeňákovi píší:

Jaká je skutečnost?

Začala pro ústecký magistrát a pro městskou policii v únoru 1993. Tehdy se dostavila na městskou policii Margita Červeňáková s žádostí o pomoc při odstěhování rodiny na Slovensko. Z jednání byly na městské policii provedeny zápisy:

Ten den byl pořízen ještě podrobnější úřední záznam, v němž bylo uvedeno:

V následujících dnech jsem hovořil se všemi třemi svědky (Novotný, Dvořák a Lacman), kteří byli u jednání s Červeňákovými. O setkání mluvili jako o určité raritě. Bylo to poprvé, co se na městskou policii obrátil někdo z Romů s trvalým bydlištěm v Ústí, s žádostí o pomoc při stěhování na Slovensko.

Žádost Margity Červeňákové o poskytnutí peněz na odstěhování rodiny na Slovensko nebyla ničím pozoruhodným. Jedna rodina, která neměla finanční prostředky na cestu, požádala magistrát o zaplacení cesty na Slovensko.

Pro novináře byli Červeňákovi zajímaví tím, že narušili dosavadní šablonu očekávaného chování. Dosavadní praxí bylo, že romští migranti ze Slovenska museli bez velké radosti opustit načerno obsazené byty. Náhle je zde rodina, která chce z Čech sama zpět na Slovensko. Tím, že Červeňákovi narušili šablonu očekávaného chování, stali se vítaným zdrojem chvilkové publicity, součástí mediální "informační banky zajímavostí". Pro město Ústí nad Labem byli Červeňákovi důkazem, že život není černobílý. Neodjíždějí jen ti, kteří se "nelegálně nabourali" do bytů, ale i Romové, kterým se v Ústí již nelíbí a chtějí sami jinam.

Pro budoucnost rodiny Červeňákových i města měla tato krátká mediální popularita tehdy ještě netušený význam. Nebyli již bezejmennou informačně bezvýznamnou romskou rodinou. Stali se nositeli netradičního příběhu. Když se za několik týdnů vrátili ze Slovenska zpět do Ústí nad Labem, protože na Slovensku nesehnali trvalé bydliště, a žádali o opětovné přidělení bytů, nejednalo se jen o sociální případ nějaké romské rodiny ze Slovenska. Rodina byla v "informační bance zajímavostí" a její nová situace byla vlastně pokračováním příběhu z února.

Zároveň bylo sledování odjezdu Červeňákových na Slovensko dobré i pro město. Přítomnost televize, fotografů a novinářů zajistila dostatek svědectví o nepravdivosti červeňákovské legendy o vyhnání rodiny z Ústí nad Labem. Ale v době, kdy byla média zvána vedením městské policie k "exhibici" zvané stěhování Červeňákovců na Slovensko, nikdo netušil, k jak absurdnímu dramatu během dalších let dojde.

Žádosti rodiny Červeňákových bylo vyhověno. Magistrát města Ústí nad Labem zaplatil za jejich odjezd do Slovenské republiky cca 10 000 Kč. Město poskytlo jízdné pro osoby a nákladní vagón na nábytek. Městská policie zajistila i deset zaměstnanců, kteří pomáhali při stěhování. Dohoda byla prostá: občané se chtějí odstěhovat na Slovensko. Pro město bude výhodné odstěhování zaplatit, protože se tím uvolní byty (byť současnými nájemníky zdevastované) pro další zájemce.

V den odjezdu rodiny na Slovensko se shromáždili v Předlicích novináři zastupující místní i celostátní tisk, včetně fotografa a zpravodajky České tiskové kanceláře. Červeňákovi měli připravena zavazadla (nábytek a pytle s oblečením) a čekali na auto a pomocníky z městské policie. Zájem novinářů je pobavil a trochu i zaskočil, protože netušili, že budou středem tak velkého zájmu. Vládla veselá atmosféra, mezi Červeňákovými panovalo vzrušení z nastávající cesty.

A dnes? Tragikomická legenda žije formou žalob vůči městu, které prý Červeňákovce vyhnalo.

Osvětimská lež naruby

Advokátka Červeňákových se přitom nedávno dopustila nejhrubší relativizace svědectví o tom, že Červeňákovci odjížděli na Slovensko dobrovolně z vlastního popudu, zpívali a mávali z oken odjíždějícího rychlíkového vagónu. Advokátka Veselá -- Samková pronesla v reportáži Na vlastní oči dne 12. srpna 2003 (TV NOVA): "I vězni, kteří šli do Osvětimi, zpívali. I ti, kteří šli do pecí. Veselost a zpěv a hra zejména u tak muzikálního národa jako jsou Romové, těžko může být důkazem."

Pokud existuje tzv. Osvětimská lež, tedy popírání koncentračních táborů, resp. jejich vyhlazovacích funkce, je výrok advokátky protipólem Osvětimské lži. Advokátka vzbuzuje dojem, že konání městské policie a úřadu městského obvodu nese znaky kolektivního násilí. Již v odvolání proti rozsudku okresního soudu v roce 1998 píše: "Snaha o vystěhování Romů zejména ze Severních Čech, odkud bylo čtyřicet let před tím vyhnáno sudetoněmecké obyvatelstvo, bylo podporováno protiústavními vyhláškami řady měst tohoto regionu." Jak to souvisí s Červeňákovými? Jako Osvětim. Nijak. Kromě toho tzv. protiústavní vyhlášky, tedy i ústecká z roku 1992, byly zrušeny, protože některá opatření šla nad rámec zákonů, ne, že by vyhlášky porušovaly práva některých etnických či jiných skupin obyvatelstva. Dalším příkladem zcela nesouvisejících dedukcí je jakési rovnítko mezi fašisty a tzv. českými úřady, když v odvolání proti rozsudku okresního soudu v roce 1998 advokátka píše: "Paní Margita Červeňáková, která v době Slovenského štátu zažila pracovní tábory pro romské obyvatelstvo... opakovaně poukazovala ve svých ústních projevech na paralely jednání slovenských fašistů v době II. světové války a jednání českých úřadů. Opakovaně přitom uvedla, že se cítí "hůř než zvíře" a hůře než "za gardistů" (míněna tzv. Hlinkova garda), ti že jim dali alespoň baráky na noc a hadry kolem nohou."

Dedukce tohoto typu lze vytvářet do nekonečně. Pokud advokátka řekla "I vězni, kteří šli do Osvětimi, zpívali. I ti, kteří šli do pecí," mohu to považovat nanejvýš za snahu vytvořit dojem, že v Ústí docházelo ke zastíraným represím. Žádný racionální důvod, proč to o Osvětimi paní Veselá řekla, neexistuje.

Poznámka JČ: Zajímavé by bylo ovšem zjistit i, co bylo původní motivací rozhodnutí rodiny Červeňákových odstěhovat se na Slovensko. Vrtoch? Špatné podmínky? Zastrašování či nesporný rasismus, který v ČR existuje? Neinformovaná představa, že na Slovensku to bude lepší? Snaha vytáhnout při tom z nepřátelského Městského úřadu alespoň nějaké peníze? Třeba se to už všechno nedá zjistit...?