Návrhy na změnu volebního systému se objevují poměrně často. Pohybují se v rozmezí od Topolánkova návrhu (radikální změna) až k posílení většinového prvku při zachování současného poměrného konceptu (mírná změna). V době opoziční smlouvy vypracovaly ČSSD a ODS návrh, který byl v intencích mírné změny. Ústavní soud tento návrh označil za neústavní. Zdůvodněním bylo, že v Ústavě České republiky je uveden jako systém voleb do Sněmovny systém poměrný. Soud vůbec neřešil otázku, že poměrný systém je velmi široké označení celé sady různých volebních variant.

Volby 2002 se odehrály v podstatě nezměněném uspořádání a výsledkem byla (je) opět slabá koalice tří stran ve které je velmi mnoho pnutí a tlaků, které ji činí náchylnou k rozkladu. Nejpalčivějším problémem českého politického systému, který vyplývá z velké části z mechanismu voleb, je právě nemožnost sestavení stabilní vládní většiny. Z toho vyplývá i neustálá a hluboká aktuálnost otázky volebního systému pro Českou republiku, proto by neměl Topolánkův návrh zapadnout.

Topolánek s návrhem přichází nicméně ve chvíli, kdy ODS bude pravděpodobně jedinou stranou, která ho bude prosazovat. Koaliční strany se předběžně k této radikální změně stavějí negativně. Unie svobody se od propagace většinového volebního systému zcela distancovala ve chvíli, kdy zjistila, že její preference jsou pod hranicí volitelnosti i v současném "měkkém" systému. Sociální demokracie je v jiné situaci než po parlamentních volbách v roce 1998 a nebude transformaci systému rovněž podporovat. Lidovci se nikdy příliš v této otázce neangažovali, nicméně se zdá, že v rámci nevyhrocování koaličních vztahů nenajdou pro diskusi o náhradě jednoho modelu druhým pochopení. Přitom většinový systém by mohl pomoci české politice vybřednout z mnoha obtíží, které prožívá a občané s ní.

Dilema mezi systémy

Dilema, které se řeší při volbě mezi volebními systémy, je zda upřednostnit reprezentativitu parlamentu či akceschopnost vlády. Reprezentativita parlamentního tělesa je rozhodně vyšší při aplikaci poměrného volebního systému. Tato vlastnost je následně ztělesněna i v koaličních vládách, které jsou tvořeny více subjekty. Koaliční vlády nejsou ovšem vždy přínosem (Česká republika je toho důkazem), neboť se snižuje odpovědnost jednotlivých stran a jedna strana svaluje vinu za neúspěchy na ostatní koaliční aktéry. Poměrný systém tak nedovoluje voliči určit budoucí vládní stranu. Negativním důsledkem "poměrného zastoupení" je rovněž nepoměrně velká role malých stran (jedná se vlastně o popření samotného principiálního základu tohoto modelu -- být zastoupen tak, jak odpovídá získaným hlasům). V neposlední řadě poměrný systém umožňuje přežívání extremistických stran, které by ve většinovém systému neměly naději na parlamentní zastoupení.

Akceschopnost se zvyšuje pokud vládu tvoří jedna strana či jednolitá koalice s jasně profilovanou parlamentní většinou. Tyto prvky podporuje většinový volební systém. Většinový volební systém přináší pro demokratické země s homogenní politickou kulturou a bez složitých štěpení (náboženských, etnických, jazykových) mnoho pozitivních momentů, které následně zemi umožňují se vyvíjet a neustrnout v dlouhodobých politických šarvátkách. Základem všeho jsou volby, neboť volby ve většinovém systému určují jasného vítěze. Volby jsou jasným verdiktem občanů nad dosavadní vládou, odpadají možnosti kombinací, koalic, vyjednávání, dohadování, kompromisů a "jazýčků na vahách". Po volbách se utváří jasně identifikovatelná vláda a opozice. Na rozdíl od poměrného systému ve kterém se po volbách začíná teprve jednat o různých koaličních možnostech, protože se příliš nevyskytují případy, že by jedna strana dosáhla nadpoloviční většiny a mohla vládnout sama.

Vláda vzniklá po volbách konaných na základě většinového systému má dostatek prostoru k provádění svých politických projektů. Tyto projekty musí být takové, aby voliči při dalších volbách vládní tým znovu podpořili, tzn. vláda musí provádět spíše středovou umírněnou politiku (při normálním rozložení voličů se jich nejvíce nachází právě v okolí středové pozice). Nejen vláda, ale i opozice musí být umírněná, neboť v dalších volbách to může být ona, která bude muset realizovat své programy. To některým stranám v opozici za poměrného systému nehrozí a tak je možné se setkávat s velmi radikální a extremistickou opozicí, jejíž programy jsou plné nerealizovatelných vizí. Většinový volební systém přispívá ke zdrženlivosti stran vládních i opozičních. To má nesporně blahodárný účinek na celý politický kontext dané země.

Často se proti většinovému volebnímu systému argumentuje kvůli jeho údajné nedemokratičnosti a vlastnosti omezovat politickou soutěž (tak argumentují zejména malé politické strany). To je třeba důrazně odmítnout. Nejen poměrný systém přispívá k pluralitnímu prostředí. Většinový volební systém sice směřuje k tzv. bipartismu (systému dvou stran), ale v žádném případě neuzavírá soutěž pro ostatní politické formace. Různé politické názory jsou ve společnosti zcela přirozeně generovány stále. Pluralismus v celospolečenském pojetí není odvislý od volebního systému.

Silným důvodem pro poměrný volební systém je existence fragmentované, rozštěpené společnosti, ve které existují silné a zřetelně oddělitelné segmenty obyvatel. Pro společnosti, které nejsou hluboce rozděleny do jasných segmentů je pravděpodobně lepší většinový systém. ČR je z hlediska tohoto požadavku zemí zcela homogenní, proto si může dovolit většinový volební systém a konkurenční demokracii.

V současnosti asi není konfigurace politických aktérů vhodná pro obrat tak radikální, jaký navrhuje ODS. Nicméně je třeba důrazně diskutovat o podobě volebního systému a alespoň se pokusit modifikovat současnou formu systému. Změna volebního systému ve smyslu posílení jeho většinotvorného efektu je nejúčinnější metodou, jak lze dospět k posílení pravděpodobnosti vzniku akceschopné většinové vlády. Politická akceschopnost je nesmírně důležitou hodnotou pro vývoj země a podmínky, které ji umožňují by měly politické elity naší země podporovat.