Rokem 1989 skončila podle Justa dlouhodobá éra českého divadla, kdy českému národu - už od devatenáctého století - divadlo suplovalo politiku a bylo pro Čechy, zejména v dobách útlaku "náplastí za politickou prohru". Tak už položení základního kamene pro pražské Národní divadlo bylo "odškodněním" za politický neúspěch - že byli Češi pominuti při rakousko-uherském narovnání r 1866. "Toto divadlo budiž předzvěstí budoucích politických vítězství národa," pravil politik při poklepávání na základní kámen tgéto kulturní "svatyně".

Politickou roli hrálo divadlo kupodivu i ještě za první republiky a pak znovu velmi intenzivně za německé okupace; léta 1939 - 1945 byla pro české divadlo nesmírně divácky úspěšnou érou.

Není divu, pokračoval Just, že revoluce v listopadu 1989, která vedla ke svržení komunistického režimu, byla organizována divadelně jako happening. "Sametovou revolucí" vyvrcholila dlouholetá divadelní tendence v české společnosti. Občanské fórum bylo ustaveno v pražském Činoherním klubu a u jeho zrodu stáli dramatici Uhde, Havel a František Pavlíček. První opoziční politická platforma ze zformovala z divadelních kruhů.

Po revoluci začala většina divadel v Československu hrát dosud zakázané hry Václava Havla, asi tak, jako za předchozího režimu hrála Kremelský orloj a jiné "socialistické" kusy. Bohužel, většina českých divadel ztratila mezitím za normalizace kontinuitu s normálním divadelním vývojem a s výjimkou dvou divadel - divadla Na zábradlí a Krobova Divadla na tahu - neuměla česká divadla Havlovy hry řádně inscenovat. Jejich houfné uvádění bylo tedy kontraproduktivní; Havel propadl. Kladlo se to - neprávem - za vinu samému autorovi. Po roce 1992 se jeho hry hrály v Čechách už jen sporadicky.

V první polovině devadesátých let zaznamenalo české divadlo vážnou krizi. Začala také vznikat soukromá divadla, objevuje se komerce a muzikály. Divadelníci si začali uvědomovat, že prostřednictvím muzikálu lze přístupným a zábavným způsobem zpracovat jakékoliv téma. Umělecké divadlo se však ztratilo orientaci.

Teprve v druhé polovině devadesátých let, kdy na českou veřejnost dolehla ekonomická kocovina z nepovedené privatizace, se diváci začali vracet do českých divadel. Od té doby česká divadla zažívají konjunkturu jako v šedesátých letech. Diváci v nich objevují zdroje významů, které nenalézají v tisku či v televizi. Nejvýznamnějšími ohnisky divadelní kultury se stávají Hradec Králové, Ostrava, Brno a Plzeň.

Pozoruhodná je podle Justa zejména situace v "zdevastovaném, postindustriálním" městském prostoru v Ostravě. Zajímavé je, že je v Ostravě velmi aktivní publikum, projevuje skutečnou žízeň po divadle. Významné je tam divadlo Aréna, je to pokračovatel a produkt studentských divadel ze šedesátých let. V Ostravě dokonce dodnes žije literárněumělecký kabaret, který využívá inspirace z místních, ostravských zdrojů i místní mentality.

V Plzni právě viděl Vladimír Just vynikající inscenaci Bulgakovova Psího srdce, kterou s ostravským souborem inscenoval ruský režisér Sergej Fedotov. V Ostravě ožilo zázračným způsobem Divadlo Petra Bezruče.. Počátkem šedesátých let bylo zárodkem pražského Činoherního klubu, odsud pocházeli Jan Kačer či Petr Čepek. Tam jsou kořeny slávy tohoto divadla. Dlouho se pak v něm nedělo nic, až za poslední dvě-tři sezóny zažívá toto divadlo konjunkturu. Dostojevského Idiot tu byl nejlepší inscenací uplynulé sezóny. Režisér Fedotov vytváří magické inscenace v rembrandtovském šerosvitu, za pomocí svíček a lampiček. Scéna vyzařuje vnitřní intenzitu. Takto dokázal Fedotov zvládnout Gogola, Čechova, Dostojevského. V divadle jsou diváci svědkem obrovských hereckých výkonů-

S inscenacemi Dostojevského bývá problém, že jeho dílo je v podstatě nedramatické a inscenátor v podstatě podlehne touze nacpat do své inscenace z knihy všechno - ta je pak nezvládnutelná a neživotná. Z Dostojevského je třeba vybrat téma a z něho drama vytvořit - a to se právě podařilo ve Fedotově Idiotu.

Jinou pozoruhodnou inscenací jsou Ústa Micka Jaggera, hořká reflexe stárnoucího "beatnika" kolem mánie Rolling Stones podle polského dramatika Nowakovského. Vynikající je i Skleněný zvěřinec. Ostravští pubescenti se hrnou na tamější inscenaci Shakespearova Hamleta s Richardem Krajčovem. Neméně významní jsou i ostravští loutkáři. Město má novou budovu Divadla loutek a v Ostravě se koná největší loutkářský festival.

Jiným významným divadelním střediskem je v dnešní České republice Hradec Králové, zejména zásluhou divadelního režiséra Vladimíra Morávka. Morávek a jeho divadelní spolupracovníci natočili letos na jaře "smutnou komedii" Nuda v Brně, kterou Vladimír Just označil za film desetiletí. Zajímavě poukázal mj. na roli kibicujících přátel brněnské dívky (hraje ji Kateřina Holánová), která čeká na příjezd svého chlapce (Jana Budaře) - ten plní ve filmu roli antického chóru. Paradoxem ovšem je, že pouze mentálně postižené hlavní postavy (obecná metafora lidské nedokonalosti) jsou nakonec schopny prožít skutečný milostný a emocionální zážitek. "Zkušení" kibicové jsou "úplně vedle, jejich 'zkušenost' je prázdná, impotentní," praví Just. Jen retardované postavy jsou schopny autentické zkušenosti. Je to úžasná metafora.

V Hradci Králové se koncem června koná festival Divadlo evropských regionů. Vznikají tam tak obrovské fronty na vstupenky, jaké existovaly v šedesátých letech před Semaforem. Je to zásluhou jediného režiséra Vladimíra Morávka, současné vůdčí osobnosti českého divadla, konstatoval Just.

Jiným životným pólem současného českého divadla je tradice Járy da Cimrmana, založené na "haškovské" mystifikaci. Vytvořili ji v šedesátých letech pánové Šebánek, Svěrák a Smoljak a kritikové tehdy usuzovali, že jde o studentskou parodii, která nevydrží déle než jednu sezónu. Mýlili se. Cimrmanovské hry z roku 1967 se dodnes hrají. Dosáhly tisíců repríz.