Úhelným kamenem Bělohradského postoje je nepříliš jasně formulovaný (ale údajně zcela zásadní) rozdíl mezi vzděláním a kvalifikací. Podle autora kvalifikace je to, po čem může být na trhu poptávka. Vzdělání je definováno pomocí odkazu na program ČSSD (!) jako "schopnost samostatně a svobodně myslet" a je prý neužitečné. Kvalifikace je soukromý statek, se kterým se obchoduje na trhu, kdežto vzdělání je statek veřejný.

Zde je třeba namítnout: odkdy lidé samostatně uvažující a svobodomyslní, lidé (podle autora) vzdělaní nemají co nabídnout? Chceme-li být vyspělým, ekonomicky silným státem, nikoliv jednou montážní linkou, je třeba ekonomiku vybudovat na základě inovací. Omyl spočívající v tom, že je možné oddělit kvalifikaci od vzdělání, asi vzniká právě díky naší zaostalosti, kdy jsme pouhým pasivním příjemcem postupů "ze Západu" (a i díky systematickému podceňování úlohy vzdělání). Opak je pravda: neznám výnosnější kvalifikaci než schopnost přicházet s něčím novým. I to, co autor nazývá "vzdělání" má svoje specifické trhy jako každá jiná kvalifikace a svým, i když ne bezprostředním dopadem je samozřejmě velice užitečné.

Specifickým trhem pro "vzdělání" je veřejná diskuse: V každé moderní, svobodné dynamické společnosti probíhá řada debat, ať už o jejím budoucím směřování či debaty týkající se dílčího tématu. I v těchto debatách se nakonec uplatňují velice abstraktní myšlenkové postupy a část argumentace je založena na poměrně "běžně neužitečných" informacích (a tak v debatě o potratech je důležité a užitečné vědět, co říká sv. Augustin o počátku života).

Obdobně počátky současných politologických konceptů USA pomocí kterých se provádí tak užitečná věc jako invaze do Iráku, uzbrojení SSSR a nebo Medicare pevně vězí ve znalostech stojících na "ramenech obrů", ať už je to Machiavelli či Platón.

Darwinismus, evoluce a vývoj

Jsou zde samozřejmě důvody, proč vzdělání má být financováno zčásti specifickým způsobem, který není založen na ohodnocení okamžitého výkonu či výsledku (čímž se třeba liší od financování výkopu). Jenže podstata rozdílu nespočívá v jeho neužitečnosti, ale naopak v tom, že užitek je často rozptýlen v čase a mezi mnoho příjemců.

Učitel není tak schopen realizovat všechny výnosy z informací, které poskytl svým žákům. Proto jsou v USA ceněny a dotovány různé malonákladové, leč vlivné časopisy, aby připravovaly a kultivovaly prostor pro budoucí možné situace. Jejich autoři však nenabízejí nějakou mystickou obecnou vzdělanost, ale podklady budoucí kvalifikaci, či kvalifikaci.

Konečně souhlasím i s tím, že vzdělání má být nabízeno všem, ale důvod je přesně opačný, než uvádí autor: veřejné, kvalitní školství je zde proto, aby zpřístupnilo další užitečné možnosti rozvoje jednotlivce, tedy jde o poskytování kvalifikace pro orientaci ve světě, či jakousi meta-kvalifikaci. Jde tedy o věc velice užitečnou.

Je překvapivé, jak primitivní model světa používá autor pro podporu své teorie. Bělohradského vysvětlení společenského vývoje pomocí Darwinovy teorie evoluce je stejně povrchní a zavádějící jako vysvětlení modelu atomu pomocí modelu sluneční soustavy. Tvrzení, že elektrony obíhají kolem jádra jako planety kolem slunce, je snadno pochopitelné, ale pro další vysvětlování vlastností prvků, či chemických vazeb naprosto bez užitku.

Obdobně tvrzení, že je třeba nespecializovaného vzdělání, které je mimo trh a zabraňuje vzniku "rizikové společnosti specialistů", protože společnost je dynamická a "Darwin říká že v dynamickém prostředí přežijí méně specializované organismy" je povrchní a pouze jedno z možných.

Obdobně lze tvrdit, že samotný soubor pravidel, která jsou prezentována jako vzdělání, je tím lepší, čím více jsou tato pravidla podrobena svobodné konkurenci mezi sebou.

V Bělohradského pojetí je ale určitá část výuky ("vzdělání") vyjmuta z konkurenčního boje o nejvyšší užitečnost. V zásadě si ale myslím, že porovnávání darwinistické evoluce živých organismů a společenského vývoje je z podstaty věci povrchní a zavádějící.

Protože nejde jen o to, že určitá část zejména základního vzdělání je užitečná právě tehdy pokud jím disponují všichni (např. znalost společného jazyka), což je u Darwina věc nevídaná, ale i ignorací zásadního rozdílu mezi společností a ekosystémem.

Společenské vědy se musejí vyrovnat s faktem, že vědomí, resp. svobodná vůle ve smyslu aristotelské "poslední příčiny" je konstitutivním prvkem společnosti. Tím nijak nepopírám, že v řadě případů mé chování nelze vysvětlit jako pouhou reakci na něco, ale tímto způsobem nikdy není vysvětlitelné vše, jakkoliv pokusy i o tento postoj existují a přinesly dílčí úspěchy.

Naproti tomu v darwinisticky založených teoriích není fenomén vědomí u organismů předpokládán. Velikost populací se jednoduše řídí stále stejnými zákonitostmi. Kromě toho ekosystém je tedy nahlédnutelný zvnějšku, lze ho zkoumat a provádět dlouhodobé predikce (samozřejmě s omezeními plynoucími z principu neurčitosti), naproti v případě společnost žádná "vnější pozice pozorovatele" neexistuje. Bělohradského dělení na kvalifikaci/vzdělání, resp. užitečné/redundantní znalosti implicitně vždy předpokládá ze své definici určitou znalost o celku, která však není v moderní radikálně pluralitní společnosti možná.

Pokud má být společnost funkční, musí být pluralitním prostorem pro střed vzájemně konkurujících si idejí, specializovaných postupů. Nelze vzít tak konkrétní věc jako instituce sociálního státu a vyjmout je mimo tento střet. Toto je ovšem pro Bělohradského zlem. Je směšný autorův strach před "nejistotou o konečných důsledcích všech specializovaných jednáních" ve společnosti.

Ta přece tady vždy byla a bude! Nejistota o tom, co způsobím je přece jasným důsledkem svobody. A naopak znakem všech totalitních hnutí je ovládnutí a přesvědčení o nutnosti poznat ony konečné důsledky a nabídnout konečná řešení. Je překvapivé, kde se u postmodernisty Bělohradského bere ona touha mít přehled a kontrolu.

Trh a stabilita

V další části používá Bělohradský dílčí zkreslení definice trhu jakožto základního principu moderní kapitalistické společnosti. Podle autora "Trh nás všechny nutí jednat co nejefektivněji ... imperativ efektivnosti se tedy prosazuje nejčastěji odstraněním toho, co není nezbytně nutné k dosazení daného cíle". Celá tato definice je však podivný zkreslující omyl. Trh je pouhé označení pro místo, kde se střetává nabídka a poptávkou různých na sobě nezávislých volně neprovázaných subjektů. Z definice nelze být "pod tlakem trhu", to je jen často opakovaná rétorická levičácká figura, protože trh není "věc".

Lze pouze vystaven konkurenci někoho jiného. Možnost konkurovat ovšem plyne z rovnosti šancí a obecně z rovnosti ve společnosti. Omezení trhu musí být nakonec provedeno často velice rafinovaným upřením práva části lidí (např. cizinců) se účastnit rovné soutěže. (Poznámka ke státním intervencím: Zdá se mi dokonce přípustné, aby tato rovná soutěž byla podpořena zásahem státu proti dominující firmě přijetím určitých omezení, které nově příchozí nemají jak to bylo provedeno ve Velké Britanii při otevření telekomunikačního trhu, kdy dominantní firma měla zákaz určitých místních likvidačních cen hovorů).

Trh není definován nějakým konkrétním daným cílem, naopak jednotlivé subjekty mohou mít různé cíle, i když se účastní jednoho trhu. Podstatnou funkcí trhu, kterou však Bělohradský nezmiňuje, je naopak rozhodování o ceně vzácných zdrojů. Trh tedy zamezuje plýtvání. Způsob jakým dosáhnout úspěch na trhu nespočívá v prostém omezení nákladů (jak si myslí autor), ale v zavedení úspěšné inovace. Nejde primárně o to, dělat věci levněji, ale dělat nové věci a nebo volit lepší postupy (pouze druhý případ vystihuje pojem "efektivněji").

V ostrém rozporu s autorovými lze tvrdit, že právě trh umožňuje zhodnocení vlastní tvořivosti a samostatnosti a omezuje ji pouze tak, že pokud něco tvoříme, spotřebováváme vzácné zdroje. Omezení trhu státem se provádí pomocí monopolu -- např. monopolního poskytovatele sociálních dávek. Monopol (ať už státní či soukromý) vždy způsobuje plýtvání zdroji a zničení konkurenčních subjektů a tedy i rozmanitosti a otevřenosti vůči novým věcem.

Autor opět bez jakéhokoliv důkazu opakuje blud o nestabilitě "pozdní průmyslové společnosti". Toto lze chápat dvěma způsoby: Buď ve společnosti narůstají skryté rozpory, které vyústí v nějaký ten Armagedon a nebo jsme odsouzeni procházet cyklickým krizemi. První možnost je dle mého velice často čirá metafyzika, kterou se již po tisíc let snaží udat moralisté všeho druhu.

Protože těžko lze argumentovat proti něčí víře v konec světa, zaměřím se na druhý případ doložených periodických hospodářských krizí. Je pravda, že kapitalismus 19. století po určitou doby trpěl cca pětiletými cyklickými krizemi. Ve dvacátém století jsou známy dvě "globální" krize: krize třicátých let odstartovaná Černým pátkem a stagflace v sedmdesátých letech.

Existence krizí je vysvětlována exogenními šoky, kterým je ekonomika vystavena. Ve Schumpeterově modelu s padesátiletým cyklem je zdrojem těchto šoků hromadný výskyt inovací založených na určitých základních objevech. V tomto modelu se příliš mnoho dělat nedá. Stát by teoreticky mohl anticipovat onen padesátiletý cyklus -- jenže kdo zaručí, že Schumpeterovi předpoklady fungují?

Ohledně stabilitou platí opak: sociální stát sice zpravidla dokáže vybudovat krátkodobě stabilní prostředí, kde jsou však drobné ekonomické fluktuace plynoucí z individuálních podnikatelských selhání oddalována, aby se ve skrytu akumulovala a nakonec způsobila zhroucení systému. Existuje vysvětlení, že krize třicátých let vznikla jako následek rozhodnutí vlády stabilizovat cenovou hladinu. Proto v období po první světové válce vydávala nové peníze, aby zabránila deflaci.

Tím se udržely při životě i špatně fungující podnikatelské záměry, které nakonec místo toho, aby krachovali průběžně, zkrachovali najednou. Kromě toho krize se dál prohloubila, protože velcí zaměstnavatelé (jako např. Henry Ford) nebyli ochotní reagovat a snížit mzdy. Výsledek těchto sociálních ohledů byla podstatně vyšší nezaměstnanost (a tedy i nižší poptávka), než při pragmatickém snížení mezd podle situace na trhu práce. Obdobně krize sedmdesátých let, i když byla odstartována zvýšením cen ropy, je krizí keynesiánské politiky státních intervencí, které měli anticipovat cyklické kolísání výkonu ekonomiky. V obou případech jsou krize následkem deformací trhu způsobených státními zásahy. (Tento odstavec pochopitelně popřením celé instituce státních zásahů, jen se snažím alespoň přiblížit onu absurdní mimoběžnost autorova spisování.)

Globalizovaný trh práce

Podle Bělohradského existuje globalizovaný trh práce, který nutí k vyšší specializaci v rámci toho kterého segmentu výroby a tedy k nestabilitě (viz výše). Je to staré téma už Adama Smitha a jeho obavy z dehumanizovaných dělníků. Netvrdím, že problém neexistuje, ale autorova doporučení spočívající v zachování sociálního státu jsou v naprostém rozporu s realitou.

Chudoba v rozvojových zemích je z velké části způsobena právě odpíráním a vyloučením z možnosti účasti na jednotném trhu (existují samozřejmě i další místní specifika jako války, či korupce). Nic takového jako globalizovaný trh práce neexistuje, přísně vzato jednotný trh práce neexistuje ani v rámci současných patnácti členských států EU.

Dovozní kvóty ať jsou přijímány v USA nebo v EU ožebračují zbytek světa. Často jsou přijímány právě ve jménu sociálního státu, třeba jako ochrana pracovních míst. Koncepce sociálního státu však neúčinkuje pouze proti chudému Jihu, ale i proti svým občanům. Ve jménu "zachování sociálního smíru" se velcí zaměstnavatelé nechávají platit státem (úlevy, přímé dotace, posečkání s platbou daní), čímž získávají na trhu práce výhodu oproti malým, novým a zpravidla inovativnějším soupeřům. Výsledkem je do sebe uzavřený slepenec hospodářské a politické elity -- situace, která je nám bohužel čím dál tím více známá. Je známá kupodivu i Václavu Bělohradskému. Vypořádává se s ní snadno: "Ovšem sociální stát nesmí být byrokratickým monstrem, to je ale jiná kapitola."

Instituce současného přeživšího ho se státu blahobytu naopak podporují to, co chce autor chce omezit: velké firmy s rozsáhlou vnitřní byrokracií. Nejde je o výše uvedenou přímou vzájemnou podporu, ale i řadu opatření legislativy deklarovanou jako ochrana zaměstnance. Pokud stát omezí možnost uzavírat pracovní kontrakty na jeden den a okamžitou platbou, jde o diskriminaci části obyvatel (zpravidla těch nejchudších), kteří nesdílí většinovou pracovní morálku. Příklad z USA: Existují doklady, že minimální mzda v Kalifornii byla zavedena pro udržení čínských imigrantů mimo pracovní trh.

Finsko jako důkaz?

Ostatně právě Václav Bělohradský je důkazem, že sociální stát lze obhájit jen na základě (neúmyslné) lži: Údajným důkazem pro jeho prospěšnost je pro autora Finsko. Doslova píše: "poučme se z příkladu Finska, jehož ekonomický úspěch je přímým důsledkem investic do vzdělání a sociálního státu vůbec". Opak je pravdou: úspěch poválečné finské ekonomiky stojí na exportech do SSSR, po jehož zhroucení došlo ke krizi.

V devadesátých letech je úspěch postaven na úspěšné privatizaci telekomunikací. I model finského státu blahobytu (dle mého lepší termín než Bělohradského "sociální stát") prošel krizí, na kterou však na rozdíl od Německa Finové reagovali snížením sociálních výdajů z 34,4 procent HDP v roce 1993 na 27 procent v roce 1999 čímž se dostali pod průměr zemí EU. Podobně je to s dalšími ukazateli: Finové na daních odevzdají méně než Norové nebo Švédové, platí dokonce méně než Britové a v žebříčku absolutní míry zdanění jsou s $6,964.34 na 26 místě, přičemž USA je na místě 30 a to za podmínky, kdy HDP per capita je vyšší než Britské, Švédské či Německé. I podle indexu ekonomické svobody je Finsko na 13. místě ve světě. Ano, Finsko by mohlo být příkladem, jenže opačným, než vydedukoval autor: místo vybudování státu blahobytu jeho úspěšného zkrocení.

Neužitečnost vzdělání

Vraťme se však zpět k zajímavější a přece jen hůře napadnutelné dichotomii mezi vzděláním a kvalifikací. Jak jsem uvedl, existují důvody (a jsou přesně opačné než míní autor) proč by mělo být školství financováno z veřejných prostředků. I mě vadí, že došlo ke vzniku soukromých škol, kde jediným kritériem přijetí je ochota platit. Naopak naprosto není nutné zdůvodňovat nutnost vyučování neužitečného na vysokých školách.

Nabídka je tomto ohledu dostatečná a právě důsledná ochrana před "tržními" vlivy jako bylo odmítnutí návrhu na australský systém financování škol. Problémem zejména VŠ však není pouze podceňování vzdělání veřejností a vládou, ale i určitý odpor proti změnám jdoucí zevnitř škol. Pokud připustíme, aby byly školy vyňaty z diskuse o užitečnosti služeb, které poskytují, jak navrhuje ve svém schématu Bělohradský, půjde jen o posílení pozic části (post)komunistických učitelů, kteří nakonec se nebudou věnovat ani vědě, ani výuce. Již dnes na chybí střední generace vyučujících. Pokud jsou, jde z nezanedbatelné části o lidi, kteří by se nikde jinde "neuchytili". Právě tito se autorových myšlenek rádi chopí a zcela jistě budou rádi vyučovat ony neužitečná a redundantní znalosti. Výsledkem bude (a již vlastně je) stav, kdy jsou praktické speciální dovednosti zcela vystřídány oním memorováním složitých definic, ke kterým však chybí jakýkoliv "návod k použití" mimo brány škol. V tomto kontextu je svým způsobem Bělohradského intelektuální selhání zrůdné.

V předchozím odstavci jsem doložil, že Bělohradského ideje jsou nesmyslné co do konkrétní dnešní situace zejména na VŠ. Zbývá jeho postoj vyvrátit i co do samotných principů. Problém vysoké specializace bezpochyby existuje, ale není to ani tak problémem demarkace dvou velice uměle definovaných forem vzdělávání, jako spíš záležitost duševní hygieny. Snad každý z nás si vzpomene na "neužitečně" prožitý čas při fascinaci určitým uměleckým dílem a nebo složitou myšlenkovou naukou. Právě toto setkání je podle mého něčím velice užitečným. I pokud přijmeme poněkud plochou Darwinistickou definici lidského usilování jako souboj o úspěch, je znalost možnosti stanovení konceptu úspěchu něčím velice užitečným.

Závěrem bych se pokusil zastat oněch "kvalifikovaných idiotů". Jsem přesvědčen, že zde existuje cosi jako obecné poznání i v případě specializovaného zaměření. Ovládnout jeden dílčí obor lidského vědění (ať už jde o důkladnou znalost Spinozovy Etiky, thajskou kuchyni, či audit) v sobě implicitně nese poznání o složitosti ostatních oborů. Je to něco podobného jako názor existující ve východní filosofii, že v každém dílčím atomu se zrcadlí celek.

Obávám se, že problémem nadšených čtenářů Václava Bělohradského je roztříštěnost, neschopnost skutečně vyniknout v úzkém oboru. Nabízí tedy povrchní blábolení o všem a o ničem. Šel bych ještě dál a řekl, že se specialisté nakonec mezi sebou shodnou, právě proto, že jako "kvalifikovaní idioti" mají sdílenou stejnou zkušenost o (stejné?) složitosti napříč růzností. Absolventi "Úvodů do..." sice mají obecný (či spíše povrchní) přehled o všem, ale chybí jim společný prožitek snahy o pochopení a ovládnutí části.

Tím nijak nezpochybňuji nutnost společného základu (každý by měl znát Shakespeara a Pythagorovu větu), ale tento základ pro dynamickou společnost nestačí. Koneckonců i on podléhá změně (anebo je zdrojem problémů zrovna to, že dnešní gymnasisté neumí latinsky?).

I věc "nepraktická" jako filosofie by měla být metodologií pro ryze prakticky a "jednoduše" prožívaný svět. Složitost "bytí" musí být vykládána na základě jsoucího, nikoliv jako do sebe zavinutý nádor dutě znějících definic. Nevím, proč by po takto založený výklad nebyla právě v tržní společnosti poptávka. Mrzí mě, že právě postmodernistické žvanění a následovaná konstrukcí žvástu zcela zdiskreditovaly tento praktický prvek. Ostatně i to je důsledek "sociálního státu". Byrokratickému molochovi, který se metastazoval z kdysi (snad) užitečného poskytovatele omezeného spektra služeb, velice vyhovují bezúčelné tlustospisy u kterých se "vzdělanost" dokazuje schopností vyplnit grantovou přihlášku.

Sokrates se procházel s oškubanou slepicí po tržišti, Bělohradský chce radit místnímu drábovi, jak to tržiště co nejlépe zlikvidovat. Ale co také čekat od člověka, který si ani v době internetu není schopen zjistit základní data o Finsku. Tento nedostatek kvalifikace holt musí nahradit něčím jiným. Zdá se mi, že začal dělat drábům užitečného idiota.