Hospodářské noviny již opakovaně informovaly o růstu protiamerických nálad v Iráku. Zatímco stále častější útoky na koaliční vojáky mají na svědomí vesměs různě motivovaní sunnitští ozbrojenci (připomeňme si, že právě sunnitská menšina vládla Iráku z doby vzniku nezávislé monarchie v roce 1932), dochází rovněž k postupné frustraci původně vůči Američanům benevolentně naladěné šíitské většiny.

Američany proklamované demokratické uspořádání v Iráku by totiž nezbytně vyústilo v růst vlivu dosud diskriminovaných šíitů, kteří historicky tíhnou spíše k náboženským souvěrcům ze sousedního Íránu. Znepřátelený režim šíitských kleriků v Teheránu však je vnímán jako přední hrozba americkým zájmům v oblasti, v neposlední řadě vzhledem k tomu, že se jedná o rozsáhlou sedmdesátimilionovou zemi, jejíž ropné zásoby ji řadí na třetí příčku ve světě po Saúdské Arábii a Iráku, a kterou podle obecné shody zdaleka nejen amerických odborníků oddělují od vynálezu jaderných zbraní 3 až 5 let. Případná "šíitizace" Iráku tak zcela zřejmě přivede k upevnŕcní pozic Íránu nejen v této zemi, ale i na celém Středním východě, což by zmarnilo veškerý smysl čtvrtstoleté americké strategie v tomto klíčovém regionu. Tento vývoj by pak navíc posílil odvěké mocenské aspirace početných šíitských komunit v řadě zemí s tradiční sunnitskou dominancí (Bachrejn, Libanon, Kuvajt, Jemen, v menší míře pak Saúdská Arábie a Sýrie), což by mohlo posloužit jako výrazný destabilizační faktor. I vzhledem k této skutečnosti je zřejmé, že stažení americko-britských okupačních jednotek z Iráku výměnou za "předání zodpovědnosti" OSN v dohledné době nepřichází v úvahu: pro účinné ovlivňování lokálního vývoje je masivní vojenskopolitická přítomnost USA v zemi nezbytnou.

Paradoxem a bídou nedostatečně promýšlené americké strategie je skutečnost, že Washington při vytváření nových státních struktur v Bagdádu v podstatě nemá loajální spojence, na nichž by mohl spolehlivě sázet: nástup většinových šíitů nepochybně přivede k posílení íránské moci, kdežto podpora otevřeně znepřátelených sunnitů je vzhledem k řadě objektivních důvodů rovněž neakceptovatelná.

Za těchto souvislostí pak perspektiva permanentně se prohlubujícího zhoršení sunnitsko-šíitských vztahů (jak známo, útoky na přední šíitské duchovní, mezi něž patřil i nedávno zabitý imám Mohammád Bakr al-Hakím, jsou připisovány sunnitům), které již dnes hrozí přerodem do fáze komunálních konfliktů, do jisté míry nahrává do karet Američanům. Poskytuje jim totiž dobrý důvod pro odstup od myšlenky jednotného (potenciálně znepřáteleného) Iráku, a zařízení na jeho území fragmentovaného státu: poměrně segregované konfederace zahrnující šíitské Araby na jihu, sunnitské Araby ve středu a Kurdy v severních provinciích.

Určitý stupeň konfrontace mezi oběma náboženskými komunitami iráckých Arabů je proto pro americké zájmy životně nutný: pouze v tomto případě by se dalo předejít perspektivně integrovaným protiamerickým projevům iráckých muslimů, minimalizovat nebezpečí vzniku jednotného protiamerického (buď sunnitského, nebo spíše šíitského) Iráku, uchovat klíčovou z hlediska mocenské politiky rozsáhlou vojenskou přítomnost a plněním úlohy arbitra mezi znepřátelenými frakcemi zachovat ve svém arzenálu účinné nástroje k nasměrování lokálních souvislostí.