Město Slaný vyhlásilo začátkem června program nulové tolerance. Jeho součástí je nemilosrdný postih dopravních přestupků, ukládání maximálních pokut za každý přestupek proti veřejnému pořádku atd. A také nemilosrdný postih všech dlužníků až po vystěhování bez náhrady. Věc má ale háček -- ne všem se měří stejným metrem. Město samo opakovaně porušilo zákon ve vztahu vůči oněm vystěhovaným rodinám a porušování předpisů trpí i některým privilegovaným občanům.

Zatímco Romy vyhání na ulici, ostatním neplatičům vyhrožuje vystěhováním do jejich původních bytů jako trestem. Ke ztrátě dekretu a k vystěhování do přístřeší s pouhou ubytovací smlouvou ovšem musí předcházet projednání soudem a rozsudek, kterým k tomu soud přivoluje a proti kterému existuje celá škála opravných prostředků.

Zdejší romské rodiny ale přestaly být nájemníky a staly se ubytovanými bez soudu, z pouhé zvůle městských úředníků. I když nájemné řádně platily, zdá se, že dva velké a pro Slánské neodpustitelné prohřešky spáchaly -- jsou totiž Romové a jsou chudí. Pro důkaz různého přístupu k privilegovaným a těm ostatním se stačí projít po městě. Majitelé luxusních automobilů suverénně parkujících v zákazech stání na dohled úřadovny městské policie se evidentně nulové tolerance nebojí. Pojďme se podívat na celý problém podrobněji a z úhlu pohledu, kterým se zatím nikdo, dokonce ani úřad ombudsmana věc šetřící, nezabýval.

Velká senzace a pak už nic

Médii hojně přetřásaná aféra vypukla začátkem června letošního roku, když město začalo vystěhovávat na ulici první neplatiče. Všechny vystěhované rodiny byly z jednoho domu ubytovny zvané Mexiko v Ouvalově ul. č. p. 392 a všichni byli Romové.

K případům, kdy lidé přicházejí o bydlení z nejrůznějších příčin, začasto díky různým trikům nových pánů domácích, dochází už řadu let a v nejrůznějších obcích po celé republice. Obvykle se tak děje bez větší publicity, nešťastníků, pokud jsou to Romové, se zpravidla ujmou příbuzní i za cenu zhoršení vlastní situace. Gadžové naproti tomu končí vesměs jako bezdomovci. Podle studií Socioklubu přišlo v České republice v letech 1990 -- 2000 o byt na 120 000 (slovy sto dvacet tisíc) lidí. Jenom proto, že jde vesměs o Romy, jejichž rodinná pouta jsou mnohem silnější než ve většinové populaci, nehemží se ulice českých měst romskými bezdomovci. Absorbční schopnost romské komunity se však už zřejmě blíží svému vyčerpání. Dnes jsou naprosto běžnou záležitostí malé byty s deseti až patnácti obyvateli.

První demonstrativní protest, kdy vystěhovaní Romové setrvali po několik dnů na veřejném prostranství, jsem zaznamenal už před dvěmi lety v Horažďovicích. Zprávy o romské rodině, tábořící na náměstí, pronikly ale jen do regionálního tisku. Letos ve Slaném, protože šlo hned o několik rodin najednou a panem domácím bylo samo město, které svůj postup hrdě vybubnovalo do celého světa a zřejmě také proto, že Slaný je kousek od Prahy, nastal poprask.

Do Slaného se začali sjíždět novináři z tisku i televize, podávali si tu ruce nejrůznější představitelé veřejné správy, vládní zmocněnci i lidskoprávní aktivisté. Dokonce i úřad ombudsmana -- veřejného ochránce práv -- zahájil šetření z vlastní iniciativy.

Nikoho z těchto velezasloužilých celebrit nenapadlo blíže se zajímat o příčiny problému do větší hloubky. Kdyby tak učinili, zjistili by totiž, že obyvatelé "Mexika" nedluží nic městu, ale naopak město dluží jim, a to mnohem více. Teď si asi většina z čtenářů pomyslí, že jde jen o takový bonmot a že se dovolávám humanity, sociálního soucítění, ohledů na lidskou důstojnost. Nikoli -- jde konkrétní peníze, o desetitisícové částky, které tito lidé byli nuceni platit městu navíc.

Podle informací, které se nám podařilo získat, jde zřejmě o porušení zákona ze strany města. Je tu opodstatněné podezření z úmyslného podvodu a zneužívání tísně.

Když silnější porušuje dobré mravy

Pokud je nám známo, nikdo z těch, kdo se ve věci nově angažovali, se nezabýval tím, jak vlastně ubytovna vznikla a proč vlastně obyvatelé domu v Ouvalově ul. č. p. 392 mají pouze smlouvy o ubytování (viz též rozhovor a Annou Šabatovou). Ve skutečnosti totiž nejde o ubytovnu, ale o dům s byty IV. kategorie. Původně měli všichni obyvatelé dekrety na byt. Když v první polovině 90. let objekt od ČKD převzalo město, vnutilo obyvatelům domu místo nájemních smluv na dobu neurčitou pouhé smlouvy o ubytování.

Důvodem, či spíše záminkou, byla rekonstrukce domu. Přesné informace o ní nám stavební úřad, ač jsme jej o to žádali, do uzávěrky nesdělil. Přesto je zřejmé, že tzv. rekonstrukce spočívala ve zbourání části domu, který byl v havarijním stavu, a z nejnutnějších oprav zbylé části, které ale nijak nezměnily původní stav. Byty zůstaly bez vody, s cementovou podlahou, s topením na uhlí, se společnými záchody, vesměs pouze tzv. tureckými, a společnou umývárnou.

S původními nájemníky začalo být různě manipulováno, a pokud rovnou neodešli, byly jim vnuceny smlouvy o ubytování na jeden měsíc s tím, že jde jen o dočasné opatření. Místo obnovení původního stavu jim však byly ubytovací smlouvy pouze automaticky prodlužovány. Přesto dodnes zde zůstali nejméně dva nájemníci, jimž se tuto změnu vnutit nepodařilo.

Do uvolněných bytů, nyní již vlastně ubytovny, byli sestěhováváni nepohodlní nájemníci z jiných částí města, a to vesměs bez soudního přivolení. Typickými jsou případy rodin z domů, které město privatizovalo, a aby vyšlo novému majiteli vstříc, umožnilo mu zbavit se nepohodlných, tj. romských nájemníků, zařídilo jejich přestěhování do ubytovny v Ouvalově ulici. Zvláště smutným momentem těchto manévrů je, že na přesvědčování romských rodin, aby se neobraceli na soud, jak na to měli právo, se zřejmě podíleli i romští poradci a aktivisté. Představitelé města budou jistě namítat, že Romové souhlasili dobrovolně, nepochybně jde ale o zneužití tísně a pravděpodobně i vydírání.

Podepsáním smlouvy o ubytování se ten, kdo doposud měl nájemní smlouvy na dobu neurčitou, dostává do silně znevýhodněné pozice. Zatímco podle platných zákonů požívá nájemník určitou právní ochranu a nelze ho jen tak bez soudu vystěhovat na ulici, ubytovaný je zcela vystaven libovůli majitele ubytovny. Ubytovaný přichází o právo na příspěvek na bydlení (obvykle se přiznává ve výši několika set až jednoho tisíce Kč). Poplatky za ubytování jsou výrazně vyšší než regulované nájemné.

Pokud čtyřčlenná rodina na této slánské "ubytovně" chce dvakrát týdně prát a každý den se osprchovat (na teplou vodu si musí zatopit vlastním uhlím), zaplatí vedle paušálního poplatku za ubytování (cca 1500 Kč) dalších zhruba 1200 Kč. Dvě desítky ubytovaných rodin přitom smí používat umývárnu a prádelnu pouze ve vyhrazené době -- prádelnu čtyřikrát do týdne od 8 do 12, umývárnu sice denně, ale pouze 2 hodiny večer.

Když velký a vlivný, silnější a bohatší jedná v rozporu s dobrými mravy má to mnohem horší důsledky, než když tak činí malý a slabý. Proto je odpovědnost mocných mnohem větší. To je princip uznávaný ve všech slušnějších společnostech.

Skutečným dlužníkem je město

I když vezmeme v úvahu, že poplatky od roku 1995, kdy se s touto praxí započalo, byly původně nižší a na současnou úroveň (ta trvá už minimálně druhým rokem) vzrostly postupně, znamená to jednoznačně: Rodina ubytovaných v Ouvalově č. p. 392 platí v průměru jeden až dva tisíce korun navíc oproti tomu, co by platila ve srovnatelném bytě s regulovaným nájemným. A to nemluvě o ztrátě práva na příspěvek na bydlení a omezujících až nedůstojných podmínkách, ve kterých musí žít. Nemusí se vám to zdát nijak moc, ale u lidí dlouhodobě bez práce, bez podpory v nezaměstnanosti a odkázaných na sociální dávky, které si začasto ani neumějí všechny vyžádat, takže rodiny žijí dlouhodobě pod životním minimem, je to víc než dost. Zvláště, když vezmeme v úvahu, že mnozí z nich byli v důsledku zákony o občanství po řadu let zcela nejen bez dávek a bez celé řady občanských práv, včetně možnosti získat regulérní zdroj příjmů.

Nejvyšší dlužná částka u vystěhovaných nepřekračuje 27 000 Kč. To je suma, kterou zaplatili navíc během doby okolo dvou let. Jejich dluh vznikl právě v důsledku zvýšených nákladů na ubytování. Do této sitauce byli vmanévrováni samotným vlastníkem domu, tedy městem, které nerespektovalo a výrazným způsobem omezilo jejich práva. Znamená to tedy, že nejenže nedluží nic městu, ale naopak město dluží jim. I největší neplatič je tak vlastně v plusu a může vymáhat po městu nejen vrácení dekretu -- obnovení řádné nájemní smlouvy na dobu neurčitou, ale též i nějaké peníze navíc.

Obyvatelé "Mexika", kteří platby ustáli od roku 1995, by nyní mohli žádat po městu částku řádově se blížící 100 000 Kč.

100% tolerance k prachatým darebákům

Záležitostí, která ovlivňuje stále více situaci sociálně nejslabších, zejména Romů ve Slaném a nejen v něm, a ve které pak selhávají všechny státní i nestátní instituce a organizace, je lichva. Ve Slaném městské orgány velmi dobře vědí o činnosti lichvářů a mají ji podrobně zmapovanou. Nájezdy kladenské lichvářské rodiny Kotlíků do Slaného v den výplaty sociálních dávek nám živě a s detaily popsal preventista Městské policie ve Slaném, včetně toho, jak shrabují peníze přímo před zraky úředníků na přepážkách pošty.

Proč městští policisté, když o tom vědí a sami nemohou zasáhnout, jak se vymlouvají, nemohou přizvat na pomoc státní policii? Proč nemohou celou věc sledovat policisté v civilu a v pravý moment zasáhnout? Proč nelze zatknout pachatele a dát je do vazby? Já sám jsem se před časem stal terčem vydírání a musím konstatovat, že jsem byl až překvapen jak ochotně, ba přímo s nadšením se policie případu ujala. Zákrok při předávání provedli policisté s razancí jak v americkém filmu. Výmluvy, že poškození se bojí svědčit, jsou směšné. Pokud by Romové viděli na vlastní oči, že stát má skutečně vůli je chránit a dokáže to, určitě by se přestali tolik bát podat svědectví.

Samozřejmě součástí boje proti lichvě by musel být celý komplex opatření -- nejen represe proti lichvářům, - černým, ale i těm legálním - jakým je zejména Provident Financial -- ale především dostupnost půjček za slušných podmínek lidem sociálně slabým, pro které jsou jinak běžně získatelné úvěry nedostupné. Tady by obce jako Slaný mohly sehrát dosti podstatnou roli -- například zřízením něčeho na způsob nouzového fondu, kde by se návratnost zajišťovala obecně prospěšnými pracemi. To by ovšem dalo dost přemýšlení a práce -- jednoduší je rozprodat obecní majetek a se zbytkem kšeftovat. Slaný se zbavuje odpovědnosti za sociálně slabší a státní dotace využívá na projekty jako je stavba kurtů pro squash a výstavba nadstandardních bytů pro zámožné. Má babička pro to měla jedno drsné přísloví: čert sere vždycky na jednu hromadu".

Město Slaný vyhlašuje program nulové tolerance a hodlá nemilosrdně a maximálními možnými pokutami a dalšími postihy pronásledovat všechny přestupky proti veřejnému pořádku, všechny kdo špatně zaparkují, šlapou po trávníku a nechávají volně pobíhat své psy. Začali bez slitování tvrdě postihovat všechny drobné dlužníky - bez ohledu na jejich situaci a na to, jaké následné škody státu a ostatní společnosti vzniknou. Na druhé straně tolerují činnost vyděračských lichvářských gangů a nedokáží své občany chránit před jejich zločinnou činností. Zatímco chudým město nic neodpouští, bohatým darebákům trpí i otevřené porušování zákona a dokonce se i samo na něm podílí. Nazvat to vrcholným pokrytectvím je ještě velmi mírné označení.

Bazírování na tzv. druhotných ctnostech -- kázni a pořádku, zatímco pošlapáváme základní principy, na nichž stojí tato civilizace a evropská kultura, jako jsou vzájemná solidarita, ona křesťanská láska k bližnímu, tolerance a milosrdenství je typické pro fašistické režimy.

"Starosta nemá srdce" - tuto větu často opakovali slánští Romové. Co má místo něho, se pokusíme zjistit.

Poznámka do vlastních řad

Jak už jsem naznačil, za jeden z nejsmutnějších momentů celé záležitosti považuji to, že veškeré instituce, které mají v popisu práce pečovat o dodržování zákonů a ochranu občanů před omezováním jejich práv, naprosto selhaly.

Přitom snaha obcí zbavovat se tzv. nepohodlných občanů, motivovaná především ziskuchtivostí, je obecně známa a byla za posledních deset let mnohokrát popsána a dokonce i analyzována, a to včetně neblahých dopadů na stát, který na takovéto jednání obcí silně doplácí. Týká se to zejména bývalých okresních úřadů a jejich romských poradců, ale též aktivistů nevládních organizací čerpajících právě na předcházení a řešení takovýchto situací začasto nemalé prostředky, mj. též ze státního rozpočtu.

Jedna z vystěhovaných je dlouhodobou spolupracovnicí Poradny pro občanství, občanská a lidská práva. Její profesionální, dobře placení zaměstnanci nedokázali tento problém ani identifikovat, natož pomoci ani v případě osoby, kterou dlouhodobě využívali.

"Mexiko" -- historie jednoho domu

Romové jsou i v tomto případě, tak jako už tradičně, obviňováni z ničení majetku a "vybydlování" bytů. Jakou ale "péči" projevuje město a jakým způsobem se vyrovnává se svými zákonnými povinnostmi, se, opět jako obvykle, nehovoří. Proto jsme si zjistili podrobněji historii domu už v projektu nazvaném "Mexiko".

Dům byl postaven v 80. letech 19. století jako vcelku typické bydlení pro dělnické rodiny tehdy se rozvíjejícího průmyslu. Ve dvou podlažích a podkroví rozdělených do 3 sekcí se samostatnými vchody bylo 36 bytů o jedné místnosti, popřípadě 1+1.

Standard obvyklý na svou dobu -- byty bez koupelen, WC a voda společně na chodbách. Až do svého úpadku na začátku 90. let je užívala Českomoravská Kolben-Daněk (ČKD), dům byl ale stále ve vlastnictví města. Generální oprava domu byla provedena r. 1955 (výměna krovů, střechy, atd.). Úroveň vybavení ale zůstala zachována. Posléze se tento dům s byty IV. kategorie dostal stranou zájmu nájemníků i majitele, tj. města. Začala být zanedbávána údržba. Místo nutných oprav tak byly kvůli havarijnímu stavu v roce 1985 zrušeny podkrovní byty. Do domu začaly být sestěhovávány sociálně nejslabší rodiny, vesměs romské. Kvůli zatékání neopravenou střechou se začaly propadat stropy i v 1. patře. V r. 1988 sice začala být připravována modernizace celého domu, v důsledku změn po listopadu 1989 se však už nerealizovala. V r. 1990 Okresní hygienická stanice zjišťuje zdravotně závadný stav a navrhuje některé prostory, jako neobyvatelné, vyklidit. Město Slaný návrh hygieniků zamítá. Kvůli špatnému stavu komínů přestalo být možné v některých místnostech topit -- kvůli trhlinám v komínovém zdivu došlo i k menšímu požáru. Začátkem června 1992 je 13 bytů vyklizeno pro havarijní stav. Někteří z jejich nájemníků se už delší čas předtím rozhodli sami byty opustit. Až v prosinci 92 oznamuje město že hodlá provádět nejnutnější opravy -- dokončeny byly v prosinci 1993. V průběhu roku 1993 je též rozhodnuto, že ze dvou bytů bude zřízena prádelna a sprchárna a dílenské a skladové zázemí pro nově vytvořenou funkci správce domu, pro něhož bude vyčleněn další byt. 25. 11. 93 je vydáno stavební povolení a 1. 8. 94 je rekonstrukce zkolaudována. Přestože se v důvodové zprávě projektu hovoří o "služebním bytě pro budoucích 35 ubytoven", zůstávají obytné prostory v domě nadále jednotlivými byty IV. kategorie, žádná stavební ani právně formální změna jejich statutu nebyla provedena. Takzvaně rekonstruované byty jsou předávány bez vody, s cementovými podlahami a se společnými tureckými záchody na chodbě. V roce 96 se sice objevuje projekt "Úprava domu pro náhradní ubytování", sestává se však pouze z plynofikace jedné ze tři sekcí domu, která byla zkolaudována v polovině r. 97. Město se pokouší obejít stavební normy, které zřizování takovýchto tzv. holobytů neumožňují a vydává dům za ubytovnu, ač jí není. I usnesení Rady města k jednotlivým ubytovacím smlouvám hovoří o bytech IV. kategorie.

Až do zahájení rekonstrukce v r. 93 byly na všechny byty v domě dekrety. To znamená, že všichni obyvatelé měli nájemní smlouvu na dobu neurčitou. Jako údajně dočasné opatření po dobu rekonstrukce byly i původním dlouholetým nájemníkům bez dluhů vnuceny místo nájemních pouhé ubytovací smlouvy na 1 měsíc. Podle informací, které máme k dispozici, pouze ve dvou případech tomuto tlaku odolali. Jeden z nich bydlí dodnes v domě na základě nájemní smlouvy na dobu neurčitou. Za byt platí nájem 200 Kč. Ubytovací poplatek za srovnatelný prostor je několikanásobně vyšší a k němu se musí platit v hotovosti za každé jednorázové použití prádelny a sprchárny. Rodina, která chce dodržovat základní hygienu, zaplatí tak dalších více jak tisíc korun. U rodin, kde jejich živitelé jsou dlouhodobě bez šance získat zaměstnání, a některé v důsledku zákona o občanství byly i po několik let bez sociálních dávek, je takové navýšení velmi citelné. Jejich dluhy vznikly vesměs až v této době.

Těm, kdo odmítli podepsat ubytovací smlouvy, nebyly prováděny ani nejzákladnější opravy a byty byly odpojeny od elektřiny. Žádosti o byt v tomto domě jsou od roku 1993 odmítány, přestože nejméně třetina bytů -- celá jedna sekce je prázdná. I rodinám, které sem byly přestěhovány z jiných domů (privatizace, rekonstrukce), jsou vnucovány pouhé ubytovací smlouvy.

Glosa na okraj

Jak supi na mršinu . . .

. . . slétli se do Slaného novináři. Popsali spoustu papíru, natočili mnoho minut televizních záběrů a nacvakali stovky fotografií. K nejaktivnějším patřil zřejmě Karel Vrána z Týdne. Ten strávil ve Slaném celý den, s obyvateli Mexika hojně popíjel, aby posléze sám, notně nacamraný, vyprovokoval z podnapilého Ivana Grunzy, jednoho z vystěhovaných, několik urážlivých výroků na adresu starosty. Ty pak nelenil publikovat v článku, který se současně snaží dokázat, jací že darebáci a podvodníci jsou Romové a že vystěhováním se jim vlastně nic nestalo.

Starosta sice přijal Grunzovu omluvu a podali si ruce, to však už nic nemění na tom, že Ivan Grunza je trestně stíhán, zatímco Vrána se chlubí, jaký je skvělý investigativní žurnalista. Karla Vránu jsem dosud považoval za svého přítele, svým kritickým psaním o českých neonacistech si vysloužil mé uznání.

Nyní musím konstatovat, že Karel Vrána klesl na úroveň nejšpinavějšího denuncianta a ubohého bulvárního revolverového pisálka.

Převzato s laskavým souhlasem Sdružení Dženo z časopisu Amaro Gendalos