V rámci standardní teoretické učebnicové makroekonomie obvykle rozlišujeme dvě základní ideové "školy", jejichž modely také implikují příslušná hospodářskopolitická doporučení. Na víře, že ekonomika funguje nejlépe pokud je ponechána sama sobě v duchu ekonomického liberalismu (s neviditelnou rukou trhu i "minimálním státem") jsou založeny různé podoby ekonomie neoklasické. Intervencionisté reprezentovaní keynesovci upozorňují, že stát (resp. vláda) může zlepšit výkon a fungování moderních ekonomik - zdůrazňují, že k automatické obnově rovnováhy tržního systému nemusí docházet při plném využití zdrojů; poptávkové omezení v kombinaci s rigiditami ústí např. v neúplnou zaměstnanost. Standardní pohledy často redukují rozdíly mezi jednotlivými koncepty (viz např. kontroverze při objasňování krátkodobé křivky agregátní nabídky) především na rozdíly v pružnosti (flexibilitě) mezd a cen. Tímto je také, mimo jiné, keynesovský svět mnohdy posunován do pozice speciálního případu či aplikované koncepce obecnějšího neoklasického přístupu, včetně obdobných východisek.

Pružnost mezd není důležitá pouze pro abstraktní teoretickou analýzu, i praktičtí ekonomové jsou např. stavěni před otázku, proč v období recese a vysoké nezaměstnanosti nominální mzdy klesají pouze zřídka a reálné mzdy obvykle neklesají dostatečně. Strnulost mezd bývá různě vysvětlována, s průkazností koncepcí či empirickou podporou je to však složitější. Neoklasičtí ekonomové, věřící v efektivnost tržních řešení, mzdovou rigiditu příliš nepropracovávají a mnohdy ji považují za iluzorní (při poklesu mezd pracovníci opouštějí zaměstnání, což pokles zastavuje a mzdy se jeví jako nepružné - v tomto světě je však nezaměstnanost i v době recese dobrovolného charakteru). Naopak keynesovci, operující s nedokonalostmi trhů, považují mzdy za nedokonale pružné či přímo za zcela strnulé - neshodují se však na důvodech.

V klasické škole politické ekonomie, resp. poklasické ekonomii mzdy obvykle oscilovaly kolem přirozené úrovně dané existenčním minimem, využívána byla také teorie mzdového fondu a princip populačního zákona. Koncem 19. století nastupují marginalistické teorie neoklasické ekonomie, jejíž koncepce determinace mezd ve standardní linii dominují dodnes - především na základě doktríny mezní produktivity (kdy reálné mzdy v konkurenčním prostředí odpovídají meznímu fyzickému produktu práce), kdy rozdělování je determinováno ekonomicky. Již raní neoklasici zpravidla nepovažují za určující faktor ceny produkce výrobní náklady (jako u "objektivně - nákladových" přístupů např. klasické školy), nýbrž stranu poptávky (především subjektivisticky pojímaný mezní užitek); vyplácená mzda je potom determinována hlavně poptávkou po práci, odvozenou od poptávky po finální produkci. V duchu principu produktivnosti všech faktorů tedy subjekt není placen např. z mzdového fondu, ale z příjmů za produkci, kterou faktor práce, spolu s dalšími faktory, pomáhal vytvořit. Marshallovská economics již přináší tradiční pohled na stanovování mezd tržním způsobem - silami strany poptávky a nabídky v rámci metodologie dílčí rovnováhy i zájem o mikroekonomické souvislosti a aspekty. Moderní podoby neoklasické ekonomie rozšiřují tyto oblasti např. o ekonomickou analýzu informací, koncepty lidského kapitálu, analýzu kolektivního vyjednávání či zkoumání diskriminací apod.

Nestandardní přístupy kritizují koncepci mezní produktivity a často staví na představě, že rozdělování (včetně určení mezd) nelze determinovat čistě ekonomicky. Marxistická politekonomie, navazující na klasickou školu, operuje s výlučnou produktivností práce a zdůrazňuje vliv sociálních faktorů (např. třídního boje), důležité jsou i náklady na reprodukci pracovní síly - v kontextu pracovní teorie hodnoty a teorie nadhodnoty, objasňující podstatu vykořisťování za kapitalismu. Na řadu problémů moderních trhů práce (související s třídní strukturou, nerovnostmi, stratifikací trhu práce apod. ) upozorňují i západní marxisté v rámci radikální politické ekonomie. "Mimoekonomická" determinace rozdělování bojem sociálních skupin o podíl na národním důchodu se objevuje i u francouzských ekonomických strukturalistů (kde přerozdělovací procesy jsou také hlavní příčinou inflace) či neoricardiánství P. Sraffy apod. Uvedené koncepty lze v širším smyslu považovat za institucionalizující koncepce determinace mezd (ovšem včetně řady přístupů vlastní institucionální, neoinstitucionální, resp. nové institucionální ekonomie) s konstituující rolí sociálních, politických, kulturních, právních či jiných institucionálních faktorů a s relativně menší úlohou ekonomických, resp. tržních sil - mzdy jsou stanovovány jakoby "vně" ekonomického systému. Někteří upozorňují na to, že mzdy považuje za exogenní proměnnou i J. M. Keynes a tradiční keynesovci, kteří uspokojivě nevysvětlili příčiny rigidit mezd. Institucionální prostředí zohledňují také četné negociační teorie mzdy - stanovování mezd mechanizmy kolektivního vyjednávání apod. V kontextu nestandardních přístupů k ekonomickým teoriím je však nutno upozornit na odlišná teoretickometodologická, světonázorová i ideologická východiska ve srovnání se standardními koncepcemi (mnohde v čele s kolektivistickou determinací člověka a nikoli soběstačným individualisticky pojímaným homo oeconomicus liberálního světa).

V "klasickém modelu" neoklasické ekonomie se trh práce nachází neustále v rovnováze při plném využití vstupu práce (na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti) s propracovanými mikrofundacemi a závažnými makrodůsledky pro fungování celého systému. V čisté podobě (se všemi striktními předpoklady dokonalé konkurence) dokonale pružné mzdy i ostatní ceny implikují vertikální křivku agregátní nabídky na úrovni potenciálního produktu. Pružnost či flexibilita mezd (přesněji reálných mzdových sazeb) působí ve směru automatického nastolování rovnováhy při plném využití zdrojů, tyto mzdy pak neustále (okamžitě a bezčasově) "vyčišťují" trh práce - nastolují rovnováhu strany poptávky a nabídky. Nezaměstnanost (striktně vzato pouze dobrovolného charakteru - frikční či strukturální) je vnímána také pozitivně (pracovník má volný čas, roste efektivnost alokace faktorů apod. ). Odchylky od přirozené úrovně produktu, resp. nezaměstnanosti jsou pouze krátkodobé a plynou např. z nedokonalých informací či aktivit státu (např. vysokých minimálních mezd) či působení odborů.

J. M. Keynes přichází s možností rovnováhy systému i při neúplné zaměstnanosti (díky poptávkovému omezení - zejména u investic - nedostatečným agregátním výdajům); mzdy již nereagují např. na "přebytečnou" nabídku - jsou zde nepružné, rigidní (a to zejména směrem dolů). Keynes preferuje makropřístup a makrometodu a také operuje s tím, že kapitalisté (podnikatelé i rentiéři) nesledují ziskový motiv, aby získali maximální užitek ze spotřeby - jejich cílem je akumulace bohatství jako takového; na rozdíl od jediné motivace všech subjektů v neoklasice jako maximalizace užitku ze spotřeby, kdy je vše spotřebou poměřováno (úspory, investice jako odložená spotřeba, s důsledky pro pojetí peněz apod. ). Keynesovy úvahy se odvíjí v historickém čase (včetně principiální nejistoty v systému), orientovány na peněžní ekonomiku a nominální veličiny (smlouvy, např. o mzdách, jako prostředek překonání nejistoty jsou uzavírány v penězích), se zkoumáním nikoli funkčních, ale kauzálních vazeb (v kontextu s představou vnitřní nestability ekonomiky a také možností nalézt uzlové body - např. investic) a s užitím příjmově výdajového přístupu (příjmy se automaticky nemění na výdaje, klíčová je pak přeměna úspor v investice).

Odlišný je u Keynese výklad nezaměstnanosti (i když on sám je také ovlivněn marshallovským aparátem) zdůrazňující nedobrovolnou nezaměstnanost (kdy pracovník nemůže být zaměstnán při daných mzdách), chronického charakteru, vznikající z vnitřních příčin. V pozadí je malá ochota kapitalistů investovat, tedy nedostatečná agregátní poptávka - nedostatečná k tomu, aby generovala důchod při plné zaměstnanosti. Mikrořešení neoklasiků spočívá v poklesu mezd a snížení nezaměstnanosti, trhy automaticky obnoví rovnováhu při plném využití zdrojů. Keynesův makropřístup je však jiný - o velikosti zaměstnanosti nerozhoduje volba pracovníků, ale kapitalisté (především na základě očekávaného výnosu z investic), agregátní poptávka se projeví jako výdaje, snížení mezd by pak celkovou situaci naopak ještě zhoršilo. Příčina nedobrovolné nezaměstnanosti netkví v příliš vysokých mzdách (např. vlivem "nedisciplinovanosti" odborů), ale v nízké agregátní poptávce - zde má nastoupit stát a nedostatečné soukromé výdaje doplnit (např. fiskální politikou) a stimulovat (např. nízkými úroky).

Nedílnou součástí keynesovského světa jsou nedokonale, resp. nedostatečně pružné nominální i reálné mzdy, strnulost se ostatně vztahuje také na jiné ceny (např. produkce díky nedokonalé konkurenci aj. ); na mzdy jsou přitom "zavěšeny" ceny - často bývá učebnicově uvažována tvorba cen fixní ziskovou přirážkou právě k průměrným mzdovým nákladům. Samotný J. M. Keynes ve své hlavní tvůrčí etapě řeší problémy kapitalistické ekonomiky v situaci nevyužití zdrojů (v době "Velké deprese" především práce) a v podstatě uvažuje fixní ceny, operuje také s nepružnými nominálními mzdami; pružnost cen a mezd by přitom zde působila ve směru větší nestability (např. byla by ještě hůře propočitatelná mezní efektivnost kapitálu atd. ). V neoklasickém světě naopak představují pružné mzdy a ceny faktor stability působící ve směru Sayova zákona trhů, kdy systém je omezen jen nabídkově (vzácností zdrojů) - agregátní poptávka se automaticky přizpůsobuje nabídce pomocí pružných cen, včetně úrokové míry vyrovnávající úspory a investice. Ze Sayova zákona vyplývá, že případná recese není způsobena nedostatečnou poptávkou, ale poruchami ve struktuře nabídky a poptávky (např. špatnými odhady nákupů spotřebitelů a hromaděním zásob) - řešení je podle liberálů opět pouze tržní. Také někteří neoklasikové uznávají např. cyklickou nezaměstnanost v kombinaci s fixními mzdami, poptávka po prácí zde však klesá díky poklesu mezní produktivity práce, agregátní poptávka vlivem mechanizmu Sayova zákona (či Pigouova aj. efektu) klesnou nemůže.

Ke Keynesově výkladu fungování trhu práce byla vznesena řada kritických námitek, v čele s argumentem, že nezdůvodňuje, proč mají být mzdy nepružné - šířeji se poukazuje na chybějící mikroekonomické zákotvení keynesovské makroanalýzy. Keynes tyto problémy však neřešil, zabývá se fungováním makrosféry a hledá nástroje stabilizace systému; v situaci plného využití zdrojů by pak - i podle Keynese - platila neoklasika. V uvedeném kontextu bývá poukazováno také na údajnou "iracionalitu" v systému Keynese (např. subjektivně - psychologické prvky při o spekulacích či investování) - převažující názory však konstatují, že Keynes staví na principech ekonomické racionality, ale uvažuje ji v určitém prostředí (např. nejistotě) - racionální chování vede k rovnováze, ale nikoli při plném využití všech zdrojů. Problém mikrozákladů různě interpretované Keynesovy makroekonomie je po II. světové válce řešen mnoha neokeynesovci spojením s neoklasickou ekonomií, alternativními postkeynesovci vytvořením vlastní teorie ceny či rozdělování (ale již v jiné logice) a později novou keynesovskou ekonomií snahami o mikrovysvětlení rigidit na různých trzích.

Neokeynesovská ekonomie existovala v řadě podob - odlišných (mnohdy i vzájemně značně kontroverzních), ale také často se prolínajících a doplňujících. Typickou se stala zejména "velká neoklasická syntéza" (J. R. Hicks, F. Modigliani, P. A. Samuelson aj. ), dále uveďme koncepci D. Patinkina (fakticky ale již ekonoma neoklasického), "nerovnovážné keynesovství" (např. R. W. Clower či A. S. Leijonhufvud), "fiskální keynesovství" (např. A. P. Lerner) nebo "novou ekonomii" 60. let (J. Tobin, W. W. Heller). V americkém duchu začal dominovat modelový přístup a snahy o formalizaci, kdy lze vysledovat řadu zásadnějších metodologických rozdílů od původního konceptu J. M. Keynese (v době Obecné teorie) - obnovou úlohy úrokové míry (ve spotřební, úsporové či investiční funkci i u transakčního motivu poptávky po penězích) počínaje, přes víru v posílení samoregulačních schopností trhů (kompromisní vztah k Sayově zákonu, akceptace efektu bohatství aj. ) a konče např. potlačením některých prvků neslučitelných s neoklasickým světem (nejistota, peněžní aspekty aj. ). Tradiční keynesovství začalo být pojímána obvykle jako speciální případ - pro situaci nevyužití zdrojů, krátké období, resp. bariéry automatického dosahování rovnováhy při plném využití zdrojů (nepružnosti mezd a cen, nedokonalá konkurence, past likvidity nebo past investic) - obecnějšího neoklasického přístupu, tedy zcela opačně s pojetím Keynese v jeho Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz. Mnozí neokeynesovci také rozpracovali řadu neoklasických koncepcí.

Již koncem 60. let začaly být vyčerpávány faktory příznivé z hlediska neokeynesovské teorie i modelu hospodářské politiky (i když tento většinou nebýval aplikován v "čisté" podobě), došlo ke kvalitativní změně podmínek vývoje - za základ změn lze označit především nástup globalizace v kombinaci s novou etapou vědeckotechnické revoluce. Neokeynesovství v čele s "velkou neoklasickou syntézou" (nastolující konsensus v rámci "ekonomie hlavních proudů") se ocitá v krizi, dochází k jistému růstu úlohy alternativních přístupů a zejména o něco později začíná dominovat modernizovaná neoklasika v podobě různých proudů neokonzervativní ekonomie v čele s monetarismem (kdy krize určité formy státních intervencí bývá dodnes interpretována jako krize a konec silného státu v ekonomice vůbec); s modely racionálních očekávání potom také padá konsensus standardní ekonomie. Hlavním symptomem krize se stává problematika stagflace a otazníky spojené s Phillipsovou křivkou; k dalším aspektům náleží i krize státu blahobytu, růst byrokratizace či změny na trzích práce (např. v síle odborů).

Vedle spektra názorů na příčiny krize neokeynesovství (změna podmínek vývoje, souběh "nešťastných" okolností, ale i možné vady samotného keynesovství - uzavřenost jejich modelu, nedostatečný důraz na stranu nabídky, stavění na dokonalé konkurenci, použití keynesovských receptů k jiným účelům než bylo Keynesem zamýšleno či nerozpracovanost mikroekonomických základů apod. ) dochází také k hledání různých východisek. Mezi nové směry neokeynesovství lze řadit např. přístup L. R. Kleina (s důrazem na stranu nabídky, resp. doplněním makropolitik mikroregulací nabídky), koncepce J. Tobina (s recepty v podobě důchodových politik aj. ), "nové keynesovství" J. E. Meadea (s reformou trhu práce, např. selektivní mikroregulací mezd i snížením monopolní síly odborů, významně přispívajících k inflačním tlakům) a především potom celá řada podob heterogenní tzv. nová keynesovská ekonomie. Tato bývá často považována za jeden z nejnadějnějších směrů soudobé ekonomické teorie vůbec - další směřování a orientace standardní, ale také nestandardní, ekonomické vědy jsou však i nadále otevřené.

Nová keynesovská ekonomie představuje konglomerát koncepcí snažících se o teoretické zdůvodnění nepružnosti mezd a cen; na uvedeném základě jde zejména o adekvátní mikroekonomické ukotvení makroekonomie, jakožto i rozpracování nabídkové strany ekonomiky. Mikrozáklady zde sice vychází z neoklasických postulátů (počínaje individualisticky pojímaným modelem člověka - homo oeconomicus), prezentovaných ale v poněkud upravené a také "reálnější" podobě. Stavěno je na nedokonale konkurenčních základech, zohledňována je řada institucionálních faktorů (vedoucích např. k nedokonalostem trhů), ekonomická racionalita je mnohdy uvažována v podmínkách nedokonalých informací či nejistoty - za této situace jsou potom generovány nepružnosti. Nová keynesovská ekonomie pracuje také s "kvaziracionálním" chování subjektů (např. firem) - tradiční neoklasické způsoby rozhodování (např. neustálé stanovování cen na úrovni rovnosti mezních příjmů a nákladů) se reálným firmám nemusí vyplácet (ztrácejí pouze málo, když se tak nechovají) či jsou pro ně přímo nevýhodné - vyzdvihována jsou potom např. různá "palcová" (přibližná, odhadující) pravidla chování subjektů.

Nepružnosti mezd a cen vedou k tomu, že trhy zůstávají po delší dobu "nevyčištěny" (přístup nevyčišťujících se trhů) - není automaticky nastolována rovnost poptávky a nabídky při plném využití zdrojů. Pomalé a postupné přizpůsobování mezd a cen vede i k řadě problémů a obtíží - odtud může být odvíjen prostor pro značnou aktivitu státu (včetně poptávkové stimulace systému). Rigidity však nezřídka bývají také východné (a to pro firmy i pro pracovníky), ale z hlediska celého systému jsou spojeny s velkými makroekonomickými důsledky - např. v podobě ekonomického cyklu.

Mezi nejznámější jména řazená k "nové keynesovské škole" náleží J. E. Stiglitz, R. J. Gordon, A. M. Okun, S. Fischer, O. J. Blanchard, J. B. Taylor, A. S. Blinder, L. H. Summers, D. H. Romer, G. A. Akerlof, J. L. Yellenová, N. G. Mankiw, L. Ball či A. Lindbeck). Jejich přístupy lze členit - např. na směry "více keynesovské" (A. M. Okun, R. J. Gordon, C. Azariadis aj. , kteří převážně rozvíjejí tradiční keynesovské koncepce a doplňují je o nové aspekty, např. nástroje na regulaci nabídky) a koncepce "více neoklasické" (někdy již ale spadající spíše do neoklasického světa, mnohdy akceptující i např. hypotézu racionálních očekávání, ale přitom operující s keynesovskými nepružnostmi, frikcemi atd. ). Rozlišován bývá i americký koncept (D. H. Romer, N. G. Mankiw, J. L. Yellenová, G. A. Akerlof aj. ) a přístup evropský (např. britský - D. Soskice, W. Carlinová). "Američané" obvykle kladou menší důraz na odbory či hysterezi a mnozí mají blíže k neoklasice; setkat se lze i s americkým tzv. "novým cambridgeským přístupem" (L. H. Summers, O. J. Blanchard). "Evropané" se zaměřují na teorie negociace, různé modely hystereze aj. - někdy jsou spojováni i s jistými odstředivými tendencemi a mají blízko např. k nové institucionální ekonomii. Upozornit je však nutno na celou řadu problémů při klasifikaci, na dosud neukončený vývoj i na různou "vzdálenost" přístupů od tradiční neoklasiky i díla J. M. Keynese.

Různé koncepce se pokouší o vysvětlení příčin nominálních rigidit (faktory bránící pohybu nominálních mezd a cen - bránící jejich plnému a rychlému přizpůsobení při "nárazu" poptávky či nabídky) i rigidit reálných (bránících změnám reálných mezd, resp. relativních mezd a cen). Do první skupiny patří koncepce "menu costs" (nákladů na změny cen N. G. Mankiwa - firmy poměřují tyto náklady s efekty změněných cen, mnohdy se přitom měnit ceny vůbec nevyplatí), teorie exlicitních kontraktů (psaných smluv - cenových či mzdových, výhodných pro firmy i zaměstnance), resp. jejich překrývání, teorie implicitních kontraktů ("neviditelný rukotřas" A. M. Okuna - opět z řady důvodů mnohdy výhodný pro obě strany), nepružnosti mezních nákladů, různé dlouhodobé cenové dohody či tvorba cen přirážkou (např. k průměrným nákladům). Mezi koncepce reálných rigidit je řazena teorie efektivních mezd (např. J. L. Yellenové - ani při vyšší nezaměstnanosti zde firmy nesnižují mzdy či nenajímají levnější práci, a to z obav před poklesem produktivity, snížením pracovní morálky, ztrátou osvědčených sil, dodatečnými náklady na zaškolování apod. ) nebo koncepce selhání (nemožnosti) koordinace firem maximalizujících zisk (u R. J. Gordona - firmy nemají informace o reakcích svých konkurentů, dodavatelů či odběratelů - z obav před možnou ztrátou nemění ceny). Keynesovské snahy o vysvětlení mikrofundací rigidit potom ústí do analýzy příslušných makrodůsledků, resp. fluktuací.

Na pomalém přizpůsobování mezd a cen v čase "nárazu" agregátní poptávky (včetně krátkodobé horizontální křivky agregátní nabídky) je založen také specifický model ekonomického cyklu. Zdůvodnění nepružností je spojováno s různými kontrakty (např. A. M. Okun), institucionálními, informačními či strukturálními překážkami (např. S. Fischer) nebo bývá poukazováno na nejistotu v duchu přístupů E. S. Phelpse. Relativně samostatnou problematiku představují nejrůznější negociační teorie mzdy - stanovení mezd mechanizmy vyjednávání. Stupně mzdového vyjednávání (podniková, odvětvová, centrální) mají také dopady na stabilitu ekonomiky, vyzdvihována bývá různá "odpovědnost" a informovanost odborů - s nejhoršími výsledky (inflace, stagflace, neústupnost aj. ) je obvykle spojována negociace na odvětvové úrovni; zohledňovány přitom bývají samozřejmě specifika zemí i mnohé další faktory.

Zejména v Evropě se značně populární staly modely hystereze např. na trhu práce. Pojem pochází z přírodních věd a označuje situaci, kdy rovnováha určitého systému závisí na jeho historii (na trajektorii vývoje). Diskutována bývá hystereze v kontextu teorie přirozené míry nezaměstnanosti monetaristy M. Friedmana, koncepcí rovnovážné nezaměstnanosti či keynesovského konceptu NAIRU (míry nezaměstnanosti neakcelerující inflaci). Dlouhodobě vysoké skutečné míry nezaměstnanosti mohou vést ke zvýšení její přirozené míry (nezaměstnanost se stává permanentní, lidé si na nezaměstnanost "zvyknou", firmy jen neradi přijímají dlouhodobě nezaměstnané apod. ) - což také relativizuje teorii přirozené míry nezaměstnanosti (kde změny agregátní poptávky nemají dlouhodobé dopady). Jsou analyzovány modely outsider/insider (A. Lindbeck, L. H. Summers) - insideři jsou zaměstnaní v dané firmě (a disponují určitými dovednostmi, resp. tržní silou), jejich zájmy (a mzdy) hájí odbory a nemají zájem na nižších mzdách a tvorbě nových míst pro outsidery. V kontextu labour economics jsou prováděny aplikace na strukturu nezaměstnanosti, diskutována je úloha dlouhodobě nezaměstnaných ve struktuře nezaměstnanosti na trhy práce (např. když je jejich podíl větší vede to k menšímu vlivu nezaměstnanosti na vyjednávací sílu odborů, která obvykle roste), diskutovány jsou modely s kapacitami (D. Sockite, W. Carlinová) aj. Spory se vedou o existenci dlouhodobé či trendové rovnovážné míry nezaměstnanosti, její dlouhodobé změny či změn střednědobých atd.

Aktuální úvahy ohledně nezaměstnanosti (včetně její přirozené či rovnovážné míry apod. ) se často odehrávají v kontextu diskuzí o tzv. nové ekonomice; v iluzorním nadšení však bývá tato mnohdy absolutizována a přeceňována a často se také přitom zapomíná na ekonomiku "starou" (či reálnou). Tzv. nová ekonomika bývá obvykle vztahována k masové aplikaci kvalitativně vyšších technologií - s fundamentem změn v podobě rozvoje informačních a komunikačních technologií se závažnými dopady do struktury a fungování globální i národních ekonomik. Tzv. nová ekonomika je založena zejména na informacích a znalostech, motorem změn je stále rostoucí globální konkurence, poukazována bývá i na její často virtuální charakter, nebezpečí různých "bublin" a řadu dalších ekonomických i neekonomických aspektů. Diskutovat lze např. dopady pokroku na strukturu pracovních sil i míst, možné změny v produktivitě i např. změny v příjmech - dopady jsou však značně nerovnoměrné a jsou vnímány i interpretovány protichůdně.

S tzv. novou ekonomikou je nedílně spojena změna přístupu k práci - jednou z téměř posvátných "model" se stal požadavek co možná největší flexibility práce. Flexibilita je přitom vnímána rozdílně - pro někoho představuje samozřejmý aspekt (či předpoklad) dalšího pokroku a ekonomické svobody; jiní však často velmi kriticky poukazují na další podřizování člověka ziskové motivaci, jeho degradaci na jednodimenziální stroj maximalizující slast (čti konzum) a minimalizující strast (tedy práci), prohlubující se odcizení a parazitismus či globální manipulaci obratně zamlžované tržně fundamentalistickými frázemi v duchu neoliberální ideologie. Heslo flexibility tak může být vnímáno i jako přijatelnější označení pro zvýšené vykořisťování s cílem většího zotročení lidí globálním ziskovým mechanizmem, fungujícím v zájmu a režii nejsilnějších v čele s nadnárodními korporacemi.

Interdiscilinárně jsou zkoumány různé typy flexibility (např. z hlediska pouhého přizpůsobování práce aktuální poptávce či udržení a přesuny pracovníků v kontextu dlouhodobějších záměrů apod. ), někteří volají od "osvobození" práce od nadměrné sociální ochrany, druzí naopak zdůrazňují aktivní roli sociálních systémů. Zohledňovat nutno i rozdílnou situaci v USA a např. Západní Evropě - v podmínkách USA je flexibilita často pojímána ve smyslu nestandardních pracovních úvazků a rychlých přesunů na trzích práce; uvedené pak může významně zkreslovat např. vykazované údaje o nezaměstnanosti a komplikovat mezinárodní srovnávání. Diskuze o požadavku vyšší flexibility práce (včetně mobility, rychlých a častých rekvalifikací, celoživotního vzdělávání atd. ), o přínosech, ale i negativech by také neměly opomíjet odlišné tradice, prostředí, kulturní aj. zvyklosti či jiné světonázorové a ideologické kořeny. Ne všichni totiž bezvýhradně akceptují "univerzální" liberální ideje, protestantské hodnoty a západní dynamický způsob života s ofenzivním vztahem k okolnímu světu.

Spory jsou vedeny také o tzv. technologickou nezaměstnanost - jde zejména o to, zda technický a technologický pokrok neničí více pracovních míst než jich vytváří. Často bývá zmiňován růst, při němž nevznikají žádná pracovní místa a aktuálně i cena za "anglosaskou" flexibilitu v podobě nové chudoby pracujících. Objevuje se řada katastrofických scénářů "hospodářských hororů" (V. Forresterová, u nás E. Bondy či J. Keller) - někdy dokonce přímo s vizí "hospodářské genocidy" likvidující absolutně nepotřebné masy nezaměstnaných, kdy globální a automatizovaná ekonomika orientovaná pouze na zisk produkuje stále více komodit pro stále méně lidí. I když jde vesměs o populárněji psané "sci-fi" příspěvky, mnohé je hodno zamyšlení - redukce lidských bytostí na ekonomické funkce a podřízení všeho pouze ziskové orientaci může rychle přinést civilizaci další velmi závažné problémy.

• Bewley, T. F. : Why Wages Don°t Fall During a Recession. Cambridge, Harvard University Press 2000.
• Carlin, W. , Soskice, D. : Macroeconomics and the Wage Bargain. Oxford, Oxford University Press 1990.
• Forresterová, V. : Hospodářská hrůza. Brno, Doplněk 2001.
• Holman, R. a kol. : Dějiny ekonomického myšlení. Praha, C. H. Beck 1999.
• Mach, M. : Makroekonomie II. Pro inženýrské studium. Druhá část. Slaný, Melandrium 1998.
• Mankiw, N. G. , Romer, D. H. (eds): New Keynesian Economics. Volume 1, 2. Cambridge, MIT Press 1992.
• Sirůček, P. : Nezaměstnanost očima teoretické ekonomie - historický exkurz. Pohledy, 2000, č. 5.
• Sirůček, P. : Fungování trhu práce v učebnicovém pojetí moderní standardní ekonomické teorie. Pohledy, 2001, č. 1 - 2.
• Sirůček, P. : Průvodce dějinami standardních ekonomických teorií. Slaný, Melandrium 2001.
• Sojka, M. : John Maynard Keynes a současná ekonomie. Praha, Grada Publishing 1999.