Věta jak z nabídky cestovní kanceláře. Faktem však nadále zůstává, že stovky lidí zde mohli být nahnáni do klecí a na neurčito zbaveni základních lidských práv. Stačilo vymyslet neologismus "ilegální bojovník" a vnutit jej těm, kteří vytvářejí mediální realitu. A neologismus funguje dobře. Díky němu se velká část veřejné debaty o táboře v zálivu Guantánamo odehrává v neškodné rovině právního jazyka.

Takto i další hit dvacátého století, orwellovský "newspeak", může dodnes dobře sloužit. Běžné pojmy se spoustou nepohodlných asociací jsou nahrazeny novými, nevinně vyhlížejícími slovy. Neexistuje ovšem důvod, proč by tento tábor prostě nemohl být nazván koncetračním.

Podle slovníkové definice [Britannica 2002] je koncentrační tábor "internačním centrem pro politické vězně či členy etnických nebo menšinových skupin, kteří jsou zadrženi z důvodů státní bezpečnosti, jako pracovní síla nebo z trestu [ ... ] bez obžaloby či řádného právního procesu. Koncentranční tábory musíme odlišovat od vězení zadržujících osoby právně odsouzené a od válečných zajateckých táborů, kde jsou zajatci drženi pod válečným právem." Druhou možnost administrativa USA rezolutně popírá, válka v Afganistánu nakonec před rokem oficiálně skončila. Žádný právní proces či obžaloba také neexistuje, logicky tedy zbývá poslední možnost: koncentrační tábor.

Možná však jde o zajatce války, která ještě neskončila: "Zajatci mohou riskovat zadržení, dokud válka proti teroru neskončí. To může trvat 20-30 let. Nevím, kdy tato válka skončí. Nemohu říci, kdy budeme osvobozeni od teroristických činů. Nevěděli jsme přeci také, jak dlouho bude třicetiletá válka trvat." Neradostná perspektiva. Zvláště pokud se dá předpokládat, že od teroristických činů nebudeme osvobozeni dříve než od obchodu s drogami, korupce a jiné kriminality.

Ovšem pobyt v tomto koncentračním táboře je možná do jisté míry dobrovolný. Existuje jasné doporučení vězněným: "Jestliže bych ho měl k něčemu vyzvat, řekl bych: 'Učiň zcela jasným, že jsi vypověděl fakta relevantní v boji proti teroru. A učin zcela zřetelným, že se nenavrátíš zpět k teroru.' Tak by byl dotyčný rychleji svobodný. Pokud nechce vypovídat, nedostane tuto možnost. Jde o vlastní volbu."

Tyto dva citáty pak nepocházejí od žádného představitele Bushovy administrativy, jak by se snad mohlo zdát, ale od jednoho z představitelů etické "Staré" Evropy poučené světovými válkami, Osvětimí a gulagy, dánského ministra zahraničí Pera Stiga Møllera. Dánsko je totiž jednou ze čtyřicítky zemí, které mají zadrženy své občany na americké základně.

Dvacetidevítiletý Dán po matce a Alžířan po otci přidělal svým zadržením v Afganistánu nemálo vrásek představitelům své země. Nemá přitom životopis, který by ukazoval na teroristickou kariéru. Podle novin byla velkou slabostí tohoto věřícího, ale nijak fanatického muslima elektronická hudba a spolu se svými přáteli založil hudební skupinu. Kolem roku 2000 však podle svědectví známých prodělal změnu osobnosti, začal mluvit o cestě do Čečenska a boji za svobodu muslimů. Rozdal poté svoje hudební nástroje a zmizel. Na to, aby se stal údajným teroristou, neměl patrně více než rok. Stěží uvěřit, že jde o nějakou velkou rybu.

Dánská vláda se přes domácí kritiku dodnes neodhodlala žádat o vydání svého občana. Ministerstvo spravedlnosti prohlašuje, že nemůže ve věci nijak zasáhnout, protože dotyčný nebyl zatím v zahraničí odsouzen a ani v Dánsku s ním nebyl zahájen nějaký právní proces. Dánské zastupitelství v USA pak nějakou zodpovědnost v této věci popírá a civilní rozvědka odmítá vyjadřovat se nějak na toto téma. Mluvčí největší vládní strany se oproti tomu vyslovil, že celá debata o právech zajatců je pouhou "intelektuální diskuzí".

V této atmosféře se pak poněkud obtížnou ukázala návštěva amerického vyslance v otázkách válečných zločinů Pierre-Richarda Prospera během jeho evropského "turné". Návštěva se odehrála v polovině března, právě když dánská menšinová vláda usilovala o podporu parlamentu ve věci vyslání vojenské jednotky do Iráku, což bylo Američanům již předem slíbeno.

Pověřením vyslance bylo vysvětlit, proč je Dán na Kubě nadále zadržován. Poselství nebylo příliš optimistické: "Tento dánský občan zůstává v kategorii `ilegální` bojovník. Není zatím na cestě k nějaké právní proceduře. Je jasné, že bychom byli rádi, pokud by se rozhodl plně spolupracovat a uznal svoji zodpovědnost."

Prosper dále objasnil, že "někteří zajatci jsou extrémně nebezpeční, tak dlouho pokud žijí a dýchají, bude jejich cílem zabíjet Američany. Nemáme však zatím dost materiálu, abychom mohli vznést právní obvinění." Vyslanec ovšem nedokázal vyhovět přání některých poslanců dánského parlamentu a upřesnit, z jakého práva je odvozen výraz "ilegální bojovník."

Již výše citovaný ministr zahraničí Møller ovšem na Prosperovo stanovisko bez problémů přistoupil a odmítl, že by nepřítomnost advokáta a právního řízení byla bezprávní. Zajatec má možnost být propuštěn, pokud se rozhodne spolupracovat. Ministr také upřímně přiznal, že neví, kdo by na sebe vzal odpovědnost, pokud "by se někdo ze zajatců na kubánské základně později objevil ve spojení s nějakým teroristickým činem."

Celá návštěva nakonec dobře dopadla. Vedoucím výboru na podporu zadrženého bylo odmítnuto setkat se s Prosperem s poukazem na to, že rodina vězněného plně důvěřuje dánské vládě, a parlament odsouhlasil vyslání ponorky "Tuleň" a jedné válečné korvety k iráckým břehům. Rozhodující podporou se ukázaly být hlasy pravicově populistické "Dánské lidové strany", která stejně jako její sesterská strana v Norsku hlasitě stála na straně Washingtonu ve věci irácké otázky.

Tábor existuje už rok a půl. Jak postoj dánské vlády a úřadů ukazuje, názor, že osoby podezřelé z terorismu nemají nárok na lidská práva, může najít úrodnou půdu i uvnitř Evropské unie.

Zeptáme-li se pak "Cui bono?", přibudou jen další otázky. Představují zajatci opravdu takovou hrozbu, aby demokratická země, jakou Spojené státy americké jsou, musela budovat koncentrační tábor? Není opravdu možné postavit je před řádný soud? Může se unilaterární a svéhlavá Amerika cítit bezpečně, pokud se zbytek světa takto necítí?

Americký apelační soud před několika měsíci rozhodl, že zajatci z Afganistánu se nenalézají na půdě USA a nepodléhají tak americkému právu. Toto soudní rozhodnutí pak americký ministr spravedlnosti John Ashcroft přivítal jako důležité vítězství ve válce proti terorismu. Pokud se však tábor, ležící na americké vojenské základně na Kubě, nenalézá na půdě USA a nepodléhá tak právu této země, musí se tedy tábor logicky nalézat na kubánské půdě a podléhat právu kubánskému. Možná by tedy všechny stížnosti měly být posílány do Havany.

Americká administrativa odmítá vydat občany i svých nejbližších spojeneckých zemí. Jeden "ilegální bojovník" však měl to štěstí, že táborem vůbec projít nemusel. Dostalo se mu jak advokáta, tak i řádného soudného procesu. John Walker Lindh je totiž americkým občanem.

Možná však má přeci jen Donald Rumsfeld pravdu. Podle něj totiž: "Pravda vždy nakonec vyjde najevo a v této věci je se zajatci zacházeno humánně. Svět to za čas pochopí." Připouští ovšem, že jistá nedopatření se udála během transportu a po něm, kdy zadržení měli sluchátka na uších kvůli hluku v letadle a masky na obličejích jako ochranu před tuberkolózní nákazou.