Výraz "odpůrci globalizace" je v posledních letech v médiích velmi frekventovaný. Veřejné mínění je postavilo na úroveň "zdivočelých hovad," jak se po demonstracích při zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky (SB) v září roku 2000 v Praze vyjádřil jeden bývalý český politik.

Podle populárního názoru se jedná o volné sdružení vesměs pochybných existenců nejrůznějšího druhu, od naivních objíačů stromů usilujících o zelenou totalitu, přes zastydlé komunisty, kteří se nedokázali rozloučit s ideály Karla Marxe až po asocální darekáby, jejichž cílem je násilí a destrukce. Jejich společným znakem je pak pr odpor proti hospodářské integraci, rozvoji a rozšiřování technologií, prolínání kultur a strhávání bariér mezinárodního obchodu, tedy procesům, které moderní jazyk shrnuje do škatulky s názvem globalizace. Veřejnost je při každém dostaveníčku antiglobalistů vystavena šokující mediální baráži vandalismu a násilí. Skutečná veřejná diskuse o základních výhradách organizátorů protestů však většinou chybí a není ani příliš jasné, o co organizátorům protestů vlastně jde.

Ackoliv je nebezpecne generalizovat v pripade tak nesourodeho slepence jako jsou odpurci globalizace, lze s uspechem tvrdit, ze podstata sporu se diametralne lisi od nazoru verejnosti na nej. Otazka, kvuli niz se lamou kosti a zapaluji popelnice, totiz nezni "Hospodarska integrace - ano ci ne?" nybrz "Hospodarska integrace - ano, ale jak?" Argumenty, ktere odpurci predkladaji, nevyvraceji ani nenapadaji uzitecnost hospodarske integrace, rozvoje a rozsirovani modernich technologii a strhavani barier mezinarodniho obchodu. Jejich spolecnym znakem neni odpor proti globalizaci jako takove, nybrz odpor proti jejimu konkretnimu zpusobu pod vedenim "globalizacni trojky" Svetove obchodni organizace (WTO), MMF a SB. Zatimco predstavitele "zastancu globalizace" jako jsou vlady, korporace a "globalizacni trojka" rikaji, ze vysledkem bude vetsi prosperita a svoboda pro vsechny, odpurci globalizace tvrdi, ze soucasny proces hospodarske integrace ma za cil maximalizovat uzitek male skupinky investoru a statnich uredniku, kteri jej ridi, zatimco jeho vedlejsim ucinkem je snizeni zivotni urovne sirokych mas a rozklad demokracie. Kdo ma tedy pravdu?

Neoliberalismus a Washingtonský konsensus

Konkretni forma globalizace, ktera je tercem kritiky, vychazi z ideologie neoliberalismu a jeji zakladni ideje byly vicemene standardizovany v balicku doporuceni nazyvanem Washingtonsky konsensus. Neoliberalismus se v ucebnicich ekonomie charakterizuje jako ideologie volneho trhu, ktera podporuje soukrome podnikani, osobni zodpovednost, svobodne rozhodovani spotrebitele, odmenuje osobni iniciativu a podnikavost a omezuje cinnost byrokratickeho statniho aparatu, ktery je i pri nejlepsi vuli nekompetentni a neefektivni, protoze neni podrizen konkurencnimu prostredi a trzni discipline. Vysledkem je pak podle jeho zastancu prosperita pro vsechny, hospodarsky rust, distribuce spolecenskeho produktu na zaklade zasluh o jeho tvorbu a nejefektivnejsi mozna alokace vyrobnich zdroju. Mezi predni propagatory neoliberalismu na svetove politicke scene patri napr. Ronald Reagan a Margaret Thatcherova, v Cechach, alespon v retorice, Vaclav Klaus, na akademicke pude pak znami myslitele z University of Chicago Friedrich von Hayek a Milton Friedman.

Washingtonsky konsensus je v podstate seznam zakladnich predpokladu fungovani zdrave trzni ekonomiky, na kterych se shodly "washingtonske instituce" MMF a SB, publikovany poprve pod timto oznacenim v roce 1990. Teze Washingtonskeho konsensu jsou dobre znamy i v Cechach, nebot tvorily jadro hospodarske reformy pocatku devadesatych let. V hrube zkratce jejich vycet zahrnuje usili o udrzeni vyrovnaneho rozpoctu, usili o snizeni dani, nizkou inflaci, liberalizaci urokove miry, vhodne (nizko) postaveny smenny kurz, liberalizaci obchodu a financnich toku, privatizaci, deregulaci (strzeni barier vstupu na trh) a dusledne prosazovani vlastnickych prav. Puvodne soubor doporuceni pro reseni konkretni situace v nekterych latinskoamerickych zemich, Washingtonsky konsensus se jako pojem v prubehu devadesatych let zideologizoval. Politici a ekonomove jej zacali pouzivat ve smyslu univerzalniho receptu k dosazeni prosperity a synonyma pro "trzni ekonomiku bez jakychkoliv privlastku" pri trznich reformach v nejruznejsich castech sveta.

Ekonom John Williamson, ktery jako prvni pouzil tento pojem, nakonec v roce 2000 vysvetlil, ze se v jeho podani jednalo pouze o strucne shrnuti zakladnich predpokladu zdrave trzni ekonomiky a odmitl tvrzeni, ze je Washingtonsky konsenzus receptem k potirani chudoby. "K redukci svetove chudoby je treba usili budovat lidsky kapital a populisticka interpretace tento pozadavek ignoruje," tvrdi Williamson. K nemu se pridava i rada dalsich mainstreamovych ekonomu, mimo jine byvaly hlavni ekonom Svetove banky a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz, ktery zduraznuje roli statu pri budovani infrastruktury a pravniho ramce, ve kterem trzni ekonomika funguje.

Teorie a praxe

A tim se dostavame k jadru sporu o smerovani mezinarodni hospodarske integrace, neboli globalizace. Kritici neoliberalismu z tabora odpurcu globalizace namitaji, ze praxe neoliberalismu ma ve vyspelych zemich daleko do jeho teorie a krasorecneni. Jednim z nejznamejsich kverulantu je enfant terrible americke intelektualni sceny Noam Chomsky, profesor Massachussetskeho technologickeho institutu. Pro jedny ultralevicovy anarchista a "dementni zvrhlik," jak jej tituloval znamy komentator David Horowitz, pro jine nedotknutelna ikona obcanskeho aktivismu a libertarianismu, Chomsky je jednim z hlavnich intelektualnich pramenu divoke konfrontace mezi priznivci a odpurci globalizace. Tvrdi, ze "volny obchod" v praxi neexistuje a ze teze neoliberalismu jsou prazdnym tlachanim bez realneho naplneni. "Vyspele staty kazou vodu, ale samy piji vino," rika Chomsky a k ilustraci uvadi radu konkretnich prikladu.

Sever si dumyslnymi protekcionarskymi opatrenimi brani sve vlastni trhy pred pristupem levnych vyrobku ze zemi chudeho Jihu, ale sam pozaduje otevreni jejich ekonomik. Washingtonsky konsensus klade zvlastni duraz na nedeformovany trh a prisnou trzni disciplinu rozvojovych zemi, ale pater zapadniho hospodarstvi je tvorena korporacemi, jejichz velka cast je casto dotovana ze statniho rozpoctu, at uz primymi statnimi dotacemi, nebo neprimymi mechanismy jako jsou masivni statni zakazky ci danove ulevy. Mohutne statni zasahy do ekonomiky jsou podle Chomskeho klicovou soucasti moderniho korporativniho kapitalismu, zcela v rozporu s teorii neoliberalu a doporucenimi Washingtonskeho konsensu.

Do seznamu kritizovanych jevu patri i prisna ochrana dvacetileteho patentoveho prava, podle odpurcu otevrene protitrzniho opatreni, ktere bylo na mezinarodni scene v historii malokdy dodrzovano staty, ktere usilovaly o svuj vlastni technologicky rozvoj. Dalsim oblibenym tematem je i znemozneni volneho pohybu osob. Soudoba globalizace zajistuje neruseny pohyb zbozi a penez, ale zakazuje volny obchod s pracovni silou a tak na jedne strane Rio Grande pracuji delnici za 15 dolaru za hodinu, zatimco na druhe se stejna prace da koupit za 5 dolaru na den a duvodem neni zakon nabidky a poptavky, nybrz ostnaty drat mezi nimi. Obzvlaste ozehavym bodem sporu je zemedelstvi, v Evrope i v Severni Americe stedre dotovane. Zemedelcum rozvojovych zemi je vsak ekonomicky a socialni prinos stabilizace cen zemedelskych komodit upiran. "Vysledkem je kolaps zemedelstvi po otevreni ekonomiky v duchu neoliberalismu, jak tomu bylo v Mexiku po implementaci dohody NAFTA nebo v osmdesatych letech v Kolumbii," rika Chomsky.

Vysledkem realizace Washingtonskeho konsensu je pak pry casto ovladnuti ekonomiky rozvojoveho statu nadnarodnimi korporacemi, kolapsy mene konkurencnich odvetvi, zaostavani zdravotnictvi, skolstvi, vyzkumu a vyvoje, zvyseni nezamestnanosti a snizeni realne mzdy obyvatelstva. To vse v systemu pravidel, kdy trzni disciplina je vnucena pouze slabsi strane, avsak neplati do vsech dusledku pro vyrobni zakladnu vyspelych zemi. "Adama Smithe mate zboznovat, ne ho cist," zertuje Chomsky v zjevne narazce na pocitovane rozpory mezi teorii klasika a praxi neoliberalismu.

Rozklad demokracie?

"Neoliberalismus je jednim z nejvetsich nepratel skutecne participativni demokracie," rika Robert McChesney, profesor komunikace z Illinoiske univerzity Urbana-Champaign. Tak sokujici tvrzeni, v primem rozporu s evangeliem otevrene spolecnosti, volneho trhu a svobody vyberu, je samozrejme treba vysvetlit. Podle kritiku globalizace je soucasny system neunosny, protoze oklestuje moc obcanu v demokratickem politickem procesu a poskytuje nadnarodnim korporacim a statni exekutive mechanismus, jak obejit legislativni slozky statni moci. Dobrym prikladem muze byt debata o udeleni tzv. "fast track" pravomoci americkemu prezidentovi, coz se povazuje za dulezity krok pri realizaci dohod o volnem obchodu. Legislativa byla Kongresem prijata rozdilem jedineho hlasu a v soucasne dobe ji posuzuje americky Senat.

Odpurci globalizace vsak prijali rozhodnuti Kongresu, se zdesenim. Udelenim pravomoci "fast track" se Kongres fakticky vzdal moznosti pridavat k obchodnim smlouvam dodatky. U kazde obchodni smlouvy se tak hlasuje pouze pro jeji prijeti ci odmitnuti. To podle kritiku bude znamenat, ze zajmy nadnarodnich spolecnosti budou uprednostnovany pred zajmy volicu, protoze o podstatnych otazkach obchodu bude rozhodovat pouze prezident, ktereho je snadnejsi ovlivnit nez Senat a Kongres, ktery se sklada ze stovek reprezentatntu s nejruznejsimi agendami a cily. Ackoliv fast track stale podleha efektivni demokraticke kontrole lidem volenych zastupcu, moznost diskuze a ovlivneni vysledku je podle kritiku oklestena.

Jinym rozbourenym zivlem, podemilajicim chatrne brehy demokracie, je podle odpurcu globalizace WTO (Svetova organizace pro obchod.). "Hlavnimi architekty globalizace obchodu a financi jsou korporace, ktere vedou obchody stylem, jenz se prizpusobuje pouze jejich potrebam. Zalozeni WTO (v roce 1994) vyrazne posiluje a formalizuje roli korporaci v tomto procesu," rika Ralph Nader, neuspesny prezidentsky kandidat za stranu Zelenych a dalsi z duchovnich vudcu hnuti odpurcu globalizace.

Cinnost techto organizaci pry vyrazne limituje schopnosti narodnich vlad podridit obchodni aktivitu jinym politickym cilum, jako napr, zdravotnictvi, cistote zivotniho prostredi, ci vseobecne kvalite zivota. To plati nejen pro rozvojove zeme, ale i pro vyspely svet vcetne USA.

WTO se ze sve cinnosti nezodpovida volicum, nybrz politikum a korporacim a primarni vazba demokraticke kontroly obrovske politicke moci, kterou tato organizace ma, je tak vyrazne narusena. Rada ustanoveni a rozhodnuti techto organizaci by pry nemohla byt ucinena, kdyby ti, kteri je cini byli do svych funkci voleni obcany statu, jejichz osudy ovlivnuji. "Jednim z nejnebezpecnejsich dusledku globalizace pod taktovkou korporaci je rozklad demokracie," pridava se k McChesneymu Nader.

S tim, jak o svou moc prichazi volic ve prospech reditele nadnarodni korporace, pak pry dochazi ke snizovani standartu v rade dalsich oblasti. "Americke korporace ve sve historii casto zneuzivaly federativniho usporadani Spojenych statu k vydirani jednotlivych statu, aby pro sebe ziskaly co nejvyhodnejsi podminky k maximalizaci vlastniho zisku," rika Nader. "Stacilo rici: u vas nejsme konkurencne schopni, musime se stehovat jinam, ledaze dostaneme danove prazdniny, legislativu znesnadnujici organizaci pracujicich v odborech a ti padem nizsi pracovni naklady, nizsi ekologicke standarty apod." Teto situaci vetsinou zamezilo prijeti federalniho zakona upravujiciho danou problematiku.

Pri neexistenci vynutitelnych globalnich pravidel se pak podle Nadera korporace chovaji naprosto stejnym zpusobem a snizuji tak kvalitu zivota, zivotniho prostredi ci lekarske pece ve vyspelem svete i zemich rozvojovych. Takovy zpusob obchodovani nema podle jeho odpurcu s volnym obchodem mnoho spolecneho. Vyraz 'volny obchod’ je pry pouze ideologickou mantrou, kterou politicko-ekonomicka elita pouziva k prosazeni tzv. corporate-managed trade, obchodu rizeneho korporacemi.

Ekonomice se dari dobre, lidem ale ne

Ve stanovisku odpurcu globalizace tak rezonuje nazor mnoha chudsich zemi, ktery se opet hlasite projevil na poslednim zasedani WTO v Kataru, totiz ze se jim bohaty Sever snazi vnutit serii reforem, ktere nejsou v jejich nejlepsim zajmu. Ackoliv tyto reformy casto vedou k prosperite mereno vysi ucetniho zisku a rustem HDP, jejich vliv na celkovou kvalitu zivota obyvatel daneho regionu uz vubec neni tak jasny a vysoke hodnoty ukazatelu zdravi narodniho hospodarstvi je casto dosazeno na ukor obyvatel, tvrdi oponenti.

Kritici tez tvrdi, ze ucinky neoliberalni globalizace na prosperitu a kvalitu zivota znacne casti obyvatelstva ve vyspelych zemich nejsou zdaleka tak blahodarne, jak se je o tom snazi presvedcit vlady a korporace. Zatimco od roku 1980 ve Spojenych statech vyznamne stoupla jak hodnota HDP na hlavu po ocisteni od inflace tak produktivita prace, realna mzda se 70% vydelecne cinnych obyvatel snizila a prumerny pocet odpracovanych hodin se zvysil. Podobne trendy lze vypozorovat i ve Velke Britanii za vlady Margaret Thatcherove. Tyto spolecenske dusledky pak pry podle kritiku v zadnem pripade nejsou zpusobeny nedotknutelnymi spolecenskymi procesy a zakony trhu na urovni fyzikalnich zakonu, nybrz zcela vedomymi netrznimi rozhodnutimi vladnich byrokratu, ktera maji svou alternativu.

Casto analyzovanym inkubatorem pro zkoumani hospodarske integrace podle doporuceni neoliberalu je smlouva o severoamericke zone volneho obchodu NAFTA. Dohoda vstoupila s hlasitymi fanfarami v platnost 1. ledna 1994 a byla siroce oslavovana jako ekonomicke vitezstvi pro vsechny tri zucastnene zeme, Kanadu, Spojene staty a Mexiko. Ocekavani se vsak nepotvrdilo. Zatimco NAFTA znamenala zvyseni navratnosti investic pro investory a zvyseni zisku korporaci, dopady na obyvatelstvo zucastnenych zemi nejsou podle jejich kritiku zdaleka priznive.

Napriklad analyza organizace Canadian Centre for Policy Alternatives, ktera byla publikovana v dubnu u prilezitosti dubnoveho jednani hlav severo- a jihoamerickych statu v Quebecu o rozsireni zony volneho obchodu konstatovala, ze v primem dusledku NAFTA poklesly realne mzdy spodnich 40% obyvatel USA v devadesatych letech o 1.5%, zatimco vrchnich 20% si polepsilo o 7%. V Mexiku pak situace byla jeste horsi. Realne mzdy spodnich 95% Mexicanu klesly o 20-25% a narust novych pracovnich prilezitosti v souvislosti NAFTA byl mizivy, mimo pohranicni oblasti maquilador, kde pocet mist vzrostl ze 400 tisic v roce 1990 na 1.3 milionu. Podle kritiku byl propad mezd v Mexiku zpusoben otevrenim mexickeho trhu potravin dotovanym importum z USA a Kanady. To zpusobilo kolaps casti mexickeho zemedelstvi a prudky priliv levnych pracovnich sil zkrachovalych zemedelcu do mest a prihranicnich oblasti. Previs nabidky pracovni sily na mexickem pracovnim trhu pak znamenal prudky pokles realnych mezd za dobu trvani NAFTA. Podobne skepticky se z hlediska zivotni urovne stavela k NAFTA I zprava odborove organizace AFL-CIO.

Priklad Mexika, a vlastne cele Latinske Ameriky, ktera v povalecnem obdobi sledovala doporuceni neoliberalismu, srovnavaji jeho kritikove s pristupem Japonska a zemi jihovychodni Asie, ktere misto otevreni hospodarstvi zahranicnim vlivum volily protekcionismus a uzkou koordinaci mezi cinnosti statu a soukromym sektorem. Vysledkem je podle nich vyssi prumerna mira hospodarskeho rustu v Asii, mensi socialni nerovnost a pocet obyvatel zijicich pod hranici chudoby a vyssi uroven infrastruktury. Jednim dechem dodavaji, ze jak Velka Britanie, tak Spojene staty volili v dobach sve industrializace cestu protekcionismu a otevrely sve ekonomiky az pote, co si to mohly z konkurencniho hlediska dovolit.

Co s tim?

Zatimco radu nesvaru soucasne mezinarodni hospodarske integrace vysvetluji jeji kritici ve Spojenych statech velmi jasne, rozumnych opatreni k jejich napraveni navrhuji pomalu. Extremem jsou militantni radikalove, kteri ventiluji svoji zlobu rozbijenim vyloh a sarvatkami s policii. Na intelektualni scene je nejradikalnejsi osobnosti prave Chomsky, ktery nabizi kvalitni analyzu slabin systemu, aby vzapeti prekvapil naprostou absenci realistickych navrhu na reseni problemu. Ve svych prednaskach oznacuje nadnarodni korporace jako "totalitni tyranie, ktere by nemely mit zadna prava," a ostre odmita jakakoliv spolecenstvi, kde existuje hierarchie. Michael Albert, Chomskeho ideovy spouputnik a editor casopisu Z-Magazine (www.zmag.org), rad vypravi o "participativni ekonomice," kde jsou vyrobni prostredky vlastneny zamestnanci v jakemsi utopickem modelu s prvky svedskeho socialismu. Snad nejucelenejsi, nicmene znacne utrzkovity postoj nabidl pri minulych prezidentskych volbach v USA Ralph Nader, ktery prisel s vicemene evropskym zelene-socialne-demokratickym programem, zamerenym na snizeni rozpoctu na obranu ve prospech ekologickych a socialnich programu, jako vyvoj alternativnich zdroju energie, zabezpeceni automatickeho zdravotniho pojisteni pro deti a reformu financovani volebnich kampani za ucelem omezeni vlivu korporaci na politicky proces.

Odpurci globalizace nejsou konzistentnim politickym hnutim, nybrz velmi volnym sdruzenim organizaci nejruznejsiho zamereni a tak misto konkretniho politickeho programu nabizeji spise portfolio vicemene znamych konkretnich dilcich pozadavku, mimo vyse uvedenych napr. regulaci pohybu spekulativniho kapitalu, oddluzeni rozvojovych zemi ci vyjimku v patentovem pravu, umoznujici efektivni potlacveni epidemie AIDS v Africe. Rada techto pozadavku vsak rezonuje I na standartni politicke scene. Na reforme financovani volebnich kampani pracuje republikan John McCain a jeho demokraticky kolega v Senatu Russ Feingold. Med automatickeho zdravotniho pojisteni pro deti mazal kolem ust svych priznivcu v posledni volebni kampani Al Gore.

Jak zmerit globalizaci?

Priznivci a odpurci mezinarodni hospodarske integrace podle receptu Washingtonskeho konsenzu se zurive prou a na obou stranach konfliktu lze nalezt dobre argumenty, ktere hovori pro a proti. Nejedna se o pohadkovy boj mezi dobrem a zlem, nybrz o komplexni spolecensky proces s nejasnymi dopady. Vsichni ucastnici, od bossu nadnarodnich korporaci usilujicich o minimalizaci nakladu az po odborare bourici se proti masivnimu odlivu mist do zemi tretiho sveta, se chovaji vicemene racionalne. Vycerpavajici analyza tohoto procesu a jeho objektivni zhodnoceni vsak zatim chybi.

O kvantifikaci globalizace se pokusil americky politicky casopis Zahranicni politika (Foreign Policy) ve spolupraci s renomovanou konzultacni firmou A.T. Kearney. Ti prisli s tzv. "globalizacnim indexem," jako zpusobem mereni miry integrace statu do svetoveho deni. Soucasti kalkulace globalizacniho indexu byl napr. mezinarodni pohyb osob, mezinarodni telefonni hovory, financni transakce ci pohyb zbozi. Podle tohoto zpusobu mereni se jako "nejglobalizovanejsi" stat sveta jevi Singapur, nasledovany Holandskem a Svedskem. Ceska republika se na zebricku umistila na zacatku treti desitky a je autory studie povazovana za jednu ze zemi s vysokym stupnem mezinarodni hospodarske integrace. Studie tez zkoumala vliv miry globalizace statu na jeho zivotni uroven a obcanske svobody a prokazala souvislost mezi mirou mezinarodni hospodarske integrace, socialni rovnosti, zivotni urovni, obcanskymi svobodami a mirou korupce. V tomto pripade se vsak jedna o popis korelace danych jevu, nikoliv kauzalni souvislosti. Napr. Ceska republika v minulem desetileti prudce poskocila ve smyslu vyse globalizacniho indexu za soucasneho zvyseni socialnich nerovnosti, v rozporu s implikovanymi zavery studie. Prestoze studie poskytuje zajimave informace, na zakladni stiznosti odpurcu globalizace neodpovida.

Soucasnou uroven debaty o globalizaci oznacuji autori studie Foreign Policy a A.T. Kearney za "neuspokojivou." Nezbyva, nez s nimi souhlasit. Jeji vecnost a objektivita je v mediich hlavniho proudu prehlusena nasilim militantniho kridla antiglobalistu. Umirneni odpurci si naopak stezuji, ze jim media umyslne odpiraji pristup k verejnosti, ktera se pry nesmi dovedet podrobnosti globalizace podle WTO, protoze by to vyvolalo prudky pokles podpory volicu. V dusledku nedostatku kvalitnich dat je nazor na globalizaci pro mnoho ucastniku debaty otazkou osobni viry a zkusenosti a vlastnich ekonomickych zajmu. Obe strany se vsak shodnou, ze proces globalni ekonomicke integrace je natolik komplexni a ma natolik zavazne dusledky, ze jeho rizeni nesmi byt v rukou male skupinky nikym nevolenych uredniku, ale musi byt predmetem celospolecenske diskuze a kriticke reflexe. Je proto ku prospechu veci, naslouchame-li pri tribeni nazoru fanfaram globalizatoru i buceni zdivocelych hovad.

Autor je spolupracovníkem Britských listů a týdeníku Respekt.