V pátek jsem seděl v Radiu Tokodede sám, byla totiž přerušena dodávka elektřiny, a tak šli všichni domů. Seděl jsem a dělal si přípravy a najednou se ve dveřích objeví mohutný chlap tmavé pleti a v ruce drží obrovský samopal. Nejmladší země světa oslavuje první výročí nezávislosti, je to tedy stále ještě batole. Je tu všude plno vojáků i policistů, to pro případ, že by to chtěly místní milice oslavovat po svém. Tak nám bylo sděleno. V pátek jsem seděl v Radiu Tokodede sám, byla totiž přerušena dodávka elektřiny a tak šli všichni domů. Seděl jsem a dělal si přípravy a najednou se ve dveřích objeví mohutný chlap tmavé pleti a v ruce drží obrovský samopal. A za ním ještě jeden, a taky má samopal.

Tak mne napadlo -- už jsou tady, tohle je můj konec. Ale ten první obr povídá "Bula, bula", tak mi spadl kámen ze srdce a radostně odpovídám taky "bula bula." Bylo mi jasné, že jsou to Fidžani, to je totiž jejich pozdrav. Byli to vojáci OSN, ale uniformy měli fidžijské, trochu zanedbané a tak na první pohled vypadali spíše jako zbojníci.

Začali vést řeč o nějakém programu, myslil jsem, že chtějí něco vysílat u nás, ale nakonec z toho vyšlo, že nás chtějí chránit při programu oslav výročí nezávislosti v úterý. Tak jsem jim oznámil, že já s tím nemám nic společného, ale zavedu je na místní národní výbor, jak jinak přeložit do češtiny "district authority?"

Tam se nás ujal seňor Lucas a vojáci mu sdělili, že v úterý přijde celá jednotka se zbraněmi a budou na situaci dohlížet, kdyby snad začali místní ozbrojenci zlobit. Po cestě z kanceláře nemohl jsem odolat abych jako ryzí Východočech nezažertoval tím naším způsobem.

Kaprálovi Rayovi jsem zašeptal do ucha: "Moc se omlouvám, já jsem si spletl budovu, omylem jsem vás vzal na velitelství milic." Takhle žertovat s vojákem, který drží v ruce obrovský samopal, můžete jen, když je to Fidžan, ti mají dobrý smysl pro humor. Ray to hned pochopil jako žert, div se neumlátil smíchy a pozval mne na jejich tradiční kavu.

Na pondělí jsme si domluvili s Luciem, že podnikneme výlet do vesnic v kopcích a budeme natáčet rozhovory s venkovany.

Těšil jsem se na to, do vesnic v kopcích jezdím rád, tam je jiný svět. Vyrazil jsem brzy ráno a po cestě jsem potkal Lucia, který jel na motorce do Dili, změnil plán.

Nevadí, využiji dnešní den k tomu, abych zaškoloval Simona v používání digitálního studia. Dorazil jsem do stanice, Simon i jeho spolupracovníci z INDE tam byli a zrovna, když jsme se chtěli dát do práce byla přerušena dodávka elektřiny.

To se tu stává často, někdy nejde proud jen pár hodin, jindy třeba i dva dny. Generátor sice máme, ale nejsou peníze na benzín. Takže to vypadalo na další promarněný den.

Kolem desáté jsem zaslechl zvuky bubínků a gongů, vyběhl jsem před stanici a spatřil skupinku starších žen, jak kráčely po cestě a provozovaly hudbu.

Byl to velmi neobvyklý orchestr, i jejich hudba byla zvláštní, trochu připomínala javanský gamelan. Dvě ženy vyťukávaly rytmus na podlouhlé bubínky, které držely pod paží, šest dalších žen paličkami klepalo na malé gongy. Došly k sousednímu domu a tam na dvorku začaly provozovat své představení, na které se seběhlo plno sousedů.

Hudebnice se postavily za sebe do dvou čtyřstupů a při hraní postupovaly drobnými krůčky dokola. Byly to vesničanky z hor, kde ještě udržují staré tradice. Byly oblečeny svátečně v tradičních krojích, dlouhé suknice z tais, ručně tkané látky, a pestré halenky. Tvářily se velmi vznešeně, oči měly přivřené a na tvářích výraz jakési hypnotické blaženosti. Nezpívaly, jen hrály a jejich hudba byla jednoduchá, jak jinak s takovým instrumentálním ensámblem?

Hned jsem si přinesl svůj mikrofon a digitální nahrávač a začal jsem natáčet. Zprvu mne ta hudba zaujala svou neobvyklostí, asi po půlhodině připadala mi příliš jednotvárná, sledoval jsem jak se mění ony rytmické figurace a snažil jsem se odhadnout, kdy hrají dané motivy a kdy improvizují.

Po dvou hodinách si moje ucho tak přivyklo tomuto neobvyklému zvuku, že jsem byl tou hudbou fascinován. Později se k ženskému orchestru připojila skupinka mladých dívek, které tančily nějaké tradiční tance. Byl na ně příjemný pohled, jsou štíhlé, mají hezké postavičky a jejich pohyby byly ladné. Muži seděli ve stínu pod stromy, kouřili, pozorovali ženy a bavili se o fotbale.

V poledne si hudebnice udělaly přestávku, paní domu přinesla kotle a kotlíky, muži rozdělali oheň a ženy připravovaly oběd. Vařily rýži, smažily zeleninu a poněvadž všichni psi pobíhali kolem, usoudil jsem, že to bude jídlo vegetariánské. Té přestávky také využilo pár žen k tomu, aby do tajů své hudby zasvětily mladé dívky.

Jsou to zpravidla ženy, kdo tu udržuje tradice, a jen na venkově. Mladí lidé v městečkách se už převážně oddávají velmi hlučné komerční hudbě amerikánské, takové to buch buch. Tu hudbu si také často hrají chlapci ve stanici Tokodede a hodně nahlas. Když je v takové situaci přerušena dodávka proudu říkám si: Samo nebe nám to seslalo. Jindy se jdu projít po pláži a poslouchám uklidňující zvuky mořských vln.

Krátce po poledni přiběhl pro mne Edi a vzal mne sebou na hlavní náves, kde už se také konaly všelijaké rituály. Zavedl mne mezi skupinku mužů, kteří prozpěvovali jakési litanie. Jeden cosi předříkával, ostatní sborově odpovídali. Prozpěvovali v jazyce Tokodede, takže jsem neměl ponětí o čem ten rituál je.

Potom jsem si všiml, že za mnou je u stromu připoután buvol a začalo mi to být jasné. Když muži dozpívali, dva bubeníci začali bušit do jednoho velkého bubnu, každý z jedné strany. Muži se chopili provazu a buvolíčka přitáhli ke stromu, divoce vypadající muž přitančil ke zvířeti s velkým nožem v ruce. Nebyla to pro mne podívaná příjemná, my ovšem také jíme maso, ale porážky se dějí kdesi mimo nás, my už jen vidíme maso pěkně připravené na řeznických pultech. Zde se to prostě dělá jinak. Řekl jsem si, že to mohlo být horší, namísto buvola mohl to být pes.

Potom mne Edi vybídl, abychom rychle běželi na kraj městečka, že tam jsou lidé ze suku, tedy horalé z vesnic. Když jsme doběhli, skupina už se řadila do průvodu. Vpředu šly ony starší ženy a hrály opět tu svoji magickou hudbu, za nimi pochodovaly šiky válečníků. Byli oblečeni do pestrých sukní z tkaniny tais, bez halenek, na hlavách měli pokrývky z ptačích per, vypadali impozantně.

Na jejich snědá těla byl hezký pohled, jsou sice drobných postav avšak svalnatí a houževnatí. Inu, život v horách snadný není a tito lidé chodí neustále pěšky, do kopce a zase z kopce a opět do kopce, takový mají trénink.

Jejich velitel držel v ruce starou šavli, ostatní měli přes ramena opřeny mačety. Pochodovali k budově místní samosprávy, kde na velkém prostranství začali provozovat další tradiční rituály. Ženy pochodovaly v kruhu, muži tančili i zpívali. Byly to zpěvy bojovné, tak to alespoň znělo.

I muži byli většinou staří, ale hrozivě vůbec nevypadali, byli zcela ponořeni do svých tanců a mile se usmívali. Ta naše skupina byla první, po chvíli se přidávaly skupiny z dalších suku, celkem jich bylo osm. Jakmile se ti lidé dali do tanců a do hry, nebyli k zastavení, všechny skupiny hrály a zpívali současně, každá ovšem jinou hudbu. Byl to neobyčejný zvukový zážitek.

Asi po dvou hodinách jsem odběhl na hřiště, kde probíhalo finále místní fotbalové soutěže. Já sice fotbalu moc nerozumím, ale hra to byla zajímavá, rychlá a plná kombinací. Na výsledek jsem nečekal, neb přece jen ty tradiční tance mne lákaly více.

Když jsem se vrátil, tak byly ještě v plném proudu. Po chvíli se objevila šéfka místní samosprávy, seňora Aurora Ximenéz, se svým doprovodem. Zástupci z těch vesnických skupin k ní přistupovali a předávali jí jako dar jejich tradiční tais, na oplátku dostali timorskou vlajku. Potom paní Aurora promluvila a budiž jí přičteno k chvále, že mluvila velmi krátce, jen nějakých deset minut.

Nakonec všichni zazpívali národní hymnu Timoru. Hudba a tance potom pokračovaly, a ti staří lidé měli fantastickou výdrž, jakyby jim to tančení dodávalo energii. Závěrem večera bylo veřejné promítání nějakého filmu.

Raději jsem se neptal jakého a vrátil jsem se do Dili.

Úterý 20. května byl hlavní den oslav prvního výročí nezávislosti. Těšil jsem se na bohatý program, vzal jsem si dobrou zásobu minidisků i baterií a brzy ráno jsem vyrazil na cestu. Byl jsem docela rád, že vypadnu z Dili, kde se také oslavovalo, ovšem už spíše moderním způsobem, za účasti velkého davu a hlučných tlampačů.

Američané nám předali zprávu, že je pro nás stav bezpečnostní pohotovosti, neboť milice se mohou pokusit tyto oslavy nějakým nepěkným způsobem porušit.

Toho jsem se neobával, vím už totiž své. Jenže ta hrozba nepřítele je velmi užitečná, vytváří totiž zdání, že těch několik tisíc vojáků a policistů je zde zapotřebí. Většina Timořenů si myslí, že ty obrovské náklady na armádu by bylo lépe použít na obnovu mnoha rozbitých domů, navíc by to dalo místním lidem práci. Jenže co ti místní lidé vědí, vždyť jsou chudí? Šéfové z OSN vědí všechno lépe.

A tak jsem projížděl městem plným vojska a policistů, po cestě bylo několik kontrolních blokád a já byl rád, když jsem se ocitl za městem a jel skoro prázdnou cestou podél pobřeží. Byl pěkný den, obloha modrá a moře ještě modřejší, na obzoru se rýsovaly hřebeny hornatých indonézských ostrovů.

Do Liquici jsem přijel včas, rádio nevysílalo, všichni šli na oslavu na místní stadión, dá-li se to tak nazvat. I tam bylo plno policistů, kteří na vše dohlíželi. S mnoha z nich se už znám, takže mne bez potíží pustili do prostoru k tribuně. Na hřiště začaly spořádaně pochodovat skupiny dítek ze všech škol v městečku, k nim se připojily šiky tradičních bojovníků z hor a nakonec nastoupila policejní jednotka s celou svou parádou.

Potom přišla k tribuně krokem vznešeným skupina politiků, tvářili se velmi důležitě a potřásali si ruce s každým, kdo se jim nachomýtl do cesty. Mne také bylo dopřáno té cti. Pan ministr Lobato, který tu zastupoval prezidenta a s kterým se trochu znám z Dili, mne dokonce pozval, abych se připojil k nim na tribunu. Podařilo se mi to slušně odmítnout, věděl jsem proč.

Když už měla ceremonie vypuknout o menší vzrušení se postarala jakási stařena, vzezření divokého s vlasy rozcuchanými, která cosi vykřikovala a hnala se k tribuně. Nejprve se ji snažili zadržet vojáci, jejich samopaly jim klidně odstrčila a hnala se dál. Tak se pokusili ji zastavit policisté, ale i ty rázně odstrčila. Nic ovšem nehrozilo, jak jsem se dozvěděl později, každý ji tu znal, byla ta žena šílená, jakási místní divá Viktorka.

Ceremoniál začal všelijakým slavnostním pochodováním policejní jednotky, takový ten druh pochodování, co mají lidé rádi a mně připadá legrační. Následovalo vztyčování vlajky a zpěv národní hymny.

To byl vskutku dojemné, lidé tu oslavovali první rok své národní nezávislosti o kterou usilovali po několik století. Dnes ji mají a stále se ještě učí jak s ní nakládat. Potom následovalo ono nevyhnutelné, totiž proslovy.

Poněvadž jsem už s politiky natáčel v Dili, tak vím, že rádi řeční. Nic nemají napsáno na papíře, zkrátka spustí a mluví a mluví a kecají.

To byl ten moment, kdy jsem se nenápadně vytratil a vrátil se do studia, kde bylo příjemně chladno.

Ale stejně mne ten hlavní proslov neminul. Reportér Carlos to totiž všechno natočil a dostal takový nešťastný nápad, že to budeme vysílat. Vrazil kazetu do přehrávače, zapnul to a zmizel, stejně jako ostatní, takže jsem jako poslední musil sedět a ošetřovat studio.

Technická kvalita nahrávky byla příšerná, ale snažil jsem se alespoň vyluštit o čem byla řeč. Ani se neptejte, snadno si to můžete domyslit sami. A víte jak dlouhý byl ten hlavní projev? Jenom čtyřicet dvě minuty.

Přemýšlel jsem o tom proč jsou si politici všude po světě podobní. Asi to bude tím, že do politiky se hrne jen určitý druh lidí, takže je tu už jakýsi předvýběr.

Jsou to lidé ambiciózní a egocentričtí. A jejich pocit moci, která je ovšem toliko dočasný, zformuje jejich chování podle daného modelu, jejich hlavní stravou jest veledůležitost.

Dovedou být i velmi zdvořilí a přátelští, hlavně před volbami, jejich stisky ruky nejsou však tak vřelé jako třeba venkovanů z hor, jejich úsměvy postrádají onu srdečnost, jakou mají zdejší obyčejní lidé. Být politikem není snadné, je to práce namáhavá, ne každý ji může dělat, ne každý ji dělat chce. A možná jsou i potřební.

Odpoledne bylo poklidné, žádný oficielní program se nekonal. Nedaleko budovy Radia Tokodede se sešla skupinka mužů a zpívali si.

Uprostřed seděl stařík a dvěma klacíky bubnoval na prázdný plastikový kanystr, tím doprovázel svůj sólový zpěv, ostatní muži mu odpovídali. Melodie to byla jednotvárná, jen takové prozpěvování, něco mezi písní a poezií.

Textu jsem nerozuměl, měl jsem ale dojem, že si stařík slova na místě vymýšlí. Když jsem se totiž přiblížil zaslechl jsem v jeho popěvku slovo malaj, tím myslil mne a hned cosi připojil.

Nebylo to zřejmě nic kritického, neboť muži mne mezi sebou uvítali, i když zpívat s nimi jsem si netroufl. Někdo přinesl kanystr tua matin (palmové víno) a trošku se popíjelo. Tak jsem to zase začal natáčet, s výsledkem neuspokojivým.

Pofukoval totiž mírný vánek, který byl sice příjemný pro mne ale ne vítaný pro můj mikrofon. Natočil jsem jenom jednu píseň, trvala půl hodiny.

Dnes tedy byl hudební den mužů, ale i několik starších žen se k nim připojilo a zpívali všichni společně, drželi se za ruce a postupovali v kruhu kolem staříka sólisty.

Tito lidé byli také z horských vesnic, tam se ještě baví tímto způsobem, televizi nemají a rádio tam nezachytí.

Až se tam naše rádio s tou západní rockovou hudbou dostane, tak asi nebude trvat dlouho a staříci budou křepčit v diskotékách.

Pro mne je vždy příjemné pozorovat výrazy na tvářích lidí, kteří provozují živou hudbu. Je to jejich hudba, jsou s ní spřízněni, a i když je jednoduchá, jde jim přímo ze srdce, prožívají ji.

Mladí lidé ve městech mají dnes hudbu jinou, ne svoji, ale importovanou z daleké země. Není to hudba pryštící z jejich osobních prožitků, ta hudba je spíše spojena s iluzí o krásném životě v Americe.

Tak to vidí ve filmech, tak to pozorují u zdejších malajů, kteří si mohou dovolit navštěvovat diskotéky a bezstarostně popíjet drahé nápoje. Tomu, kdo jí umí naslouchat, prozradí hudba mnohé o skutečném životě, ne tolik o iluzi života.

I zpěvem těchto mužů jsem byl nadšen. Nahrávka nemůže zprostředkovat přímý zážitek.

Tohle nebyla hudba určená pro poslech, tyto zpěvy byly především bezprostředním projevem radosti ze života. A čím jiným může být chudý člověk bohatým, než právě tou radostí?

Později odpoledne jsem se šel podívat na stadion, kde se konaly přípravy na pokračování oficielního programu. I tam mělo být hodně hudby a zábavy. Když jsem viděl jak technici štelují mikrofóny a slyšel to typické houkání z amplionů, věděl jsem, že tohle už nebude nic pro mne.

Veřejně zesilovaná hudba se nedá pořádně natáčet a ani mne nezajímá, schází jí totiž něco velmi důležitého -- bezprostřední styk s živým zdrojem zvuku. A také hudba pro davy je jiná než hudba pramenící z vlastní potřeby radosti i útěchy.

Nastartoval jsem motorku a vydal se podél pobřeží na cestu domů. Byl nádherný podvečer, barvy na moři i na vzdálených ostrovech začaly nabývat sytějších odstínů, zastavil jsem se proto na jedné pláži, abych si tu magickou chvíli vychutnal.

Za chvíli se objevila skupina mladých lidí, kteří se vraceli z oslav v Dili. Přinesli sebou nějaký místní armaňak, také jakousi limonádu a namíchali z toho docela příjemný nápoj. Vím to, poněvadž mne přizvali abych s nimi poseděl a připil si na tu timorskou nezávislost.

Vedli jsme řeči o všem možném, hlavně o tom, jak náročný je život chudých lidí, a také o tom, jak tu bohatí malajové vydělávají ještě více peněz, než potřebují, aniž by se trochu slušně podělili.

Tohle všechno víme, poněvadž to na vlastní oči vidíme. A jeden chlapec uzavřel to téma filozoficky, pokud jsem mu dobře rozuměl. Řekl: Máme svobodu a nezávislost a jsme stejně chudí jako před tím. Ale máme alespoň naději (espera) a s tou můžeme nějaký čas žít.

Před námi se odehrával západ slunce, které jsou v tropech často úchvatné, a začalo se stmívat. Rozloučil jsem se se svými společníky a vydal se na cestu do Dili. Ta zastávka byla pro mne tím nejlepším závěrem dne oslav prvního výročí nezávislosti Demokratické Republiky Timor Leste.

Bydlím stále ještě v Dili, ale budu se stěhovat do Liquci počátkem příštího měsíce. Ještě nevím kam, protože manažér Rafael, který mi ubytování zařizuje, je stále nemocný. Neznám jakým problémem trpí, nejprve to byla malárie a ta je tu běžná jako jinde chřipka, netrvá však zpravidla tak dlouho.

Kdykoliv ho jdu navštívit tak mi jeho žena oznámí, že je unaven a spí. Jeho práce ve stanici Tokodede je neplacená, stejně jako všech ostatních dobrovolníků, zaměstnáním je učitel.

Teď pro nemoc nemůže chodit ani do svého zaměstnání a peníze mu budou scházet, očekávají narození druhého dítěte. Vlastně všichni tu potřebují peníze, hlavně na jídlo, mne se ale z té americké organizace, která si toto rádio vzala pod patronát, ještě nepodařilo vyloudit ani dolar.

Je to prý proti jejich principům, komunitní stanice provozované neplacenými dobrovolníky tu zřizují proto, aby byly vskutku nezávislé. Inu není nad americký způsob dobročinnosti.

V Liquici není mnoho malajů, většinou jsem mezi domorodci sám jediný běloch. Takže jsem nápadný, lidé také znají můj hlas z rozhlasu a volají na mne -- Radio Tokodede. Už se s nimi domluvím v jazyce Tetun, tak jsem se rozhodl naučit se i pár vět v jazyce Tokodede.

Je zábavné pozorovat překvapení na tvářích vesničanů, když je v jejich jazyce pozdravím, nečekají to totiž. Dnes jsem se procházel tržištěm a zaslechl jsem ze skupiny žen zase slovo malaj, mluvili o mně, ale nevím co, mluvili jejich jazykem.

Usmál jsem se na ně a pozdravil je: Boloi ka tai. Silně je to udivilo a znejistěly, nevěděly totiž zdali jsem jim rozuměl či ne. Neříkaly jistě nic špatného, i když malajové často v oblibě nejsou, protože jsme se všichni srdečně rozesmáli.

Žít mezi lidmi, kteří mají smysl pro humor, přináší mnoho milých momentů. Být chudým není jistě žádoucí, radost ze života však souvisí s penězy jen okrajově. I od těch chudých lidí s problémy pro nás těžko představitelnými se mohu mnohému naučit.

Mimo jiné i tomu, že není důležité jak důležitým se člověk cítí, důležitější je jak cítí sebe a svůj život. Přiznám upřímně, že žít mezi nimi trvale by bylo pro mne nesnadné, do takové situace se člověk asi musí narodit. Poznal jsem ale několik malajů, kteří tu žijí již několik let nebo se sem znovu vrací, právě pro tyto zdánlivé velmi prosté kvality života. Být sám sebou je vskuku osvobozující.