Cohn-Bendit se narodil 4. dubna 1945 ve francouzském Monatubanu. V roce 1965 ukončil studium na škole v německém Oberhambachu a vzápětí byl přijat na Univerzitu v Nanterres. Zde, na předměstí Paříže, studoval sociologii. Svoji proslulost však získal nikoli studiem, ale jako nejvýraznější mluvčí studentů během studentské revolty v květnu 1968. Robert Merle ho v románu Za sklem popisuje jako zrzavého přitloustlého lišáka, který vždy přesně věděl kdy a kde se má objevit a co má s náležitou dávkou charismatu říct. Cohn-Bendit, neboli Rudý Dany, se začal radikalizovat po smrti studenta Benno Ohnesorga v Berlíně v červnu 1967. Organizoval činnost krajně levicových skupinek, stal se neformálním mluvčím studentů revoltujících studentů, mezi jeho nejbližší přátele patřil například Rudi Dutschke. Za narušování pořádku byl tento symbol studentské revoluce z Francie vyhoštěn, je totiž držitelem německého občanství. O deset let později však Mezinárodní soudní dvůr rozhodl, že jeho vyhoštění bylo nezákonné a tehdejší francouzský prezident Giscrad d'Estaing musel vyhoštění zrušit.

Po nuceném návratu do Německa se Cohn-Bendit usídlil ve Frankfurtu nad Mohanem, kde se seznámil s Joschkou Fischerem. Cohn-Bendit pracoval v knihkupectví, byl aktivním členem anarchisticko-spontaneistické scény, bydlel ve squattu, účastnil se pouličních bojů ve skupině nazvané Revoluční boj, zakládal hnutí Kinderladen, které ve Frankfurtu provozovalo alternativní mateřskou školku. Jak již bylo uvedeno, v roce 1978 bylo zrušeno jeho vyhoštění z Francie, Cohn.Bendit se však rozhodl setrvat ve Frankfurtu a působil zde jako vydavatel a odpovědný editor listu Pflasterstrand, což byl zastřešující plátek frankfurtské alternativní scény.

V roce 1984 vstoupil do německých Die Grünen, tedy do strany, která již rok byla stranou parlamentní. Kde se vzala taková proměna radikálního Rudého Danyho? Na počátku osmdesátých let si prý uvědomil, že revolty a alternativní akce jsou zbytečné bez politické reprezentace. Proto se odvrátil od násilí a radikalismu a přiklonil se k participaci na institucionální politice. Zelené si prý vybral proto, že se jako jediná politická síla skutečně zavázali k ochraně lidských práv, sociální a generační spravedlnosti a trvale udržitelného rozvoje. Cohn-Bendit patřil od počátku k realistickému křídlu strany pod vedením Joschky Fischera, jenž prosazovalo větší profesionalizaci strany, participaci na vysoké politice atd.

Po volbách v roce 1989 vznikla na frankfurtské radnici rudo-zelená koalice a Cohn-Bendit se stal místostarostou pro multikulturní záležitosti. Zasazoval se za liberální imigrační politiku, dodržování práv pro všechny občany, rozvoj všech druhů kultury a umění. Za svoji podporu vojenské intervence na ochranu bosenských muslimů se však stal terčem kritiky pacifistického křídla zelených. V červnu 1994 se konaly volby do Evropského parlamentu, v kterých pro německé zelené (Bündis 90-Die Grünen) hlasovalo 10,1% voličů. Křeslo evropského poslance získal i Daniel Cohn-Bendit.

V roce 1999 se francouzští zelení (Les Verts) rozhodli pojistit si cestu do Evropského parlamentu, proto do čela své kandidátky postavili Cohn-Bendita. Jeho předvolební kampaň začala při příležitosti třicátého výročí studentských protestů v květnu 1968. Cohn-Bendit se stal oblíbencem médií, účastnil se demonstrací a besed, na podzim 1998 vyšel jeho knižní rozhovor Chuť na politiku. V něm Cohn-Bendit označil zelené za třetí proud evropské levice vedle socialistů a komunistů, za politickou sílu budoucnosti, která by měla do politické agendy vnést témata jako globalizace, klonování, přistěhovalci, feminismus, legalizace měkkých drog, sexuální menšiny, mezinárodní solidarita, regulace trhu v nadnárodním měřítku atd. V červnových volbách získali Les Verts 9,7 % hlasů, což zajistilo mandát devíti poslancům, pochopitelně včetně Cohn-Bendita.

Od ostatních zelených se však Cohn-Bendit v některých svých názorech značně odlišuje. Například považuje globalizaci za šanci na zlepšení života po celém světě, přivítal zavedení jednotné měny Eura a je vůbec velkým zastáncem a propagátorem Evropské unie. Žádá ochranu evropského kulturního zakotvení, rozšíření pravomocí Evropského parlamentu a Evropské komise a co nejrychlejší integraci bývalých komunistických zemí a také Turecka do unie. Cohn-Bendit říká, že Evropa by měl být nezávislý, autonomní politický subjekt, který si musí uvědomit svoji spoluzodpovědnost za to, co se děje ve světě.

14. listopadu 2001 se Cohn-Bendit stal spolupředsedou frakce zelených a regionalistů v Evropském parlamentu pod názvem Zelení-Evropská svobodná aliance (G-EFA). Je také členem komise EP pro zahraniční vztahy, bezpečnost a obrannou politiku, členem komise pro ústavní záležitosti a komise pro kulturu, mládež, vzdělání, média a sport.

Vyjadřování se k aktuálním otázkám patřilo vždy k Cohn-Benditovým přednostem. V současnosti se bije za existenci Mezinárodního trestního tribunálu. V době války proti Iráku se řadil k odpůrcům tohoto konfliktu. Nestál však na straně Saddáma Husajna. Cohn-Bendit souhlasí s tím, že společným zájmem všech je zbavovat lidi diktatur, ovšem snaží se nalézt takovou podobu intervence, která by z vojenské intervence učinila výjimku, nikoli princip. Kritizuje americké neokonzervativce, kteří hledí pouze na své zájmy a zapomínají na odpovědnost a nepřináší žádné řešení ekologické krize a sociální nespravedlnosti.

Daniel Cohn-Bendit žije s manželkou a dvěma syny ve Frankfurtu, je autorem či spoluautorem deseti knih a dvou filmů, držitelem čestného doktorátu na Katolické univerzitě v Tilburgu.