Knižní regály se poslední dobou prohýbají pod desítkami knih opatřených názvy složenými z vtipného slovního spojení a podtitulu začínajícího slovy "aneb Jak..." či "aneb Proč...". Tyto knihy jsou většinou západoevropské nebo americké provenience a já se při pohledu na jejich množství a záběr nemohu zbavit dojmu, že to ti lidé musí mít v životě hodně těžké. V souladu se zákonitostí nabídky a poptávky by jim totiž nikdo neradil, kdyby po radě netoužili. Na druhou stranu se ovšem mohou téměř vzdát zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí, stačí si jen správně sestavit denní program podle příslušných publikací.

Představuji si to takto: Mladá žena ráno vstává podle příručky "Dobré ráno aneb Jak nejlépe zahájit den", její cesta do práce proběhne celkem v klidu, protože má nastudovanou knihu "Něžná šelma aneb Jak se rychle a bezpečně pohybovat ve velkoměstském provozu", za bezproblémový pracovní den může být vděčná jednak recenzované publikaci a také osvědčené "Jsme team aneb Jak udržet dobré vztahy na pracovišti", doma sní lehký pozdní oběd uvařený podle receptu z ohmatané "Dietní kuchařky pro náročné aneb jíme zdravě a přitom chutně", počká na přítele, se kterým se seznámila díky doporučením z knihy "Venuše po třicítce aneb Proč bych měla být stále sama?" a prožijí vášnivou noc ve stylu "Zbavte se nudy v ložnici aneb tantrický sex pro každého". Nebezpečí, že budou žít všichni stejně, nehrozí, knih-návodů je na pultech dostatek a možnosti jejich kombinování jsou nepřeberné.

Zatímco v předchozích letech se podobná díla týkala téměř zásadně problémů ve vztazích mezi mužem a ženou, přičemž domácím Plzákovi s Cimickým vypálily rybník veleúspěšné "Ženy jsou z Venuše a muži z Marsu" a nově "Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách?", poslední vývoj by se dal charakterizovat jako tematické rozrůstání všemi směry. Tyto knihy jsou vtipné, obsahují velké množství příběhů konkrétních lidí "jako jsem já, ty nebo soused odvedle" a zbytečně nás nezatěžují odbornými termíny. Jejich čtenáři jsou lidé středního věku, kteří se jako mladí v šedesátých letech strojili do květovaných halenek, experimentovali s drogami a volnou láskou a kteří při cestě do práce poslouchají Rolling Stones. Dnes už sice nosí obleky a kalhotové kostýmky, ale obývák jim pořád zdobí soška Buddhy a před domem stojí popelnice na tříděný odpad. Mají moc a nikdo po nich nemůže chtít, aby byli příliš vážní a upjatí. Právě takovým lidem je určena kniha Stanleyho Binga Házení slonem aneb zen a umění, jak zacházet se svým šéfem. Pokud vám v kanceláři na spisy zvolna odpadává popel z vonné tyčinky a na oběd si dáváte salátek a těstoviny, jste to vy.

Kniha hned v úvodu prověří vaši inteligenci a schopnost imaginace, neboť -- jak by mělo být jasné už z názvu -- ŠÉF JE SLON. Celá kniha je postavená na přirovnávání vedoucího pracovníka k tomuto objemnému a těžkopádnému zvířeti, přičemž vrcholem úspěšného snažení má být právě "házení slonem" -- totiž schopnost dělat si se svým nadřízeným, co se nám zlíbí. Z několika citátů obsažených v knize se zdá, že v Americe je označování šéfa za slona běžné a každý mu rozumí. Pro českého čtenáře to znamená komplikaci. Musí očekávat, že v knize narazí na pasáže, kdy se mu bude zdát, že toto pro něj nezvyklé přirovnání značně pokulhává, a kdy pro něj bude těžké vyhnat z mysli představu slona-zvířete a nahradit ji představou svého šéfa.

Dalším neobvyklým prvkem, který jde proti zažitým představám, je spojení zenu, tedy jednoho z buddhistickým směrů, s tématem zaměstnanecké strategie. Většina z nás si zen nejspíš spojí s nějakou naprosto nesmyslnou hádankou nebo příběhem, který nám vyprávěl náš známý, tvářil se při tom, že právě dosáhl nejvyššího osvícení a nám nezbylo, než se tvářit podobně, aby na nás nepoznal, že vůbec nechápeme, o čem to mluví. Rozhodně si spíš představíme barevně oděného chlapce z čajovny, který zavile buší do bubínku a tváří se, že se nenarodil v okresní nemocnici, ale na úpatí Himalájí, než manažera v obleku s mobilem přirostlým k uchu.

Kniha pro bývalé Děti květin, které se úspěšně zapojily do pracovního procesu, si však může dovolit leccos. Z příběhů o Buddhovi, který je špičkovým newyorským manažerem, chodí hrát golf a s partnery se setkává na pracovních obědech v nejlepších restauracích, se možná leckterému příznivci tiché meditace budou ježit chlupy, ale Dětem květin poskytnou vzácné alibi, že vlastně možné ty své ideály z mládí až tak moc nezradily. Na dvou stech stranách se jako autoři citátů setkávají Bill Gates s Bobem Dylanem, Abraham Lincoln s mistrem bojových umění Yukiyoshou Takamurou a Bill Clinton s housenkou z Alenky v říši divů -- příjemná postmoderní partička pro dnešní mocné, kteří tak rádi ukazují, že i s miliardou na kontě lze zůstat dítětem.

Nejsem si jistá, jestli se podle devítidílné cesty, kterou Stanley Bing nabízí, dá dosáhnout toho, že si se svým šéfem budete dělat, co se vám zachce. (Já sama žádného šéfa nemám, takže jsem to neměla na kom vyzkoušet.) Pokud se to však rozhodnete začít házet svým slonem, doporučuji vám nezapomínat na to, že i on má nad sebou ještě většího slona a ten ještě většího, až k nejvyššímu slonovi. A že možná i vy jste někomu slonem a rád by si s vámi hodil. Abychom pak všichni nelétali vzduchem...