Už si nechce vzpomínat na předvolební řeč, na tutéž otázku odpovídá pokaždé jinak, ale nikdy přímo. Jakub Železný se shodou okolností neptá nápaditě, v podstatě totiž jen opakuje otázky týž den otištěné jedním z deníků v ČR. V něm nakonec Sobotka přiznal, že socialistické sliby v konfrontaci s realitou neobstojí. Za chybu to však nepovažuje!!

Proč také? Dodržení daného slova patří jen do romantické literatury. Slušnost a poctivost, slova, která s oblibou používáme, jsou jen pro důvěřivé a naivní hlupáky. Proč bychom měli čestně uznat, že nejsme s to svému slibu dostát a vyklidit (lstí) dobyté pozice?

Pchéé, to raději efektně divákům vysvětlíme, že adjektivum "sociální" je v názvu strany ve skutečnosti kamufláží pro pravicové cíle. A jede se dál po stejném prkně neserióznosti. Vesele pokračujeme v metání kozelců na páchnoucích nevětraných pilinách pod šapitó českého cirkusového stanu. Vždyť klauniády jsou tak skvěle placená vystoupení!

Kdo se potom může odvážit kritizovat všechny ty kožené bankéře a kreativní manažery se železnou logikou zásad podnikání výlučně na úkor jiných? Kde mají tito chudáci najít správný příklad? Základní vzorec korektního jednání? Vždyť takto kritizovaní lidé se nedopouštějí ničeho jiného, než že danému slovu dávají stejnou hodnotu jako vyhořelé zápalce.

Zklamání důvěry vkladatelů, obchodních partnerů nebo zaměstnanců se nijak neliší od klamání voličů. To je jenom taková hra, takový cirkus. Jedni hrají a berou za to mzdu, jiní se dívají a platí. Tak to přece chodí. Co když ale nejde o představení ve varieté, kde divák platí za dobrou náladu, co když jde o horror, v němž "pennyvejsové" rozdávají nafouklé balónky, aby vzápětí důvěřivce zatáhli do spleti smrdutých stok a vysáli s jediným cílem: Nakrmit sebe a "TO." "TO," které však nepřišlo z vesmíru, ale má velmi konkrétní volební jméno napsané na vypaseném pavoučím těle.

Jestliže se střízlivě vrátíme do sobotního reálu, musíme uznat, že Vlastimil Tlustý sice nepostrádal určitý talent, ale dokázal ho postupem času úspěšně prohospodařit. Na Sobotku by ale neměl ani v dobách své největší slávy. Navíc, kritizovat zprava pravicové názory je prostě nadlidský úkol. Role se prostě vyměnily. Kdysi levicová ODS pod pravicovou korouhví rozdávala nejen podvodníkům, ale přilepšovala i lidu v podhradí. Pravicová ČSSD teď na křídlech altruismu bezohledně žene své voliče do bídy, a tím i do náruče ODS a komunistů. Bohaté, jako správná pravice, šetří.

Alespoň tak to vidí a ve Šponě ozřejmoval senátor Štěch. Jeho volání po přehledném prostředí v podnikatelské sféře a napravení příjmové stránky veřejných rozpočtů je srozumitelné a odůvodněné, stejně jako kritika kontrolních mechanismů v daňové a sociální oblasti.

Jasný způsob řešení však nenavrhuje, v daném gardu to ovšem není jeho úkolem. Pikantní přídech má nicméně okolnost, že v opačných rozích ringu stojí členové téže strany. Snad i proto se Sobotka senátorovi bránil zdvořile a vemlouvavě.

Přesto bez skrupulí (a bez potřeby stanoviska ministra práce a sociálních věcí) konstatoval, že důchody porostou tempem, které si můžeme dovolit. Rafinovaný obrat, který je ve skutečnosti pouze eufemismem pro předzvěst jejich reálného snižování, což potvrdil dovětkem, že nesmí klesnout pod 40%. To tu ještě nebylo, takže důchodcům zbývá pouze jediná útěcha: Že snad neměl na mysli relaci (náhradový poměr) k čisté mzdě, nýbrž ke hrubé.

Jistou vadou ministra financí, přes skutečně mimořádnou vyjadřovací schopnost, jsou totiž drobné nepřesnosti v používaných výrazech, ale zejména pochybnosti o jeho kompetentnosti. Záměnu nemocenského za nemocenskou lze v bystrém toku řeči přehlédnout a věcně v klidu odpustit, méně se ale můžeme smířit s nedostatečnou odbornou výbavou, a to zejména ve světle omlouvání poměrně nedávných vadných predikcí a chybných kroků posledních let vůbec.

Tvrzení, že "všichni se učí," s oblibou před ním používal už Jan Ruml. V principu proti tomu sice není co namítat, ale snad by se měl člověk napřed něco naučit a pak dělat ministra, nikoli naopak. (Kdo ostatně zaručí, že právě teď už oprávněně vlastní regulérní výuční list.) Inklinace k omlouvání vlastních chyb svědčí v obecné rovině minimálně o nedostatku zodpovědnosti.

Sobotka není samozřejmě principál, pouze jeden z mnoha členů (ne)kočujícího ansámblu. V restriktivním pojetí jednobarevného, ale to v případě ČSSD moc nesedí, v extenzivním pak pestrého. Jedna společnost druhé sice konkuruje, ale ve skutečnosti si neublíží. Nakonec si vždycky svá teritoria nějak vykolíkují.

Tento monotématický komentář byl napsán krátce po Šponě, nicméně může budit zdání, že byl opsán podle moderátorských glos Jany Bobošíkové - natolik se s některými z nich shoduje.

Bobošíková citovala (mimo jiné) ze stejného článku (rozhovoru) v sobotní MF Dnes. Proto k Sedmičce a tématu veřejných financí není vlastně co dodat.

Snad jen to, že v osiřelé Nově emisar ODS Ivan Langer náhle ponejvíce připomínal snaživého žáčka. Učitelka mu to ale moc nebaštila.

Takže si zachraňoval reputaci vymýšlením bonmotů a příměrů. V jednom, téměř povedeném, připodobnil současného principála českého politického cirku ke sňatkovému podvodníkovi.

Aby nedošlo k mýlce, neměl, a tím ani já nemám, na mysli prezidenta, nýbrž premiéra.