Jak fantasticky se máme v Praze, díky tomu, že je horko, díky nádherným budovám a díky tomu, jak neobyčejně levné je všechno. Náš hotel (Palace, restaurovaná secesní instituce s vynikajícími snídaněmi, mramorovými koupelnami a výběrem duševně nezdravých pornografických kanálů) nabízí cestu autokarem s průvodcem na Pražský hrad, ale vzhledem k tomu, že jsme posledních 48 hodin předstírali, že jsme bohatci, kteří nemusejí nic dělat, najednou se zdá být dobrým nápadem použít vlastní nohy. Tak tedy jdeme, přes to velké náměstí, co jsou tam ty známé hodiny, jak se tam objevují ty figurky, přes most a do kopce a povídáme si.

Praha nás proměňuje niterně ve filozofy a - to je shoda okolností - sotva jsme právě dokončili debatu o tom, jak podivné je, že na Zemi žije v současnosti více lidí, než kolik jich kdy zemřelo, a hned zjišťujeme, že většina z nich se snaží dostat do katedrály ve stejnou dobu jako my! No, nakonec se tam pomalu dostaneme. Hezká barevná okna. Hezké pilíře. Hezcí cherubíni.

Žádná návštěva Prahy není úplná bez koncertu klasické hudby, ale naše je. Z kulturního hlediska vzato, podaří se nám navštívit ještě asi dva kostely a náhodou najdeme vynikající výstavu abstraktních knižních obálek ze 60. let. Po lehké večeři, skládající se z tlustého, kyselého zelí a knedlíků pak podnikáme túru po architektonicky významných hospodách ve městě do čtyř hodin do rána.

Následujícího dne po snídani je už čas jen koupit nějaké suvenýry - štíry - pro děti a motýlka v Tie Rack nedaleko Václavského náměstí. Pak nás odveze v jednu hodinu autobus na pražské nádraží, kde nám na rozloučenou jako "důležitým návštěvníkům" vyhrává čtveřice hudebníků v žlutých kalhotách - snad nejlepší dechovka na světě pro lidi s kocovinou. Je to tklivé. Za takových okolností by bylo nevychované zacpat tomu chlapovi klarinet ponožkou.