Katastrofální prohru CIA ve Vietnamu popsal mistrovsky spisovatel Graham Greene v knize Tichý Američan: Američané: naivní, chybující, rychle se dostávali do pasti. Avšak Greene nevěděl, že CIA hodnotila situaci ve Vietnamu správně, ale američtí politikové ji nechtěli poslouchat. Dick Kerr, bývalý náměstek ze CIA tam pracoval už v šedesátých letech, kdy se komunisté ze Severního Vietnamu snažili ovládnout i kapitalistický Jih. CIA opakovaně varovala amerického prezidenta, že vietnamská válka potrvá daleko déle, než si bude přát, že v krátké době ji nelze vyhrát. Washington byl přesvědčen, že jestliže Vietnam ovládnou komunisté, ovládnou pak rychle celý region jihovýchodní Asii, včetně Indie -- podle dominové teorie. V dominovou teorii američtí politikové věřili -- shodovala se s konvenčními názory na sovětské úsilí ovládnout svět.

Ideologie v amerických politických kruzích zamlžila znalosti historie. V šedesátých letech si CIA uvědomila, že dominová teorie se pro Vietnam nehodí. CIA také pochopila, že představa, že jsou Vietnamci skrznaskrz komunisté, je chybná. Byli to sice marxisti, ale v první řadě to byli nacionalisté. A v tom je velký rozdíl, sdělil reportéru BBC jeden tehdejší vysoký činitel v CIA. Vietnamci nebyli ochotni se podřídit Moskvě či Pekingu. Byli nezávislí.

Ve Vietnamu měla CIA velmi dobré zdroje informací i v nepřátelském území. Avšak její realistické informace nevyhovovaly Pentagonu, který nebezpečí vietnamského komunismu přeháněl. CIA také dokázala, že není pravda, že dostávají Severovietnamci obrovskou podporu z komunistické Číny a ze Sovětského svazu. Brent Stokecroft konstatoval, že americká vláda vlastně nikdy nedefinovala své cíle ve Vietnamu -- co vlastně byl v této válce úspěch. Ze zpětného pohledu se ukázalo, že uměřené informace CIA o síle Vietkongu atd. byly velmi přesné, ale v Pentagonu byly nevítané. Pentagon vyjadřoval názor, že je CIA v rukou levičáků, kteří nerozumějí podstatě komunismu. Pro CIA to bylo nesmírnou ironií, protože se zároveň stávala terčem kritiky od skutečných levičáků, že prý rozdmychává vietnamský konflikt.

Ve skutečnosti to bylo tak, konstatoval Mangold, že když jsme my, mladí reportéři, dorazili do Vietnamu, nalezli jsme tam velmi dobře informované pracovníky CIA. Naproti tomu američtí vojáci trávili ve Vietnamu vždy nejvýše jen rok. To nestačilo k tomu, aby pochopili mentalitu nepřítele. John Sullivan, pracovník CIA, ve Vietnamu vzpomíná, jak byl přítomen tomu, jak američtí vojáci zajali jednoho bojovníka Vietcongu -- zuboženého, vyhladovělého, nemohl vážit víc než 50 kg, po celém těle měl rány od šrapnelu. "A tohle je nepřítel," pomyslel si Sullivan. "Proti těmto lidem bojujeme dvacet let? Jestli jsme nad nimi ještě nezvítězili, už nezvítězíme."

Tyto informace CIA do amerického ústředí systematicky posílala, ale vedení státu je ignorovalo. Mezi Bílým domem prezidenta Johnsona a názorem CIA na americké angažmá ve Vietnamu vznikl obrovský rozkol. Washington tvrdošíjně trval na svém postoji. Potíž byla, že měla-li CIA pravda, bylo-li pravda, že je severovietnamská armáda menší, než se předpokládalo, jestliže byl Severní Vietnam daleko nacionalističtější než komunistický a jestliže Severovietnamce nepodporovala intenzivně Moskva, pak neexistovalo politické ani vojenské ospravedlnění pro americké angažmá ve Vietnamu.

George Allan pracoval v CIA na Vietnamu 16 let: "CIA věděla, že jde o osvobozeneckou válku a la Mao Ce Tung a zaměřovali jsme se proti této válce. Varovali jsme Washington, že ta válka bude trvat daleko déle, než Washington předpokládal. Bylo demoralizující, když začala americká vláda posílat do Vietnamu stále větší počty vojáků. Vypadalo to, že chceme zemi vnutit vlastní koloniální nadvládu. Přesně to hrálo do rukou nepřítele. Většina Vietnamců, s nimiž jsme hovořili, se nás ptala: 'Co se to tu snažíte dělat?'"

A válka začala vypadat jako tradiční koloniální válka. A CIA sledovala komunistický Sever a měla o nich vynikající informace. Ignorovala sledování jihovietnamských spojenců. Američané totiž nechtěli zkoumat příliš podrobně "tvory, které vytvořili". Vybudovali kariéru celé řady jihovietnamských politiků a nechtěli muset zjistit, že mnozí tito lidé také spolupracují s komunisty. V roce 1971 odhadovala CIA, že v jihovietnamských vládních strukturách bylo pravděpodobně asi 14 000 komunistických špiónů. Amerika chtěla válku "vietnamizovat", předat její vedení Jižnímu Vietnamu, ale vzhledem k tomu, že jihovietnamská vláda byla absolutně infiltrovaná severovietnamskými komunisty, nebylo to možno učinit. A přesně tak, jak to CIA předpověděla, americká armáda se už neuměla bránit před kdysi přátelským obyvatelstvem. Nakonec dolšo k nedůstojnému ústupu z Jižního Vietnamu.

Poučili se z toho Američané? Je možno říkat Bílému domu, co nechce slyšet? Osvobodí vás pravda, anebo vás jen vyloučí z vnitřního kruhu rozhodování? Je rozumné zpochybňovat politiku mocné instituce, jakou je Pentagon? CIA opustila Vietnam smutnější a moudřejší.