Nechci nyní podrobně popisovat, jak k tomu došlo, a proto jen velice stručně. Zastupitelé, prosazující projekt, počítali s občany, na jaké byli zvyklí. Tedy předpokládali, že ovládají pasivní, tupou masu, se kterou si mohou dělat, co chtějí, a která mlčí, i když je okrádána. Pokud se na něco zmůžou, pak jsou to maximálně řeči u piva. K jejich nezměrnému překvapení se ale věci vyvinuly zcela jinak. Na první schůzi obecního zastupitelstva se dostavilo asi 100 rozhořčených občanů, na následující třikrát tolik. Více se jich do sálu nevešlo. Odpor a všeobecné rozhořčení rychle narůstalo. A tak ti samí zastupitelé, kteří dříve projekt prosazovali, nakonec odhlasovali, že jej nedoporučují.

Co mi však utkvělo v paměti, byl pohled na jejich tváře. Byli nejen krajně napjaté, ale jak jsem si všiml, mnohé z nich vyjadřovaly prostý strach. "Oni se nás bojí", uvědomil jsem si náhle. Zastupitelé se báli svých voličů! Absurdní, ale nakonec přece jen logické. Voliči, ta pasivní masa, která jen jednou za čtyři roky vhodní do urny hlasovací lístek, se náhle stávají občany a usilují o své uznání jako občanů. S tím politici nepočítali.

Ano, je to tak. Počítá se s naším, z komunismu zděděným strachem. Počítají s tím, že se nikdo neodváží ozvat. Čekají, že na sobotní demonstrace přijde jen pár Američanů žijících v Praze.

Nebojte se jich!

Oni se bojí nás!

I když my o tom ještě nevíme

V překonání tohoto strachu je klíč k řešení celé situace. Jen když se přestaneme bát, staneme se konečně občany a začneme si vážit sami sebe. Přijďte na demonstrace v Praze, přijďte i na demonstraci v Brně na nám. Svobody v 11.00 hod. v sobotu dopoledne. Pozvěte své známé a přátele.

Podám zde ještě jeden důkaz jejich strachu. S výjimkou Britských listů a Literárních novin není možné nikde publikovat texty kritizující podporu vlády pro tuto dobyvačnou válku. Jeden významný deník odmítl otisknout kriticky text i jen v rubrice dopisy čtenářů. Tiskne je ty dopisy, které volají po válce, což při 67% nesouhlasu opravdu pozoruhodné. Jiný významný deník odmítl otisknout mou kritiku obhájců války a zvláště bývalého prezidenta Havla, viz níže.

Slouží české sdělovací prostředky jako informační zdroj, či spíše jako dezinformační?

Dopis osmi

Článek, který nesměl vyjít

V českých denících se nyní objevuje obhajoba Václava Havla a několika dalších státníků. Velká část této obhajoby se snaží vyrovnat s většinovým nesouhlasem s touto válkou následujícím argumentem: "Vůdci mají vést, nikoliv následovat." Pak ovšem nechápu část argumentů obhájců války proti Iráku, kteří ji mimo jiné ospravedlňují poukazem na diktaturu tam panující. Jedni vůdci budou bojovat proti jiným vůdcům kvůli jejich vůdcovství? A kde zůstali občané? A kde zůstala demokracie?

Celý tento zmatek ukazuje na hlubší problém s chápáním demokracie, který je charakteristický zejména pro postkomunistické země.

V druhé polovině 19. století se obtížně začala rodit občanská společnost a občanství jako takové. Za jeho vrchol lze jistě považovat vystoupení legionářů a vznik samostatného státu. Ale dříve, než jsme se stačili zcela zbavit dřívějšího "lokajství", byl náš stát zničen nacistickou agresí. Nikoliv tedy jen v období komunismu, ale již mnohem dříve, jsme byli masově vychováváni v úctě k velkým osobnostem na trůnu a stejně tak k neúctě k sobě samým. Názvy "vůdců" se měnily, někdy se psaly německy, někdy rusky, ale podstata zůstávala stejná.

Co je však skutečnou podstatou zastupitelské demokracie? "Lid je zdrojem veškeré státní moci" praví naše Ústava v čl. 2 odst. 1. Zastupitelská je naše demokracie proto, že lid pověřil některé občany svým zastupováním. Lid, občané, nemohou předat svým zástupců jiné pravomoci, než ty, které již sami mají. Ve skutečnosti jim mohou předat dokonce jen část těchto pravomocí, neboť občané si mohou své zastupitele odvolávat, poslanci a vláda však občany odvolat nemohou.

Naproti tomu starý feudální názor vidí zemi a lid v ní žijící jako majetek panovníka, který s nimi nakládá podle svého uvážení. Povinností poddaných je poslušnost vůči panovníkovi. Postkomunistické země se nacházejí někde mezi těmito dvěma póly. Mentálně teprve směřujeme od feudalismu k demokracii, ale demokrati ještě příliš nejsme.

Avšak, dobře víme, jak "efektivní" je řízení bez zpětné vazby. Zažili jsme, jak vypadá řízení firem, kde vedení firmy není odpovědné vlastníkům.

Současné potlačování nesouhlasných názorů ve sdělovacích prostředích vede k nárůstu napětí ve společnosti a ve svých důsledcích k neefektivnímu řízení, celkem tedy k růstu nákladů a klesání výnosů.

Nemohu proto souhlasit s postupem V. Havla a jiných politiků. Nepotřebujeme demokracii omezovat, když jsme se ještě ani nestali demokraty. A také mně osobně uráží, když mne někdo považuje za nesvépravného poddaného.