2. Absolutně vzato, žádný důvod k vděčnosti zde není. USA nepřinesly ČR nic zásadního ani v 90. letech ani v historii. Většina Čechů v Americe nalezla novou identitu a pochopitelně se ráda zřekla negativních prvků české národní nátury, především zatrplosti lidí vůči sobě, dané opět strachem, osobní zbabělostí čelit zlu - fašismu či komunismu - ale tím se poměry v ČR nijak nevymykaly jiným zemím.

Národní uvědomění Poláků je ale jistě větší. USA nemají vůči ČR žádné zásadně připomínané provinění, jakým byla mnichovská zrada našich evropských "spojenců". K Německu máme historicky oprávněný nedůvěřivý vztah a USA zatím nikdo nepřipomněl jejich souhlas s okupací Československa armádami Waršavské smlouvy. To je bráno jako historická nutnost.

3. Česká republika trojským koněm nakonec nebude, protože zvítězí zdravý rozum. V ČR dochází stále více k uvědomění vlastní identity a kořenů, které jsou blíže evropské tradici - konzervativní, ale ne bigotně katolické jako je tomu v Polsku, kde je podobnost s významem víry v životě dominantní části společnosti USA značná. Netěším se na den, kdy budou občané tohoto státu u soudu přísahat na bibli.

4. Václav Havel je jistě velkou, ale z pohledu lidí rozporuplnou osobností českých dějin, která oprávněně doma nebude mít nikdy kredit srovnatelný se zahraničím. Byť byl totiž umělecky, filosoficky a disidentsky zdatný, spolupodílel se významnou měrou na zavedení mafiánského kapitalismu v Čechách a místo zastupování skutečných zájmů ČR v zahraničí preferoval spíše prezentaci vlastní osobnosti.

Nevylučuji však, že v některých případech to bylo ku prospěchu ČR především jako ujištění o existenci demokracie v této zemi.

Disidenti v ČR nejsou příliš populární, neboť 90 procent z nich se rekrutovalo ze zhrzených bolševiků po 68. roce a u nich si člověk nebyl nikdy jist, zda jim jde jen o vlastní zviditelnění či skutečnou nápravu věcí veřejných.

Člověk se totiž v bezvýchodném postavení snadno sžije s rolí vykupitele - míněno po ztrátě pozic a členství v rodné straně po 68. roce. Mnoho disidentů po svém ustavení do funkcí v 90. letech to nakonec prokázalo neschopností pochopení demokratických principů společnosti a s chutí by směřovali k jejich verzím totality.

To je částečně problém i Václava Havla a jeho chápání svěřené funkce prezidenta republiky, který zastupuje často jen sám sebe. Tento mandát ale prezident přes svoje osobní kvality nemá a oprávnění vést zemi do války proti vůli většiny už vůbec ne. Proto se mi Václav Havel jeví jako latentní monarcha hlásající ideály demokracie. Je ovšem běžné, že s nárůstem moci či postavení praktická ochota sloužit demokracii u každého výrazně klesá, protože Ti ostatní "nemají ani potřebné informace ani příslušný rozhled, aby se vůbec mohli správně rozhodovat".

5. Společná evropská zahraniční politika je jistě velkým problémem, protože soudržnost Evropy není bohužel postavena na stejných základech jako USA a to je její obrovskou nevýhodou. Zástupci ČR, Polska a Maďarska možná doposud nepochopili strategickou nutnost této soudržnosti v zahraniční politice Evropy, kde by už dnes mělo jít o to, dosáhnout či alespoň udržet konkurenceschopnost Evropy vůči USA i asijským velmocem.

Válka v Iráku by měla pro Evropu obrovský negativní hospodářský dopad, zatímco by byla ziskem pro USA. Evropa se oprávněně obává, že v případě války, i kdyby se jí účastnily evropské státy, by nakonec dominantní postavení v oblasti získaly USA a proto je současná snaha o řešení konfliktu jinou cestou větší nadějí pro Evropu. Abych tedy odpověděl na otázku, v tomto kontextu "dopis osmi" v každém případě kontraproduktivní je či byl.