Tak jako obvykle, i po nynějších volbách do Senátu a do obecních zastupitelstev pokračuje patová situace. Přesto, že pravice mluví o historickém úspěchu ODS i prozatím neurčitých Evropských demokratů, přesto, že nezávislí tančí na politických mrtvolách poražených soupeřů, přesto, že levice má stále své jisté...

Ne proto, že by snad někdo chtěl, aby volby dokázaly rázem proměnit zřetelně vyprofilovanou společnost v společenství přehnaně "odpovědných". Proto, že tomu nemůže být jinak, neboť volby za stávajících volebních modelů budou pouze "hrou s nulovým součtem". Proto, že občané už po několik posledních let nezměnili svou politickou orientaci ani vztah k volbám. Více než polovina voličů vytrvale odmítá uznat Senát jako hodný jejich pozornosti.

Čísla dokazují, že většině občanů byly komunální i senátní volby fuk. Občané zůstali spokojeně doma či odjeli na víkend. V jakémkoliv výsledku voleb totiž nehledali ohrožení svých jistot. V jakémkoliv výsledku voleb nehledali ohrožení své peněženky, protože ono ani v komunální politice nezbývá mnoho prostoru pro "tvůrčí" práci, politicky modelující správu věcí veřejných.

Volili "skalní" voliči a výsledky tomu odpovídaly. Překvapením není množství komunistů, ani lidovců, tímméně "nezávislých", protože o politice vesnice nerozhoduje už dlouho to či ono stranické tričko. Ve volbách komunálních se projevila konkrétní, viditelná a zhodnotitelná práce. Čím menší obec, tím větší podíl "sousedů", u nichž je stranická příslušnost lhostejná, o to pečlivěji a podrobněji vidí starostovi "do karet".

Druhého kola voleb do Senátu se zúčastnilo 32,55 procenta voličů, o složení radnic rozhodovalo 43,38 procenta voličů, tedy o půldruhého procenta méně než před čtyřmi lety. Nejvyšší byla letos účast na Vysočině, kde si do volebních místností našlo cestu bezmála 55 procent voličů. Naopak nejméně občanů, 35,3 procenta, přišlo k volbám v Praze.

Suchá statistika, kterou cynický klasik kdysi nazval přesným součtem nepřesných čísel, nevypovídá však nic o tom, co vedlo konkrétní voliče v konkrétních obcích k tomu, že přišli nebo nepřišli k urnám. Zobecnění lokálních motivů globálním měřítkem je možné pouze jedno. U politických stran i "nezávislých" politiků vypovídá výsledek o nich konkrétně. O jejich veřejné prospěšnosti. Podle tohoto, obecně nezpochybnitelného axiomatu by ale byl nejprospěšnějším politikem Vladimír Železný... Nebo že by to bylo obráceně? A jak to je tedy doopravdy?

Jako obvykle, nic není úplně černé nebo úplně bílé. Ideologové se budou bát, na kterém konci politického spektra skončí nakonec Evropští demokraté Jana Kasla, přes faktický výsledek ODS nezadržitelně zvítězivší v Praze (z nuly na osmnáct procent) a směřující jedoznačně do parlamentní politiky. Protože ve víru kampaně si nikdo nestačil všimnout, že Evropští demokraté si nestačili vytvořit doposud svůj program. Tak slepá a zároveň i povrchní byla kampaň všech politických stran. Nikdo si nevšiml, že usměvavě laskavý a "slušný" ex-primátor pozval na kandidátku pohrobky privatizačních kamarádů ODS z předlužené a bankrotující ODA, která mu naplnila personální nedostatečnost jeho kavárenské strany.

Evropští demokraté doteď nevědí, zda z nich bude pravicová varianta sociální demokracie, nebo levicová varianta Unie svobody... Či zda zatouží po skalpu na jedné straně setrvačností vítězící, na druhé straně programaticky upadající a "zastaralé" ODS, té "jediné a opravdové" pravice.

Osobně si myslím, že cesta do Evropy nevede přes pravicovou rétoriku, a tak i ODA, revitalizovaná na Kaslově kandidátce, bude provádět evropskou, tedy mnohdy socialistickou politiku, nebude li se chtít proměnit v euroskeptickou stranu...

Unie svobody, propadlá v těchto volbách na dno své perspektivy spolu s lidovci, je daleko snadnějším a programově perspektivnějším skalpem nežli ODS.

Analytici se nyní budou předhánět ve vychvalování principů nezávislosti, budou povinně tleskat nepolitické politice jako už tolikrát, "protože se to nosí".

Nezávislý starosta vesnice je však velmi závislý na výsledcích konkrétní práce - politiky pro své sousedy; o nezávislém senátoru Fischerovi jsem mimo společenské rubriky neslyšel od jeho zvolení nic.

Hejno nezávislých senátorů ještě neznamená, že tím je zajištěna jejich kvalifikovanost, návaznost jejich iniciativ na parlamentní politiku, úspěšnost jejich návrhů a připomínek. Neznamená to ani, že senát bude moudřejší, či "nestranější".

Každý z "nezávislých" bude "stranit" tomu, co bude pro jeho znovuzvolení výhodné a nebo tomu, co bude vycházet z jeho dosavadní politické zkušenosti. Čili, nezávislost není politický program, ale jen nedostatek nebo nechuť k názorové ukotvenosti.

Nezávislý není Martin Mejstřík, nezávislý není ani Václav Fischer, nezávislý není ani Vladimír Železný. Mejstřík je závislý na Naději a Monice Pajerové, Fischer na své firmě a Železný na výsledku arbitráže.

Politika každého z nich bude inklinovat k politice určitých stran, neboť v programové rovině už není příliš mnoho volného prostoru. Pravice se dotýká středu, střed levice, ekonomický liberalismus si podává na jedné straně ruku s reformismem a sociálně determinovanou tržní ekonomikou, na druhé pak s konzervativismem tradice. Radikálnost se nenosí, a tak v senátu nezasednou ani čeští anarchisté, ani Štěpánovi komunisté či Sládkovi skinheadi... Všechno je tedy v pořádku, brambory jsou pěkně v řádku.

Prezidenta stejně zvolí dohoda velkých stran, snad pouze cena bude o něco vyšší. Nezávislá Marvanová Hana - čtvrtá to koaliční strana - buď schválí rozpočet, nebo středo-levá vláda s jednoprocentní Unií svobody se změní na levo-středovou vládu bez Unie svobody, a stejně se pojede podle "socialistického" rozpočtu.

Lidovci nemají problém ani s rozpočtovým deficitem, ani s rozpočtem vyrovnaným. Lidovci mají jen jediný problém - s ateismem společnosti a ten rozpočet nevyřeší.

Vladimír Špidla buď ustojí svou mocenskou partii jako předseda strany, nebo nikoliv - a pak budou mít sociální demokraté nového předsedu. Nic osudového v tom není.

Program ČSSD je hotov na patnáct let dopředu. Cesta k velké koalici s ODS bude otevřena tak jako tak stále, stejně jako "hrozba" levo-levé koalice s komunisty definovaná potichu nebo nahlas, písemně nebo ústně.

Bohumínské usnesení je sice na papíře, prostá statistika hlasování napovídá, že jeho dodržování nebere vážně už nikdo, a to dost dlouho. Pragmaticky a věcně uvažující sociální demokracie nemá problém s pragmatismem a věcností stran okolo sebe. Ideologické bitvy ustoupily praktickým dohodám, stabilizujícím českou politiku tak, že se koruna stala nejtvrdší měnou v EU...

Čili zbývá otázka, jaký prospěch z voleb získal ten, který k nim šel, oproti tomu, který k nim nešel? Rozdílu nevidím, i když existuje. Je v tom, že jeden jako druhý si sice nebudou moci stěžovat na své čerstvě zvolené politiky, pouze každý z jiného důvodu... Anebo ne?