Zaujal mě vzkaz Františka Jandy, který napsal: "Tyhlety skupinky - Rafani, Podebal ap. - si jenom na nekonformní umělce hrajou. Víceméně se do nějakého sporu většinou ani nemůžou dostat. Je myslím docela zaznamenáníhodné, že tyhlety party mají silně pravicové názory - na Západě je tomu zcela jinak: tam jsou terčem takových umělců nadnárodní korporace atd. Pitomý PodeBal se ale jde vyřádit na chudáku nebožtíku Benešovi".

Tolik názor z fóra, jenomže v mnohostech a možnostech současného uměleckého vyjadřování je velmi těžké rozlišit, co je konformní a co nikoliv. Je velmi konformní označit něco bez bližšího "studia" za konformní, to za prvé. Za druhé, cílem umění není dostávat se nutně do sporů s kýmkoliv, a není proto nutné tuto schopnost od umění a priori očekávat. Dobré věci mají prosazovat politici. Za třetí si myslím, že "tyhle party" mají u nás jednu vlastnost, odlišnou právě od těch na Západě. Jsou apolitické, respektive ani pravicové, ani levicové. Při bližším studiu jejich aktivit lze k tomu dojít.

Padla ve fóru zmínka o narcisistní impotenci. Každý umělecký čin je do jisté míry narcisistní. Musí být, sebeprojekce do díla je bezpodmínečně nutná, aby dílo bylo původní. Umění se proto vyznačuje zásadní mírou subjektivity, neboť autor si je vědom výlučnosti a v dobrém případě výjimečnosti svého nápadu, myšlenky, či konceptu. Autor který si neuvědomuje (a "neobdivuje") své kvality, schopnosti a přednosti, není schopen tvorby, která může oslovit druhé. Současný umělec měří prostor nikoliv volností projevu, ale mentální hranicí svobody člověka, tedy toho, co jsme ochotni ("ještě") přijmout. V jistém smyslu je každý umělec "pravicově" založený ve své individuálnosti.

Dalším "názorem" bylo, že Rafani jsou druhou odmocninou z Knížáka a Knížák je druhou odmocninou z kumštu. Společné mají údajně to, že jim chybí základní předpoklad - talent. Nechci toto tvrzení odmítnout jako hloupost neinformovaného člověka. Za jistých okolností není třeba k vytváření konceptuálních uměleckých projektů třeba talent ve smyslu zručnosti, ale dostatek intelektu, schopnosti reflektovat svět a vůle vyslovit se k němu.

Není třeba umět zacházet s barvami, ale s myšlenkami. Od doby Duchampa a Warhola může být každý "umělec", málokdo se jím však ve skutečnosti stane. Kvalitu konceptuálního umění nelze měřit dovedností, ale pouze a jen mírou naléhavosti tématu a schopností oslovit. Tady Rafani bodovali, jejich happening by byl konformní, kdyby spálili klasickou vlajku.

Duchamp kdysi vystavil v galerii sušák na láhve ( do galerie přece patří jen obrazy!) a byl to vlastně happening, který je vždy akcí, kterou neočekáváme. Knížák je přes všechnu kontroverznost umělec, protože v jistém údobí byl schopen vyslovit naléhavé sdělení. Duchamp se jako jeden z prvních zeptal, co je umění, Knížák a mnozí jiní před ním a po něm se snažili odpovědět.

Dalším postojem z fóra bylo, že jde o komerční sebereklamu, když pár blbečků se potřebuje zviditelnit, aby prodalo nějaké to svoje umění Jenomže konceptuální umění se prodává velmi špatně. Za prvé je z hlediska sběratelství nezajímavé, protože myšlenky lze těžko archivovat, věšet na zeď a vlastnit dokumentaci nemá smysl a za druhé konceptuální umělec žádný finanční zisk neočekává.

Jedinou "nadhodnotou" je ona "sebereklama", v tomto typu umění nutná pro další projekty, které mohou přitáhnout pozornost. Podstatné je, že tito umělci pracují se svým vlastním duchovním potenciálem a neslouží až na výjimky žádným komerčním zájmům.