Bojovné nadšení se dnes opět nosí. A jak praví jedno přísloví: Když vlají vlajky, je rozum v troubě. Skutečně, co se dnes žádá, není kritická analýza, zvažování důsledků, diskuse o cílech a oprávněnosti útoku a podobné intelektuálské žvásty, ale rázný čin hodný starého mocnáře či současného hollywoodského hrdiny.

Ale již i na českých luzích a hájích se takový hrdina činu vyskytl. Na našem území budou umístěny protibalistické rakety a americké vojenské jednotky, alespoň podle představ našeho ministra obrany. To je alespoň chlap. Žádné zdržování s parlamentem, snad dokonce ani s kolegy ve vládě. Pravý to rytíř činu, pravý feudální vládce, který zachází se svým územím, jak se mu zlíbí. Jen teď nevím, jestli jsem občan nebo nevolník.

"Prosím vás, o co jde? Vždyť jsme z té samostatnosti již celý nesví. Ke komu se jenom přidat?", ptá se pan Čecháček. Kdyby alespoň ta EU a USA byli jednotní, ale to oni ne. O cizí vojáky na našem území při tom samozřejmě nejde, na to jsme zvyklí a má to své výhody. Za nic nejsme odpovědní a všechno můžeme kritizovat. O nic se nemusíme snažit, protože to údajně stejně nemá cenu, ale při tom si můžeme připadat jako hrdinové. Národ čecháčků. Češi již došli, byli vyprodáni v poslední slevě. Á sleva! Kde? Kdy?

Ale pane kolego, Vy jste zcela mimo, praví znalec. Vždyť Saddám je jasný zločinec, který terorizuje vlastní obyvatele. Je naší morální povinností zasáhnout proti zločincům a tyranům. Z naší vlastní historie víme, jak se nevyplácí ustupovat zlu, dělat kompromisy s tyrany. Od Mnichova po komunistický puč se vine tato naše zkušenost. Sami na vlastní kůži jsme zažili, jaké to je, když se mocnosti ohlížely jen na vlastní zájmy a nás hodily přes palubu. Trpěli jsme za komunistické totality a toužili jsme po svobodě. Dobře tedy rozumíme utrpení iráckého lidu a toužíme mu pomoci. Můžeme ještě přidat něco o tom, že Saddám je diktátor (což jistě je) a nevypočitatelný psychopat, který ohrožuje celý svět.

S tímto výkladem událostí mám ale jisté potíže. Analogie s Mnichovem a A. Hitlerem je zavádějící, a to z několika důvodů.

Hitler stál v čele evropské, průmyslově rozvinuté země svou velikostí, početností obyvatelstva a svou celkovou vyspělostí zcela srovnatelné s jeho evropskými soupeři Francií a Anglií. V některých oblastech je dokonce předčila. Irák je proti tomu zaostalá země, jejíž vojenské výdaje jsou nesrovnatelné se stále rostoucími výdaji USA. USA vydávají na zbrojení více než 26 násobek toho (asi 396 miliard dolarů), co za stejným účelem vydávají tak zvané zlé státy dohromady (Irák, Kuba, Libye, Severní Korea, Súdán, Sýrie).

Hitler požadoval cizí území (naše), což Husajn nyní nečiní. Naopak, USA ohrožují Irák a připravují proti němu válku.

Neohrožuje však nejprve Irák USA a mnoho jiných států svým úsilím o výrobu zbraní hromadného ničení?

Této hrozbě jsme ochotni věřit, pokud jsme neseni vlnou emocí vyvolaných útokem z 11. září 2001. Hitler ohrožoval svět a i my se dnes cítíme ohroženi. Další teroristické útoky tento náš pocit jen zesilují. Budeme-li se však řídit jen svým strachem, začne další "hon na čarodějnice" jako za slavné éry senátora J. McCartyho. Již jsme mohli zaslechnout ono starodávné heslo: kdo nejde s námi, jde proti nám, které se v takových případech vždy znovu vytahuje ze šuplíků a využívá ke zničení oponentů. Dejme si proto dobrý pozor na primitivní logiku, podle níž Arabové (příp. muslimové) zaútočili na USA, Arabové jsou proto všeho schopní a Iráčané jsou také Arabové, tedy všeho schopní. Nebo snad již někdo předložil přesvědčivé důkazy o tom, že má Irák něco společného s teroristickými útoky náboženských fanatiků?

Irák to popírá, stejně jako popírá výrobu zbraní hromadného ničení a je ochoten přistoupit na kontrolu inspektorů OSN i USA. Ve skutečnosti žádné důkazy, že jsou nyní vyráběny v Iráku zbraně hromadného ničení, nikdo nepředložil. Žádá se však o důkaz toho, že zbraně vyráběny nejsou.

Irák má dokázat, co nedělá či co není!

To je absurdní. Takový důkaz nemůže existovat. Žádejte svého partnera, aby dokázal, že Vám není nevěrný. Nikdy to nedokáže. Každé alibi je jen potvrzením jeho vychytralosti a dovednosti svou nevěru skrývat.

Žádat je možné pouze důkazy o tom, co je. Mohli bychom přijmout důkazy o tom, že tyto zbraně jsou vyráběny. Nemůžeme však žádat důkazy, že vyráběny nejsou.

A nebo naopak: žádejme ať G. Bush dokáže, že není agent Tálibanu či ufon.

Ale co kdyby přece jen Irák tyto zbraně vyráběl? Ospravedlňovalo by to válku proti němu a obsazení jeho území okupační armádou? To je velmi závažná otázka a odpověď na ní má dalekosáhlé důsledky. Jednak se můžeme ptát, jestli je možné rozhodovat o tom, kdo smí a kdo nesmí mít zbraně hromadného ničení. Ovšem, kdo to má rozhodovat? Máme toto právo udělit americké vládě nebo OSN?

Zde chci uvést, že osobně jsem pro úplné odstranění zbraní hromadného ničení. To si ale vláda G. Bushe zjevně nepřeje a naopak rozbíhá nové zbrojní programy.

Tedy někdo má právo mít tyto zbraně a někdo je nemá. Mohli bychom říci, že toto právo přiznáme demokratickým státům, a to především těm, které je již mají. Ale existuje i pár států nedemokratických, které mají jaderné a jim podobné zbraně. Pak je ponecháme těm, které jsou našimi spojenci. Tedy Irák a Severní Korea ne, Pákistán ano. Čínu zde musíme vynechat, je moc velká. Jestliže je Pákistán naším spojencem, znamená to snad, že je demokratickou zemí respektující lidská práva? To jistě ne. Dokonce je zemí s velmi silnou a stálé sílící pozicí islámských fundamentalistů. Ale byl vítaným spojencem při podpoře boje proti sovětské armádě v Afghánistánu. Rovněž není tajemstvím, že nastolení vlády Tálibánců v Afghánistánu by nebylo možné bez rozsáhlé podpory (výcvik, zbraně atd.) pákistánské tajné služby, která tím velmi výrazně zasáhla do vnitřního vývoje sousedního státu. Ale Pákistán je vítaným spojencem i při úsilí o kontrolu tras plánovaných ropovodů a plynovodů, které mají končit na jeho pobřeží. A možná by se našlo ještě pár dalších důvodů.

Co nám tedy zbylo z našeho zásadového morálního postoje v praxi? Sledování mocenských zájmů. Rozdíl mezi Irákem a Pákistánem se redukuje na to, že jeden s USA spolupracuje a druhý nikoliv. Jeden jadernou bombu má a snaží se o intervenci na území sousedních států, ale je ponechávám v klidu, o druhém se tvrdí, že by jaderné a jiné zbraně hromadného ničení "mohl" vyvíjet a je proti němu připravována válka. Ovšem jeden je spojenec a druhý ne. Tedy jde o to, kdo je ochoten se podřídit zájmům USA a kdo nikoliv.

Obdobný obrázek bychom dostali, kdybychom zvažovali otázku lidských práv. Velmi blízký, milý a vyzbrojovaný spojenec, Saudská Arábie, je fundamentalistickou teokratickou diktaturou, v níž jsou lidská práva porušována jak na běžícím pásu. Což ostatně platilo a platí i o mnoha dalších spojencích USA (takovým spojencem západních vlád a USA byl i Saddám, bin Ládin, Taliban atd.).

Takže ani to, že je Saddám diktátor, není tím rozhodujícím důvodem. Na jiné diktátory se neútočí, ať jsou diktátorští, jak chtějí. Možná, že celý problém může objasnit malá zprávička, která proběhla na stránkách ekonomické přílohy Lidových novin. USA nabízejí Číně a Rusku podíl na iráckých ropných koncesích, stejně jako záruky za investice, které zde již Rusko má, a to výměnou za jejich souhlas s válkou. Zdá se, že v rámci těchto jednání byl vykonán i nátlak na Gruzii, která náhle, přes počáteční rozhodné odmítání, snad až na pokraj vzájemné války, souhlasila se společnými pohraničními hlídkami s Rusy. Něco za něco, Pankiská soutěska za Irák.

Takže ropa. Irák má prostě smůlu, že má tak velké zásoby ropy. Není možné, aby malý stát nakládal s takovým bohatstvím, jak se mu zlíbí. V imperiální logice a v logice strategických hospodářských zájmů je nutné, aby se slabí podřídili silným. Kdo je kdo, je jasné. Že bude při tom obětováno mezinárodní právo, není podstatné.

Již kdysi dávno velmi moudrý Machiavelli pochopil, že morálka se v politice hodí jako nástroj k ovládání důvěřivých, ale je škodlivá, pokud bychom se jí chtěli řídit. Zdá se, že tuto lekci pochopili někteří politici a armáda USA dokonale. I když jim k tomu potřebovali ještě lekci vietnamskou, v níž televizní záběry mrtvých přispěly k zpochybnění jejího morálního oprávnění a v důsledku toho k obrácení veřejného mínění proti válce. Válka v Zálivu v podání CNN proto již vypadal zcela jinak. Barevná světla, pokud jen možno žádní mrtví. Při tom ale jen odhadem bylo udušeno a spáleno na 100 000 iráckých vojáků.

Skutečně nikdo nepochopil lépe než tito američtí válečníci, že veřejnost musí být přesvědčena o morální oprávněnosti boje. A tak se mnozí dojímali nad veřejným svědectvím mladé, krásné Kuvajťanky, která popisovala řádění iráckých vojáků, vyhazujících novorozence z inkubátorů kuvajtské nemocnice. Všechny podstatné znaky zde jsou zastoupeny. Mladá žena, hezká, malé děti, bezmocné. To vše v nás vyvolává ochranitelské instinkty, a to v mužích i ženách. Kdo by pak nezvedl ruku pro potrestání útočníka. Chybí zde jen jediná věc: PRAVDA! Celé to totiž bylo vymyšleno, lidově řečeno vylháno.

Holandský filosof Achterhuis ve své u nás nedávno vyšlé knize Politika dobrých úmyslů ukazuje, jak je toto moralizování politiky a války nebezpečné. Tam kde silné, třebas ty nejmorálnější emoce vypínají kritické myšlení, tam se nadělá více zla než dobra. Ukažte lidem mladou ženu prchající s dítětem troskami (viz film Vrtěti psem) a všichni budou nenávidět zločince, kteří mohou něco takového způsobit. První emoce ovládne naše myšlení a uzavře je před obrazy utrpení druhé strany, které se k nám dostanou později. Zkuste ve shromáždění takto morálně rozhořčených lidí zapochybovat o pravosti televizních záběrů a ihned zjistíte, že pro vás není mezi těmito lidmi místa. Morální rozhořčení, nekontrolované kritickým rozumem je proto pro demokracii smrtelně nebezpečné.

Přemýšlel někdo z nás o dobru, prosazovaném ve válce v zálivu, v kontextu 100 000 mrtvých vojáků? Přemýšlí někdo z nás o straně pravdy a svobody v Afghánistánu v souvislosti s brutálním vražděním zajatých tálibanců, ke kterému docházelo? A nebo platí, že je-li někdo morálně zavržen (tálibanci, Iráčané atd. atd.) je vůči němu dovoleno vše? Jestliže je Saddám diktátor, a to zřejmě je, nemusí se ohlížet na oprávněnost našich akcí proti němu a můžeme zapomenout na spravedlnost?

Každá politika, která o sobě tvrdí, že je politikou usilující o ctnost, o morální dobro je potenciálně totalitní. Tam, kde jde o dobro, tam není místo pro opozici. Opozice je zrada. Chceme-li zachovat demokracii, musíme proto pochopit, že v politice nejde o ctnost a dobro, ale o zájmy.

Složitý svět. Proč se s ním trápit. Běžný Evropan či Američan, žijící v blahobytné společnosti, se zajištěnými rozsáhlými lidskými a sociálními právy, nechce nic jiného než pokračovat ve svém vcelku pokojném životě. Vojenské konflikty, bída, to vše se odehrává a nachází někde na okraji našeho světa, na okraji našich životů. Rychle to vyřešme, ať můžeme zase pokračovat v tom, co jsme dělali dosud - v úsilí o soukromý blahobyt. Je to příjemný život, v němž jsme ušetřeni skutečného utrpení, a proto věříme, že svět, v němž žijeme, je v zásadě dobrý. Kazí jej jen pár zločinců, které je třeba chytit a řádně potrestat. Pak již bude vše v pořádku. Ale ono to nějak nevychází. Ocitáme se v pasti "dobrých úmyslů". V zásadě jsme dobří, my lidé z bohatého světového severu. Jsme dobří a děláme dobré věci. Proč tedy ta nenávist a teror proti nám? Jestliže je ale náš svět je dobrý, pak ti, kteří jsou proti nám, jsou zlí. A zlí dělají zlé věci. Vše je jasné. Obávám se, že tito zlí lidé ani nepochopí naši dobře myšlenou válku proti Iráku. Možná že ji dokonce budou považovat za akt imperiální agrese, v níž platí bezohledné právo silnějšího. Jejich pocit ponížení a křivdy v nich vyvolá zlobu, a ta zase vede ke zlým činům. Tím se jen potvrdí naše dosavadní podezření o jejich morální zavrženíhodnosti a o nutnosti tvrdého postupu vůči nim.

Jen tak dál! Vzhůru do světa pana Huntingtona, v němž se globálně střetávají civilizace, rozlišené na základě náboženského klíče. Vítejte ve světě Orwellových totalitních států, v nichž hlavním posláním ministerstva pravdy je produkování lží.

Jinou možností je, že náš svět není tak dobrý, jak se zdá. Možná, že v pohledu z okraje světa, kde žije nějakých 75% světové populace, není vše tak ideální, jak se nám snaží sugerovat večerní zprávy na populární televizní stanici. Možná bychom měli začít přemýšlet, proč všechny otázky, položené v tomto textu, zůstávají bez odpovědi, proč se dokonce o nich ani vážně nediskutuje a co to vypovídá o našem vlastním světě, a to dříve, než začneme proti těm "jiným" válčit. Můžeme se připravovat na globální střet civilizací, ale můžeme také usilovat o zásadní, radikální proměnu té naší. Obávám se totiž, že hlavní zdroj současných konfliktů spočívá v jejím samém jádru, v její agresivní a chamtivé povaze, v jejím bezohledném boji o ovládnutí vzácných přírodních zdrojů, a proto je nemůže vyřešit žádná válka proti vnějším nepřátelům. Ta je může jen zastřít a oddálit tak, či úplně znemožnit potřebné změny.

Jsem proti válce v Iráku, ohrožuje naši demokracii.

P.S. Objevil se i názor, že obsazení Iráku vojsky USA přispěje k demokracii v této zemi. Avšak je skutečná demokracie v zájmu USA? Je demokracie to nejlepší, co si může USA přát v zemi bohaté na naftu? Je demokracie v Kuvajtu? Nebyly to právě USA, které měly nedávno prsty v pokusu o puč ve Venezuele? Prezident Bush nedávno prohlásil, že se nenechá svazovat OSN. Žijeme skutečně v době pádu této instituce, rozpadu mezinárodního práva a nastávající vlády silnějších. Bude Česká republika ochotně a úslužně asistovat při tomto procesu? Obávám se, že ano!

Jedna z nejpotřebnějších změn v naší zemi by byla skutečná kontrola občanů na politiky. Nikoliv politikové občany, ale občané musí drsně vychovat politiky k úctě k demokratickým právům. Jinak nás zatáhnou do války, v níž budou umírat skuteční, ne jen televizní lidé, a to lidé, kteří jsou většinou jen obětí systému. Tato válku bude válkou útočnou a proto nemorální.

Budeme-li rozhodovat o vstupu do EU v referendu, o to více bychom měli referendem schvalovat jakoukoliv naši účast na jakékoliv válce! Životy lidí jsou důležitější než daňové výhody. Za rozhodnutí našich politiků jsme zodpovědní všichni.