Ministr vnitra Stanislav Gross, známý jako obratný politik, s uměním dobře pracovat s médii, použil zajisté silných slov, když slíbil rezignaci v případě, že bezpečnostní opatření v průběhu summitu Severoatlantické aliance selžou. Proto je raději dopředu zmírnil podmínkou, že se to netýká případného selhání jednoho policisty nebo dílčí části systému.

Slib zní bombasticky, avšak v zásadě se ministr nemusí o svou funkci nijak bát. Je přece v každém případě na něm, jaké selhání bude zásadní. Při vrcholném jednání zemí Severoatlantické aliance zajisté hrozí velká rizika, která musí být brána vážně. Nelze vyloučit ani riziko teroristického útoku a tomu také musí bezpečnostní opatření odpovídat. S tím není možné hrát nějaké mediální hry.

Ty je ale možné hrát při menších rizicích summitu, tedy riziku jeho narušení ze strany demonstrantů. Na to se zřejmě bezpečnostní složky zaměřují nejvíce, protože na rozdíl od daleko závažnější hrozby teroristického útoku, s tím mají své zkušenosti a někdy navyřízené účty. To bude zajisté také zajímavá zkouška. Před dvěma lety, v průběhu zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, Praha zažila něco, nač do té doby nebyla zvyklá. Profesionální demonstranti táhli uliceme a rozbíjeli, co jim přišlo do cesty. Proti nim stála naprosto neprofesionální česká policie, která na ně často hleděla stejně překvapeně, jako Pražané. Demonstranti také na několika místech zahnali policii na útěk.

O to více se pak policie realizovala tam, kde na ni útok nehrozil. Se značnou brutalitou zasahovala proti nenásilným demonstrantům a šikanovala i náhodné kolemjdoucí. Sám mám na tuto dobu osobitou vzpomínku, kdy jsem se ocitl v davu, zcela nesmyslně uzavřeném v ulici po obou stranách policejním kordónem po vzoru Národní třídy z roku 1989.

Když jsem se, mávaje novinářským průkazem, tázal velitele absurdního zásahu na smysl akce, prohlásil pro mně dnes už památnou větu: "Vy že jste novinář? To určitě. Ráno po nás hážete dlažebními kostkami a teď jste tady všichni novináři!"

To, že mě někdo obviní, že jsem házel kostkami, jsem opravdu nečekal, když jsem podobné záběry viděl v redakci v televizi. Pro policisty a jejich velitele byl po nečekané zkušenosti nepřítelem každý, kdo neseděl doma a pohyboval se v ulicích. Byl jsem rád, že mě po hodině zadržování v ulici vůbec vypustili a že jsem neskončil taktéž s ostatními, nutno říci, pokojnými demonstranty, ve služebně.

Policie před dvěma lety evidentně neměla základní výcvik a znalosti, jak se chovat při setkání s agresivním davem a zejména profesionálními demonstranty, vyzbrojenými často podobně jako policie. A i když policie měla špičkovou výzbroj, například tzv. těžkooděnce, neuměla jich využívat, takže často tvořili pouze neprostupnou bariéru. Tutéž úlohu mohly ovšem sehrát zátarasy a podstatně méně policistů.

Nyní policie slibuje ústy svého prezidenta Koláře, že její taktika bude nyní jiná. Bude prý zasahovat aktivněji. Snad je to možné přeložit tak, že policie bude mobilnější a nebude se bát jít do otevřených střetů s agresivními demonstranty. Zejména pro těžkooděnce by to mělo být základní způsob práce v ulicích. Před dvěma lety bylo až směšné, jak těžkooděnci pasivně stojí tváří v tváří pokojným demonstrantům, zatímco proti těm agresivním se brání pár policistů v normálních uniformách.

Problémy pro policii mohou ovšem nastat i při dalších, tzv. preventivních opatřeních. Je určitě dobře, že do země nebudou vpuštěny tzv. nežádoucí osoby. Avšak je otázka, kdo opět bude rozhodovat, která osoba je či není žádoucí. Že dojde v tomto případě k mnoha přehmatům, je nasnadě. Policie, a to nejen česká, mívá totiž svérázný talent obtěžovat normální občany, nějakým způsobem se jen odlišující od ostatních, zatímco skuteční možní pachatelé trestné činnosti jí zhusta unikají.

Ministr vnitra a jeho policejní prezident by si měli především uvědomit, že i přes všechna důležitá bezpečnostní opatření přece jen nejsou funkcionáři v policejním státě a že by měli přistupovat k ostatní občanům citlivě. To znamená nejenže nepřehnat policejní bdělost, ale především, napřít ji efektivně a nejlépe pokud možno tím správným směrem. A v případě, že přitom budou muset být omezena některá práva občanů, citlivě je na to upozornit a vysvětlit jim to. Zkrátka, nesmí spoléhat na to, že vrcholným zasedáním a bezpečnostními opatřeními ospravedlní cokoliv, včetně neprofesionality a hulvátství. .

Poučena snad jsou i média. Před dvěma lety většinou velebila policii a její selhání jakoby nechtěla vidět. Tím selhala zároveň s policií. Měla by si uvědomit, že ministr vnitra, který to umí s médii, je tady především pro veřejnost a ne pro svou vlastní imidž. Pokud budou média věcně posuzovat přípravu bezpečnostních složek, bude se ministrovi vnitra hůře zapomínat na svůj slib, že v případě selhání odstoupí. To by totiž už mohl několikrát, například když před časem slíbil, že odstoupí, pokud reforma státní správy bude znamenat nárůst úředníků.

Už nyní je jasné, že tomu tak bezesporu bude, avšak ministrovi nikdo jeho slib nepřipomíná. Není pak divu, že podobnými sliby klidně hýří.

Radko Kubičko je komentátor Českého rozhlasu. Tento jeho text, který nám poskytl k publikaci, se vysílal na stanici ČRo 6 ve středu večer.