Hlavní skupina výtek směřovala k nemožnosti srovnávat disent za komunismu s dnešním antikapitalistickým hnutím (mimochodem v západních zemích nazývaným slovem disent). Název antikapitalistické hnutí s sebou nese hned několik zkreslení, na které je potřeba myslet:

a) nejedná se o jednotnou frontu, jak by se mohlo zdát, ale o velmi pestrou škálu různých skupin, opírajících se o různé ideologie,

b) mnohé z těchto skupin ani nepracují s názvem kapitalismus, buď proto, že nekritizují systém jako celek, ale některé jeho části, nebo proto, že systém nenazývají kapitalismem, ale jinak, protože

c) aplikace původních, za jiných podmínek vyvinutých konceptů kapitalismu na dnešní společnosti je z mnoha důvodů přinejmenším problematická.

Co tyto skupiny ale spojuje, je snaha o emancipaci od různých forem mocenského útlaku. Používám tedy tento název s vysokou mírou zjednodušení a zobecnění. Nicméně tvrdím, že z hlediska struktury společnosti se jedná o ekvivalentní postavení. Pro analýzu mediálního zpracování pak není naprosto podstatné, jak s jednotlivými disidenty zacházela policie na stanicích, nebo s jakou permanentností byli sledováni.

V obou případech jde o skupiny bez přístupu k moci, které napadají stávající systém a odmítají jeho etablované politické kolbiště jako nedemokratický, pluralitě uzavřený prostor. V obou případech tuto námitku příslušníci a příznivci stávajícího politického systému odmítají a podkládají své tvrzení cyklickou argumentací o nepřípustnosti "ne-etablované" politické aktivity právě pro její "ne-etablovanost".

(Dokladem budiž právě diskuse za článkem, kde se objevovaly připomínky typu: dnes máme demokracii a proto žádný pouliční protest není legitimní, protože každý může založit politickou stranu. Podobnost s argumenty z Rudého práva, tvrdícími, že vše se přeci musí řešit poklidně, v rámci politických pravidel a ne protesty, je namístě.) V obou případech se zmíněné skupiny označují za opozici systému a v obou případech jsou i systémem jako opozice, potažmo nebezpečí vnímány.

Právě o střet mezi dvěma definicemi reality - majoritní, ústřední a tou alternativní - šlo v mé analýze. Pokusil jsem se jen dokázat, že MF Dnes používala podobné strategie (klasifikovatelné přinejmenším jako status quo ochraňující) při referování o protestech skupin sdílejících alternativní definici reality v roce 2000 jako Rudé právo při referování o protestech skupin sdílejících alternativní definici v roce 1989. A v této analýze je zcela druhořadé, kde stojí pravda.

Přesto je podle mého názoru potřeba poukázat na podobnosti ve vztazích mezi zastánci majoritních a alternativních definic a poněkud tak nabourat idealistickou (ideologickou) iluzi demokracie. Nepopírám, že přímá státní kontrola byla za komunismu větší, nicméně to nedokazuje, že dnes zmizela. Na policejní stanice jsou lidé z antikapitalistického hnutí zváni možná méně často (ale stále jsou), o to častěji jsou mláceni zadržení aktivisté z demonstrací (bez rozdílu jejich podílu na "kriminální činnosti").

Argumenty z diskusního fóra - např.: když hodíš dlažební kostku, mají ti policisté zlámat ruce, abys to nemohl zopakovat - pak jen dokládají, že totalitní myšlení na straně zastánců majoritní definice reality zde stále existuje.

Když pak různé organizace (včetně široce uznávané Amnesty International) poukazují na policejní pochybení, reaguje ministr vnitra velmi podobně jako ÚV KSČ ve svých prohlášeních: nějaké pochybné západní zpravodajské spiknutí se snaží očernit naši úžasnou policii, potažmo i náš stát!

Konečně pak většina příspěvků v diskusním fóru se nedokázala přehoupnout argumentačně přes práh obhajoby právě dominantní definice reality. V článku jsem mluvil o konsensuálním modelu britského sociologa Stuarta Halla, ten můžeme velmi příhodně aplikovat na většinu diskusních vstupů.

Druhá zásadní námitka směřovala k roli médií v současných společnostech. Pokoušel jsem se jen zpochybnit domněnku, že jsou opravdovou diskusní, demokratickou platformou. Nemyslím si ale, že nemohou poskytovat alternativní informace. Zabýval jsem se analýzou produkce mediálních obrazů, a ne jejich zpracováním publikem. Zmiňovaný Stuart Hall například rozdělil takzvané čtení mediálních obsahů na dominantní (dominant), vyjednávané (negotiated) a opoziční (oppositional). Určitý prostor pro alternativní příjem zprávy zde tedy je. Otázkou zůstává, jak velký.

Ale ani na straně produkce nelze mluvit o naprosté hegemonii nad alternativními obsahy. Ne všechna média opozici naprosto ostrakizují, ale dovolím si tvrdit, že čím dále je určitý obsah od oné dominantně sdílené definice, tím menší je pravděpodobnost, že bude médiem podán bez zkreslujících, status quo chránících mechanismů. Toto téma je však velmi komplexní a zde není prostor pro úplnou a vyčerpávající diskusi.

Poslední poznámku bych chtěl věnovat sociální podstatě pravidel a jednání proti nim. Určité jednání není deviantní ze své podstaty, ale až tehdy, když ho společnost jako deviantní začne vnímat. To znamená, že podstatný je zde okamžik označení deviace. I když oba případy se v konkrétním obsahu liší, lze tvrdit, že zrovna tak, jak byl za deviantního označen příslušník protikomunistického disentu, tak je za deviantního dnes označován příslušník antikapitalistického hnutí.

A opět může být diskusní fórum příkladem. Velká část příspěvků totiž automaticky pracuje s rovnítkem demonstrant - deviant. A dovolím si tvrdit, že i násilí je z tohoto hlediska relativní. Určité skupiny společnosti (policie, armáda) mají monopol na jeho aplikaci a v jejich případě není vnímáno jako deviace. Pokud je ale násilný někdo, komu společnost roli vykonavatele nepřisoudila, stává se násilí deviací. Skutková podstata je zde ale stejná, rozdíl tvoři až aplikovaná společenská pravidla. U násilných demonstrantů pak vstupuje do hry jejich (opět sociálně zkonstruovaná) identita, která se hlediska uznávaných pravidel nepřekrývá s majoritním nastavením.

Z toho vyplývá, že diskuse by se neměla vést o násilí samotném, ale jeho důvodech. Tímto nechci násilí ani obhajovat, ani odsuzovat. Chci jen přenést diskusi k obsahům, které jsou skryté za ním a které by podle mého názoru neměly být zastíněny.

Poznámka JČ: Jsem přesvědčen, že zlobné reakce odmítající otevřenost mysli ("Ale my CHCEME uvažovat jako televize Nova, jako MFD a jako česká Svobodná Evropa!") jsou důsledkem slabosti, potřeby houfovat se, hrůzy z vakua samostatného, nezávislého postoje. Do značné míry je to pozůstatkem normalizačního etosu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy bylo také nemyslitelné, aby byl člověk viděn, že má nezávislý názor. Podstatnou měrou k nutnosti spojovat se s kamarády svým konvenčním myšlením přispívá i to, že česká společnost je nesmírně malá, kadž každého zná a "kdo nejde s námi" (anebo si alespoň rychle nenajde nějaký houf, který ho skryje) jde proti nám.

Jaký to má vliv na společenský pokrok, jehož nezbytným motorem je ostře kritická, nezávislá diskuse, padni komu padni, je zjevné.