Manifest Bushovy vlády ze 17. září Národní strategie bezpečnosti Spojených států amerických je doslova darem pro odpůrce Ameriky po celém světě. Tato otevřená deklarace obrany a agrese, úmyslu vést válku a prosazovat volný obchod, šířit myšlenky války a "válku myšlenek" je špatně vyargumentovaná, prázdná, pokrytecká a nebezpečná - ale to není všechno, co je na tom špatného.

V devíti oddílech, které navrhují, jak se to děje v dětských knížkách, že budou "Podporovat touhu po lidské důstojnosti", "Posilovat aliance proti globálnímu terorismu a usilovat o to, abychom zabránili útokům proti nám a proti našim přátelům" "Zabraňovat našim nepřátelům, aby ohrožovali nás, naše spojence a naše přátele zbraněmi hromadného ničení", "Roznítit novou éru globálního hospodářského růstu prostřednictvím volného trhu a volného obchodu", "Rozšiřovat okruh rozvoje otevíráním společností a budováním infrastruktury pro demokracii", a tak dále, vzniká nakonec ultimatum, které bere dech, a které si musíte přečíst, abyste tomu vůbec věřili.

Špatně vyargumentováno

Zaprvé je text špatně napsaný. Zejména úvodní třístránkový přehled je tak nesouvislý, že je pravděpodobné, že ho četl a schválil - jestli ho vyloženě nenapsal - sám prezident Bush. Tento úvod se potácí od tvrzení k tvrzení jako opilý prospektor. Generalizuje brutalizujícím Bushovým stylem - je to tak, jak říkám, protože to říkám já - nepotřebuju předkládat argumenty, nemusím se zabývat protiargumenty, nemusím přemýšlet o alternativách. Já jsem promluvil. Problémy se nechají zmizet prostě jednoduchou metodou - nehovoří se o nich. Myšlenky nejsou vyargumentovávány - jen jsou hromaděny.

Dokument se na mnoho věcí vůbec neptá a nepokouší se na většinu otázek ani odpovídat. Ani jedinkrát se nezeptá: jaké jsou záporné důsledky? Co se stane, jestliže se to nepovede? Když tento dokument tvrdí, že "Usilujeme o to, vytvořit takovou mocenskou rovnováhu, která dává přednost lidské svobodě: podmínky, ve kterých si všechny státy a společnosti budou moci sami vybrat odměnu a výzvu politické a ekonomické svobody," vůbec se nezajímá o to, co by se například mělo dělat, jestliže se nějaké jiné národy "samy rozhodnou", že chtějí realizovat verzi svobody, která se nám zrovna nelíbí. Jedna velikost platí pro všechny, neboť na světě existuje jen "jediný udržitelný model pro úspěch státu: svoboda, demokracie a volné podnikání".

Nějak vůbec nevadí, že se Číně daří docela dobře, z mnoha pohledů, a má strukturu, která není takto charakterizována. A dokument také ignoruje, že mnoho států ve východní Asii dosti zbohatlo na základě přísného protekcionářství.

Prázdnota

Dokument je prázdný. Svobodě se dělá reklama, jako by byla jen jedna - jako by bylo rovnítko mezi svobodou multinacionálních korporací a právem jednotlivce na svobodu projevu, jako by byla náboženská svoboda neoddělitelná od svobody na potrat (prezident Bush asi zrovna svobodu provádět potraty na mysli neměl).

"Velké síly tohoto národa musí být využíváno k podpoře rovnováhy moci tak, aby to bylo ku prospěchu svobody," čteme, jako by ten slogan vyjadřoval všechno. (Autorům dokumentu se slogan líbí - těchto posledních sedm slov se v textu vyskytuje čtyřikrát.) Představa rovnováhy moci je v současné době stejně podivná, neboť žádná rovnováha moci ve světě neexistuje a hlavním účelem tohoto dokumentu je zajistit, aby žádná taková rovnováha moci nevznikla.

Pokrytectví

Dokument pokrytecky chválí aliance. Je zapotřebí "neustálých konzultací s partnery v duchu pokory". Jenže jediná věc, která v Bushově přístupu k Iráku chybí, je právě duch pokory. Museli ho strašně přesvědčovat poradci jeho otce, aby se vůbec vydal do Rady bezpečnosti OSN. Nedokázali ho ale přesvědčit, že jsou při snahách omezit vývoj zbraní hromadného ničení užitečné mezinárodní dohody, jako například dohoda zakazující biologické zbraně.

Dokument odmítá obvinění, že je americká vláda unilateralistická, a tvrdí, že vlastně prosazuje internacionalismus: "je to charakteristicky americký internacionalismus, který odráží sloučení našich hodnot a našich národních zájmů". Je to tedy internacionalismus tak charakteristický, že nikdo než Američané nemá být brán vážně.

Nebezpečný

Ten dokument je nebezpečný. "Je věcí zdravého rozumu a sebeobrany," praví se v úvodu, "že Amerika bude zasahovat proti ... vznikajícím hrozbám, dokud nebudou ještě plně utvořené." Dokument šokujícím způsobem přepisuje historii, když tvrdí, že ze zpětného pohledu byl sovětský komunismus vlastně "protivníkem, založeným na myšlence zavedeného statu quo, protivníkem, který nechtěl riskovat žádné nebezpečí." Co si o tom myslíte vy, Ronalde Reagane? Avšak "zločinecké státy" se nedají zvládnout politikou zadržování či odstrašení. Jakpak je ale možné, že Irák byl odstrašen úspěšně od agrese už od roku 1991, totéž platí o Severní Koreji.

Jak se poučila předchozí impéria ke své škodě, i centra moci musejí jednat uměřeně. Ale americká vláda se vás na nic vůbec nehodlá ptát. Ona sama bude vědět, kdy vzniká nějaká hrozba a kdy je částečně "utvořena", a nebude muset vysvětlovat, jak to ví, anebo předložit přesvědčivé argumenty, proč to ví. Jediné, co musíš, pozemšťane, vědět, je že americká vláda bude jednat. Ustup, pozemšťane.

Vzhledem k tomu, že tento dokument má vést k vytvoření tak dlouhodobé strategie, jakou bylo období studení války, není překvapivé, že osmadevadesátiletý George F. Kennan, který je autorem strategie zadržování, prohlásil, že je Bushovou doktrínou zděšen.

Rada pro paranoiky, kteří ale mají skutečné nepřátele

Problém s tímto dokumentem je, že tak silně generalizuje, že diskredituje důležité imperativy. Lze totiž dobře argumentovat (jak to předpokládá i Charta OSN), že stát má jako řešení poslední možnosti právo na sebeobranu. Existují organizace, jako je al Qaeda, které usilují o genocidu, a není jasné, jak se s nimi a s jejich cíli vyrovnat. Kritikové americké rétoriky se musejí touto otázkou zabývat vážně, a také zejména, otázkou, co hodlají dělat, jestliže nebude zbrojním inspektorům dovolen přístup do Iráku a jestliže budou v Iráku objeveny zbraně hromadného ničení.

Bush dělá vstřícné gesto vůči tomu, co předchozí americký manifest charakterizoval jako "slušný respekt vůči názorům lidstva" a cestou ke svým tvrdým výrokům vypočítává zásady: "Lidé všude chtějí mít právo mluvit svobodně; volit si, kdo jim bude vládnout, vyznávat, jakou víru chtějí, vzdělávat své děti, mužského i ženského pohlaví, vlastnit majetek a těšit se z výsledků své práce." Je sice těžké si představit, jak těmito slovy argumentují proti vládnímu a korporativnímu útlaku bezzemci v Číně či odboráři v Bangladéši - ale skuteční demokrati a zastánci spravedlnosti by to činit mohli.

Jenže důraz dokumentu je na síle. Jak poznamenal jeden liberální komentátor, Richard Cohen z Washington Postu: "Tohle není doktrína, to je impuls." Ona je to vlastně doktrína, která líbivě zakrývá impuls; impuls, jehož byla tato americká vláda obětí už před 11. září - bez váhání útočit na překážky.

Nikoho kromě svého kruhu vyvolenců se na nic neptají. Rétorika dokumentu zní jako buldozer: je to tak, protože to říkáme my. To je logika násilníka. Je nutno se proti tomuto dokumentu postavit - nikoliv proto, že Amerika nemá nepřátele, anebo proto, že si zaslouží ty nepřátele, které má, ale proto, že i paranoikové, kteří mají reálné nepřátele, mají povinnost jednat inteligentně a moudře.