19. 6. 2002
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
19. 6. 2002

Polsko: jak se rozložil jeden sen o svobodě

"Polsko začíná být stále více jako Jižní Amerika," konstatuje Jaroslaw Kaczynski, šéf strany Zákona a pořádku, pravostředového pozůstatku Solidarity. "Lidé jsou úspěšní nikoliv proto, že jsou talentovaní, ale proto, že mají ty správné konexe."

Polsko bylo velkým úspěchem východní Evropy. Bylo znovuzrozenou zemí, která přijala volný trh a liberální demokracii a připravovala se na vstup do EU. Nyní je ale polská ekonomika v rozkladu a sílí ošklivý katolický nacionalismus, napsal v rozsáhlejší reportáži amerického reportéra Joea Kleina dne 12. června deník Guardian.

Varšava - Něco je tady podivného. Všichni jsou tak příjemně proameričtí. Taxíkář: "Tak vy jste Američan! To je senzační země!" Právník spiklenecky: "Až vstoupíme do Evropské unie, budeme vaším trojským koněm."

O to ale nejde. Jde o něco jiného - jak to mám říct delikátně: no, všichni, úplně všichni jsou tady běloši. Chodí volně, energicky - zarputilé uzavření do sebe, známé z časů sovětského impéria, je pryč. Avšak jejich optimistickou přítomnost přehlušuje absence ostatních lidí.

Nejsou tady Afričané, Arabové ani Asijci. Ostatní Evropa je dnes senzačně barevná: metro v Paříži, v Římě a v Londýně by se dalo zaměnit za metro v New Yorku. Rozrůzněnost je nesmírně povzbuzující - v metru vidíte dámu v sárí, jak rozmlouvá s dívkou ve sportovním dresu na běhání. Kosmopolitanismus! Avšak Polsko je jenom polské: je to experiment etnické deprivace: Nesnesitelná bělost bytí.

Když mluvíme o kosmopolitanismu (to byl Stalinův eufemismus pro židovství) ani židů není v Polsku moc. Bývaly jich tady tři miliony, ale nacisté je zlikvidovali. A v Osvětimi také přišly o život tisíce polských katolíků, další tisíce Poláků zahynuly v koncentračních táborech na Sibiři, důstojnická třída polské armády byla zmasakrována Sověty. Polsko bylo márnicí dvacátého století.

Němci jsou už pryč, nakonec se stali i oni obětmi, byli vyhnáni ze severního a západního Polska, z oblastí, které se kdysi jmenovaly Prusko, během monumentálního etnického očišťování, k němuž došlo po ukončení druhé světové války. I Ukrajinci byli takto odesláni na východ. Rusové jsou také pryč, ale šedivost ruského systému přežívá. Všude dosud existuje množství příkladů sovětského kýče. Obrovský stalinský svatební dort je nyní sídlem ministerstva kultury (to je pěkný oxymoron, že?), sovětská sídliště kazí předměstí, sovětské myšlení kazí vládu, kostry sovětských státních podniků - doly a loděnice a ocelárny - kazí ekonomiku.

A odborové hnutí Solidarita také zmizelo. Bývala to svůdná politická fantazie, aliance utlačovaných proti Říši zla (Solidarita se objevila v podstatě v tutéž dobu jako filmy Hvězdné války a měla v podstatě tentýž příběh jako ty filmy).

Ano, právě kvůli Solidaritě jsem do Polska přijel, píše reportér - zkoumat její jasný morální odkaz, odkaz politické svobody a odvážných tržních reforem po osvobození. Po dlouhá léta bývalo Polsko, s 38 miliony obyvatel, považováno za kapitalistickou výkladní skříň, Polsko údajně nejlehčeji ze všech komunistických zemí přešlo od komunismu ke svobodě, je to prý země, nejlépe připravená na vstup do EU. V devadesátých letech rostla polská ekonomika závratným tempem, byl to polský zázrak. Ale v posledních několika letech se to všechno zhatilo.

Hospodářství přestalo růst, což se v tržních ekonomikách občas děje. Nezaměstnanost je vyšší než 18 procent. Při volbách v roce 2000 nevydržel střed. U moci zůstali bývalí komunisté, kteří předstírají, že jsou sociálními demokraty, avšak pravostředová opozice, která se většinou skládala z pozůstatků Solidarity - se rozložila. Najednou vznikly jako výrazné politické síly dvě poněkud zvláštní populistické strany: Liga polských rodin, strana katolických nacionalistických extremistů, která získala 9 procent hlasů, druhou je strana Sebeobrany, která představuje hrůznou směsici nacionalismu a socialismu a v jejímž čele stojí násilník jménem Andrzej Lepper (tato strana získala ve volbách 10 procent hlasů, ale podle nejnovějších průzkumů veřejného mínění se její podpora mezitím zdvojnásobila). Naproti tomu Unie svobody - strana bývalých intelektuálů ze Solidarity - získala jen 3 procenta a zmizela z parlamentu.

A tak vládne v Polsku nejistota. Pesimistů je ve Varšavě i jinde mnoho. Mezi vládou a stále ještě přísnou ústřední bankou se vede válka ohledně měnové politiky. Lepper je téměř každý den ve zprávách, většinou jde o jeho potyčky s policií (minulý čtvrtek se pokusil zabránit dovozu obilovin po železnici) anebo s poslanci (z parlamentu ho vyhodili minulý pátek). Je pravděpodobné, že se komunisté pokusí přejít víc doleva, překonat populisty a umožnit aparátčíkům, aby zbohatli.

"Polsko začíná být stále více jako Jižní Amerika," konstatuje Jaroslaw Kaczynski, šéf strany Zákona a pořádku, pravostředového pozůstatku Solidarity. "Lidé jsou úspěšní nikoliv proto, že jsou talentovaní, ale proto, že mají ty správné konexe. Platíme obrovskou daň korupce a nikoho nezajímá, že je zapotřebí reforem. Tak tu máme hospodářskou krizi, která se hrozí stát politickou krizí - obávám se, že pokud se nezlepší ekonomika, populistické strany získají obrovský vliv.

Po celé Varšavě se šíří tento pesimistický scénář. Částečně je to chronický slovanský pesimismus: to, že se dosud nezřítila obloha, se považuje za podivnou fyzikální náhodu, zřejmě způsobenou zásahem Panny Marie, mocné to osobnosti v této vysoce nábožensky založené zemi, kde chodí 48 procent obyvatel pravidelně do kostela. Jediným optimistou ve Varšavě je snad jen Adam Michnik, šéfredaktor listu Gazeta Wyborcza, nejpopulárnějších novin v Polsku, který si stále myslí, že "to, co se stalo, je jako nějaký nádherný sen". Strávil totiž šest let ve vězení a srovnává nynější situaci Polska s tím.

"Ale lidi nejsou šťastni," namítl americký novinář.

Michnik na to reaguje pokrčením ramen: "Polsko má své problémy, ale problémy mají všechny evropské země.

Ocelárny Nova huta, které nechali Sověti postavit v padesátých letech nedaleko Krakova, jsou v současnosti hospodářskou i ekologickou katastrofou. Stále je vlastní stát a neví, co si s nimi počít. Stále tu pracuje 9000 lidí (v době největší slávy jich bylo 27 000) a do konce roku má jejich počet poklesnout na 4000. Právě v Nové huti docházelo koncem osmdesátých let k ostrým bojům mezi dělníky a policií. Dělníci vyhráli a vedlo to k pádu komunismu. Co si myslí dělníci dnes?

"Myslel jsem, že nám Západ pomůže po pádu železné opony víc," říká Adam, jemuž je 55 a který v Nové huti pracoval 37 let. Víte, že po válce poskytlo Evropské společenství uhlí a oceli podporu západním dolům a továrnám. Teď my jsme ve stejné situaci a Evropská unie říká naší vládě, že jestliže chceme vstoupit do EU, nemůže podporovat ocelárny, jako jsou naše. Proč jsou předpisy pro nás odlišné?"

Mnoho dělníků nyní ze zklamání podporuje Leppera. "Lepper využívá nostalgie a hněvu," konstatuje Adam, "a toho, že za starých časů byl život bezpečnější a byly větší sociální jistoty. Lidi byli šťastnější. Někdy se vám podařilo koupit si balíček kávy a radovala se z toho celá rodina. Ale kdo by se chtěl vracet do takové situace?"

"Můj syn má zájem o počítače," říká Ryszard, 41, elektrikář. Chtěl bych, aby to studoval a stal se odborníkem, ale na to potřebujete peníze. Mnoho lidí nemá peníze ani na to, aby dětem koupili učebnice do školy. Zklamala mě vládnoucí elita, zejména ti její příslušníci, kteří pocházejí z naší vrstvy. Obrátili se k nám zády."

Člověk by si pomyslel, vzhledem k tomu jak široké sociálnědemokratické srdce má EU - když už nikoliv sama polská vláda - že by Evropská unie mohla najít nějaký způsob, jak umožnit dětem dělníků z Nové huti studovat, konstatuje americký reportér.

Autor pak hovořil se zástupce Ligy polských rodin, umírněných populistů - šílenců, zbožných katolíků. Jeden vedoucí představitel této strany, Roman Giertych (31) je proti Evropské unii. Navrhuje alternativu: východoevropskou alianci volného obchodu se Spojenými státy jako nárazník proti Rusku a EU. Vysvětluje to tak, že to nepůsobí jako absurdní blbost, jíž to ve skutečnosti je. Popírá, že je jeho strana nábožensky založená, tvrdí, že ji prý podporují menší podnikatelé, avšak reportérovi odepře možnost, aby se s nějakými takovými lidmi seznámil. Ten se s nimi tedy seznámil později, v městě Olkusz z vlastní iniciativy.

"Solidaritu ovládli židi," stěžuje si jeden z nich a poukazuje na Michnika, Geremka a Kuroně. Mezi židy počítá i prezidenta Kwasniewského, který normálně není považován za žida a všechny ostatní nedávné hlavní polské politické představitele. "Všichni jsou to židi. Ukradli veškerý majetek v této zemi! Židi a Němci nám zmanipulovali vládu a všechno ukradli. Židi všechno ovládli. Nobelovu cenu, Oskary. Kdo dostal Oskara? Andrzej Wajda, žid, který natáčí protipolské filmy."

Čekám, píše reportér, až mluvčího někdo přeruší, že to přehání. Všichni ho podporují. Stáhne se mi hrdlo. Jsem zvyklý poslouchat Araby, jak nadávají na židy už léta. Avšak toto je moje první zkušenost se středoevropským antisemitismem. Jsme u Krakova, nedaleko Osvětimi.

Židi, to je ale jenom začátek. Pak jsou to svobodní zednáři a mezinárodní kartely - taky židi? - kteří do Polska přivedli Ikeu a supermarkety. "Prodávají své zboží pod cenou, aby zlikvidovali polské obchodníky," říká lékařka jménem Maria. "Zednáři se pokusili ovládnout svět prostřednictvím komunismu, ale to se jim nepodařilo, tak to teď zkoušejí prostřednictvím globalizace. Díky Bohu, že máme ochránkyni, Pannu Marii Czenstochowskou, která je i v nejtemnějších dobách zdrojem světla."

Když jsem se po 90 místnostech ujistil, že v místnosti nejsou žádní sekularizovaní humanisté, píše dále reportér, rozhodl jsem se odejít, se zářivým, přátelským americkým úsměvem. Mají na mě jednu poslední otázku: "Jaké jste národnosti?" ptá se jeden horník v důchodu.

No, to by trvalo několik let to vysvětlit. Mohl bych jen říct, že jsem Američan, ale to by nebylo upřímné. Mohl bych říct docela přesně, že jsem vlastně Maďar a mám pár ruských a taky anglických předků. Avšak podívám se jim přímo do očí a řeknu s agresivní neformálností: "Jsem žid. Americký žid."

                 
Obsah vydání       19. 6. 2002
19. 6. 2002 Nové obavy ohledně mobilních telefonů
19. 6. 2002 Polsko: jak se rozložil jeden sen o svobodě
19. 6. 2002 Joseph Stiglitz: "Globalizace nepřinese chudším zemím bohatství"
18. 6. 2002 Bude se stavět plynovod přes Afghánistán
19. 6. 2002 Svedectvo o nemeckom mediálnom valci Lubomír  Sedláčik
19. 6. 2002 Britská vláda nebude zavádět "chartu pro čmuchaly"
19. 6. 2002 Muslimové žijící v Británii se "chtějí integrovat do společnosti"
19. 6. 2002 Volební podvody? Jindra  Vavruška
19. 6. 2002 Fotogalerie z voleb: Pracovník ČSSD rozbil Štěpánu Kotrbovi fotoaparát Štěpán  Kotrba, Petr  Pokorný
19. 6. 2002 Komunisté už vystrkují rohy, ale nebezpečí jejich návratu nehrozí Karel  Mašita
17. 6. 2002 Financial Times: Česká šance
18. 6. 2002 Nový inspekční úřad odkryl v Británii obrovské množství chyb ve zdravotnictví
17. 6. 2002 Byl zprovozněn seznam článků podle autorů
14. 5. 2002 Britské listy hledají nové spolupracovníky
12. 6. 2002 Čtení na pokračování - Politika s ručením omezeným Jan  Keller
5. 7. 2002 Páteční čtení na pokračování: Střet civilizací ? - Dominance Západu, nebo dialog světových kultur Oskar  Krejčí, Ivo T. Budil, Bob  Fliedr, Tomáš  Halík, Martin  Hekrdla, Stanislav  Komárek, Miloš  Mendel, Vladimír  Nálevka, Zdeněk  Zbořil
21. 1. 2002 Příspěvky na investigativní práci Britských listů