Moderátor: Když se dostane do zpravodajství lékařská etika, většinou jde o případy s velkou publicitou, jimiž se zabýval Nejvyšší soud. V poslední době pozornost (i v ČR, pozn. JČ) vyvolal případ smrtelně nemocné britské pacientky, která si přála zemřít, ale Nejvyšší soud to odmítl.

Avšak s většinou etických dilemat ve zdravotnictví si musejí poradit obyčejní lékaři a zdravotní sestry a někdy i pacienti. Často jde také o otázky života a smrti a málokdy se o nich dovídáme z televize nebo v novinách. Jak se tedy dospívá k těmto každodenním etickým rozhodnutím ve zdravotnictví? Jak rozhoduje lékař na pohotovosti - během pouhých několika vteřin - zda ukončit u určitého pacienta resuscitaci. Kdo jsou ti moudří lidé, kteří zasedají v etických výborech v nemocnicích?

Dr. Bobby Farsedes, Senior Lecturer ve Středisku pro lékařské právo a etiku na King's College, Londýn: Mou kvalifikací je filozofie. Nemám klinické zázemí, to se ale mění. V budoucnosti budou mít lidé jako já dvojí kvalifikaci, filozofické vzdělání i lékařské vzdělání. Etičtí odborníci pro otázky lékařství působí profesionálně v britském zdravotnictví během posledních patnácti let. SIlně se totiž rozvinul obor aplikované etiky jako odvětví filozofie a lékařská profese si uvědomila, že potřebuje vyřešit za pomoci filozofů určité základní problémy. Trávím při své práci hodně času s lidmi, kteří pracují s pacienty.

Moderátor: Většina lékařů však nemá k dispozici odborníka na etiku, a i kdyby měli, nebyl by čas na to si s nimi prodebatovat etické otázky lékařského zásahu v situaci, kdy pacient za zástěnou silně krvácí. Jeremy Booth je specialistou-lékařem na pohotovosti v nemocnici v západním Londýně. Musí řešit etické otázky rovnou v terénu.

Dr. Jeremy Booth: Příkladem je třeba pacient, který se úmyslně zraní, chce spáchat sebevraždu. Jde o lidi, kteří se zraní bodnou zbraní, pořežou se, vezmou si prášky. Ne všichni pacienti, kteří se úmyslně zraní, jsou mentálně nemocní. Učinili něco, co z jejich hlediska je rozumné. Měli by tedy být léčeni? Neměli by být necháni na pokoji? Na nemocniční pohotovosti to řešíme tak, je, že usuzujeme, že musíme jednat v nejlepším zájmu pacienta - podle našeho názoru. Není prostě čas získat kompletní informace o zázemí pacienta, ohledně toho, proč se pokusil usmrtit se. Tak je samozřejmě léčíme. Rozhodujeme se, že máme implicitní souhlas pacienta, vzhledem k tomu, že se pacient na pohotovost dostavil.

Moderátor: A co resuscitace? Ti lidé jsou v podstatě mrtví a vy se je pořád snažíte resuscitovat a nikam to nevede. To musí vyvolávat etické problémy?

Dr. Jeremy Booth: Vzhledem k tomu, že - zase - nemáme k dispozici pacientovu historii, jednáme podle toho, o čem se domníváme, že je to v pacientově nejlepším zájmu. Snažíme se pacientovi zachránit život. Teprve, kdy začne být jasné, celému resiscitačnímu týmu, že další resuscitační úsilí už nebude úspěšné, s tím končíme.

(Zdravotní sestra): Vetšina resuscitačních případů pochází zvnějšku a bohužel většinou pacient umírá. Šéf týmu dává jasně najevo, že pacient asi nepřežije a poskytuje pracovnímu týmu čas na to, rozhodnout se, zda má někdo námitky proti ukončení resuscitace. Pracuju v této oblasti 11 let a dosud nikdo proti ukončení resusciace neprotestoval. Možná, že bychom o tom měli hovořit, jestli to není důsledkem konformnosti v pracovním týmu.

Moderátor: Máte tam při té resuscitaci příbuzné? Možná ti budou požadovat, aby se s resuscitací pokračovalo.

(Zdravotní sestra): Ano, někdy se příbuzní podílejí na rozhodování. Mně osobně se nestalo, že by příbuzný trval na tom, aby se s resuscitací pokračovalo, to je v důsledku toho, že pracovní tým příbuzné pečlivě informuje o tom, co se s pacientem děje.

Moderátor: Jak v těchto otázkách rozhodujete? Na čem to zakládáte?

Dr. Jeremy Booth: Já jsem studoval lékařství začátkem osmdesátých let. Tehdy se na lékařské fakultě nic o lékařské etice nevyučovalo. Teď se učí jen velmi málo. V těchto velmi složitých etických situacích velmi pomáhá součinnost zdravého rozumu a lékařské kvalifikace. Pomůže vám to vyřešit většinu situací. Nemusíte znát mnoho lékařského práva. Musíte zaprvé se přidržovat principu: Neudělej nikomu nic špatného. Prvotní lékařskou zásadou je: jednej tak, jak chceš, aby zacházeli s tebou.

Dr. Bobby Farsedes: My vyučujeme etiku jako praktickou kvalifikaci, neděláme z toho příliš akademický předmět. Naši studenti studují hodně lékařské etiky, a to v součinnosti s jinými předměty, jako je schopnost komunikovat s pacienty a identifikovat, co je v pacientově nejlepším zájmu.

Moderátor: Měli by lékaři vždycky rozhodovat eticky stejně? Je to pro pacienty dobré?

Dr. Bobby Farsedes: V obdobných situacích by lékaři měli rozhodovat v podstatě stejně. Avšak etika je neocenitelná v tom smyslu, že v důsledku ní vzniká lékařská péče, skutečně soustředěná na pacienta. Lékař si uvědomí, kdo je pacient, odkud pochází, jaké má hodnoty, co je pro něho důležité. Všechny tyto skutečnosti musejí ovlivňovat vaše rozhodování. Takže způsob, jakým jednat v nejlepším zájmu paní B, se může silně odlišovat od způsobu, jak jednat v nejlepším zájmu paní A.

Moderátor: Velmi složitá je otázka, jak rozdělovat ve zdravotnictví omezené lékařské zdroje. Je tohle také součástí etického rozhodování lékařů?

Dr. Bobby Farsedes: Musíme být realisty a přiznat, že omezené zdravotnické zdroje skutečně ovlivňují rozhodování lékařů v dané situaci. Pro zdravotníky je to často velmi obtížné, protože jsou v určitém smyslu "dveřníky", rozhodují o tom, zda se pacientovi dostane či nedostane určité péče podle toho, zda jsou příslušné zdravotnické zdroje k dispozici. A pro některé lidi je tohle nesmírně obtížné. Zastávají názor, že je to v rozporu s jejich lékařským posláním. Ale to je realita, jíž lékaři musejí čelit.

Moderátor: Možná, že by ale mělo být jasněji známo, podle jakých principů v takových situacích lékaři rozhodují. - Ovlivňují významné etické případy, které se dostanou k soudu a do sdělovacích prostředků, pak rozhodování v nemocnicích? Například když paní, která byla paralyzována od krku dolů, požadovala právo zemřít?

Dr. Bobby Farsedes: Tento případ byl zajímavý. Tato paní, jak se zdá, měla z právního hlediska právo zemřít. Potíž byla, že pro zdravotníky bylo nepřijatelné, aby to právo využila. Takže z toho vznikl problém.

Moderátor: Poslední dobou založily v Británii nemocnice klinickoetické komise. Zde je jeden případ z Brightonu:

"Jde o dítě, které se má podrobit testům na polycystickou ledvinu. Dítě pochází z rodiny, kde tato nemoc existuje. Dítěti jsou čtyři roky. Etickým dilematem jsou práva rodičů oproti právu dítěte ve vztahu k nemoci, která je genetická. Otázkou je, jestliže má lékař udělat ultrazvukový test u čtyřletého dítěte. Tím by se rodina dověděla, zda je dítě postiženo nebo ne. Otázkou je, zda by se nemělo počkat až na věk, kdy se dítě může rozhodnout samo, zda se chce tomu testu podrobit. Identifikace této choroby ve věku čtyř let by totiž nevedla k žádné léčbě, protože v současnosti je to nevyléčitelná choroba. "

"Rizikem je, že když budete tento test dělat u čtyřletého dítěte, dostanete falešný negativní výsledek. Lékaři usoudí, že je dítě zdravé, a pak se zamešká možnost učinit spolehlivou diagnózu ve věku, kdy je to důležité..."

Nefrolog vysvětluje: Stal jsem se členem tohoto etického výboru proto, abych si sám vypracoval rámec etického rozhodování. V našem oboru čelíme množství složitých etických otázek. Jde o otázky, jakou zdravotní péči můžeme poskytovat komu, vzhledem k tomu, že jsou zdravotnické zdroje omezené a o otázky týkající se dlouhodobé péče o pacienty, kteří, jakmile je začneme léčit, budou součástí naší praxe po celý svůj život a mohou se dostat do etapy, kdy nebudou sami moci dělat za sebe rozhodnutí.

(...)