Z dob Rakouska bychom v lidové nebo zlidovělé písňové tvorbě našli ovšem zajisté vedle hymny ještě desítky dalších reminiscencí na vojenský boj a válečný ryk; žádný div, že tyto reminiscence jsou z velké části inspirovány situací na východní rakouské hranici, kde se Rakousko po staletí střetávalo s Osmanskou říší, a to od Vídně až bůhví kam do tehdejších Uher.

Inu a ačkoliv ta pověstná Osmanská říše byla říše islámská, zřídka kdy bylo slyšet něco o střetu civilizací, nýbrž šlo o mocenský konflikt, jako každý jiný, o němž si leckterý rakousko-český infanterista s kusem nadhledu a ironie rád zazpíval "tamhle pod strání šnelcuk uhání a na stráni na něj číhaj mohamedáni" a dále "mohamedáni, strašný pohani, kalhoty maj podkasaný, plivaj do dlaní". Ostatně Hercegovinu si možná s nadhledem a ironií zazpívá ještě dnes nějaký ten skautík u táboráku a na mohamedánech stejně jako jeho pradědeček kromě těch podkasaných kalhot taky nic špatného nevidí.

Teďko už se pomalu bojím, že mě některý z našich horlivých neoliberálů nařkne ze schvalování té hrůzy ve Světovém obchodním centru, ale já nic takového neschvaluji, jenom se zatím snažím nemluvit dramaticky a pateticky, protože patosu si všichni užijeme dost od těch, kterým to přísluší, a dramat jistě ještě taky zažijeme habaděj.

V tuto chvíli nechci říct tak dalece nic víc, než že evropská a islámská kultura mají spolu víc než tisícileté zkušenosti a že se spolu naučily nakonec nějak žít, i když to soužití bylo v krizových hraničních bodech kolikrát pěkně divoké, jako u Xeres de La Frontera, u Poitiers a u Granady, či na druhém konci Evropy u Cařihradu, Mohače a Vídně, anebo dokonce daleko v Jeruzalémském království u příležitosti kterési křížové výpravy.

Evropa je prostě starodávný expert na islám a naopak, což už se tak zrovna nemůže říct třeba o kultuře hinduistické, buddhistické, taoistické nebo šintoistické, o nichž ve skutečnosti víme houby, i když se po Národní třídě tady pode mnou často procházejí různí vyholení holobrádkové v kutnách, bubnují na bubínky a cosi halekají.

Aby se mohly nějaké odlišné civilizace střetnout jinak než v klasickém boji o moc nebo vliv nad územím či prostorem, musely by především definovat onu odlišnou civilizační hodnotu, o niž se střetávají. To je, jak záhy uvidíme, dosti obtížné.

Jistě nepodlehneme lacinému pokušení prohlásit za evropskou, či chcete-li euroamerickou civilizační hodnotu mobil, internet, letadlo Concorde, CNN či Versaceho s tím, že nám to mohamedáni závidí, a proto že musí dojít ke střetu civilizací, jak už to vlastně na Manhattanu a v Pentagonu začalo.

Zkusme si raději položit otázku, v čem vlastně ty naše nešťastné civilizační hodnoty spočívají. Ony nespočívají v ničem jiném než v širokém konsensu o vztazích, jež jsou hodné všeobecné úcty a potřebují tudíž nějakou regulaci a ochranu. V bezmála třítisíciletých dějinách evropské civilizace to byly, jak se mi zdá, tyto oblasti:

_ Vztahy kultovní a záhrobní.

_ Vztahy mezigenerační.

_ Vztah k existujícímu životu.

_ Vztah k reprodukci života.

_ Vztah k majetku.

_ Vztahy při komunikaci.

I v rámci své vlastní civilizace, v níž se pochopitelně cítíme jako doma, si okamžitě povšimneme, jak se obsah těchto hodnot v čase měnil; neměnilo se však přesvědčení, že tyto hodnoty je zapotřebí vždy znovu a znovu promýšlet, definovat a specifikovat. Tak mohli v oblasti kultovní fungovat bohové na Olympu, Jahve, trojjediný Bůh, Prozřetelnost či Osud a v oblasti záhrobní různé způsoby pohřbívání a úcty k mrtvým; otcové a děti mohli koexistovat na nejrůznějších principech ochrany, podpory či moci; život bylo možno odnímat tu jako odplatu, tu jako trest, jindy zase v souboji jako kompenzaci cti, či v kolektivním útoku nebo obraně, ba dokonce jako prevenci života zbaveného slasti. Stejně kolísavé byly přístupy k otázkám lidské reprodukce, a tudíž k celé oblasti sexu, ledaže snad v naší civilizaci vždy převažoval monogamní princip; podobně také nabývání, předávání a odnímání majetku se postupem dob obsahově měnilo tak zásadně, že to ani nelze vypočíst. A konečně i požadavky na komunikaci, kromě více méně trvalého důrazu na její pravdivost, nabývaly v průběhu staletí nejrůznějších forem, od křivé přísahy až po tiskovou opravu.

Z těchto úvah, jsou-li korektní, můžeme učinit hned několik závěrů.

Především naše civilizace zůstává naší civilizací, jakkoliv se nám snad příčí shazování novorozeňat s jistými defekty zdraví či pohlaví z tarpejské skály nebo moc římského paterfamilias nad životem a smrtí jeho dětí. Naší civilizací zůstává proto, že se zabývala těmi hodnotami, jimiž se zabývat měla, tedy zde vztahem k životu a vztahy mezigeneračními. Ona snad pouze vadně definovala oblast těchto hodnot, což se ovšem nám dnes může stát taky a obávám se, že se nám to také skutečně stává.

Další závěr může snad spočívat v tom, že i jiným civilizacím než evropské jde v podstatě vždy o stejné hodnoty, jako nám. To ovšem civilizace sbližuje, dokáží-li si uvědomit, že Alláh je odpovědí na otázku po civilizační hodnotě "vztahy kultovní", a mnohoženství že odpovídá na obtížný problém definice hodnot souvisejících s reprodukcí života. Nevím, proč by mě Alláh měl rušit víc než Zeus a polygamie víc než registrované partnerství; a zakazuje-li korán jíst vepřové, tak mně zase naše civilizace nedovoluje jíst psy a housenky, ba dokonce v poslední době kvůli cholesterolu ani ten vepřový bůček. Každý halt máme své pověry, čímž jsem teď ovšem parádně naštval jak islámské, tak naše učence.

Konečně musíme patrně udělat jistou distinkci mezi civilizačními hodnotami, mezi definicí obsahu těchto civilizačních hodnot, mezi interpretací těchto definic, mezi prosazováním definovaných a interpretovaných hodnot normativními nebo jinými postupy a konečně mezi legitimitou či nelegitimitou těchto postupů. Hned vidíme, že nesnáze mezi civilizacemi nespočívají ani tak v civilizačních hodnotách jako takových, nýbrž právě v definicích a interpretacích jejich obsahu a v metodách jejich prosazování. Stejné, ne-li větší nesnáze panují ovšem i uvnitř civilizací, jak je toho celá historie lidstva pěkným dokladem.

Když jsme teď udělali alespoň částečné závěry, nenecháme si ujít ještě jeden překvapivý postřeh, který mnohý čtenář jistě už dávno učinil sám. Ve výčtu civilizačních hodnot chybí svoboda a demokracie, jimiž se dneska kdekdo od rána do večera ohání. A až se vám autor přizná, že svobodu a demokracii z civilizačních hodnot nevynechal nějakým nedopatřením nebo opominutím, nýbrž úmyslně, pak teprve budete mít možnost ho obvinit z těch nejhorších zločinů.

Ale ruku na srdce: svoboda, natož demokracie, v naší evropské civilizaci _ a asi v žádné jiné civilizaci _ civilizační hodnotou nikdy nebyla. Oba pojmy patřily vždy pouze do oné metodologické výbavy, kterou se civilizační hodnoty měly legitimně definovat, interpretovat a prosazovat.

Svoboda, rovnost a bratrství pronikly do širšího povědomí jako politické postuláty osvícenství a jejich obsah jako politických postulátů byl tak dalece jasný. Svoboda bylo volání po odstranění absolutní politické moci na nejrůznějších centrálních i místních úrovních, včetně zrušení nevolnictví, rovnost znamenala odstranění stavovských privilegií a jednotný režim práv a povinností pro všechny a konečně bratrství mělo nahradit dobrovolné milosrdenství principem povinné solidarity. Tohleto všechno nakonec po různých krvavých peripetiích jakžtakž fungovalo, dokud jsme si neusmysleli transplantovat tyto politické postuláty do oblasti vědomí jednotlivých lidských bytostí. To byl patrně zcela chybný postup a měli jsme raději vymyslet něco jiného. Transplantací do individuální úrovně se nám především podařilo naprosto eliminovat i rovnost i bratrství. Politická rovnost a politické bratrství (solidarita) je celkem slušně slučitelné s politickou svobodou, ale na úrovni individuálního vědomí nemůže svoboda s rovností ani s bratrstvím koexistovat. Otázka pak zní buď svoboda, nebo rovnost, buď svoboda, nebo bratrství. Jakékoliv pokusy různých exportovaných a zase reimportovaných profesůrků práv, ekonomie, sociologie, politologie, synergetiky, sémiotiky, informatiky, psychologie, psychoanalýzy a snad i psychiatrie, morálky, logiky a filozofie uvést tyto pojmy do nějakého souladu zatím selhaly a když si tak čtete v jejich pracích _ nechci teď nikoho jmenovat, abych neurazil _ občas se neubráníte hlasitému smíchu. Tento směr bádání prostě skončil ve slepé uličce. Jen si vezměme takovou rovnost. Ta prý bude slučitelná s prakticky neomezenou individuální svobodou, pojmeme-li ji jako rovnost příležitosti, motivační rovnost, rovnost zdrojů, rovnost zjednanou fiktivním použitím matematických pojišťovacích modelů hned při narození a podobně a podobně, včetně rovnosti před zákonem a rovnosti zbraní. To už opravdu raději sáhnu k naší civilizační klasice, v níž jsme si všichni, páni i otroci, chudáci i boháči, bílí i černí, chytráci i hlupáci, rovni před Pánem Bohem. O úplné erozi postulátu bratrství transplantovaného do individuálního vědomí raději pomlčím, protože by to bylo moc dlouhé povídání. Končí to totiž v podstatě vždycky zase tím dobrovolným milosrdenstvím, stříknutým trochou reklamy jako protiplněním na svobodném trhu.

Zbyla nám zkrátka z celé té trojice ušlechtilých politických výzev nakonec jen ta transplantovaná neomezená individuální svoboda rozhodování. Tu se pak dokonce vší silou snažíme učinit hodnotou tak zvané západní civilizace, kterou v historii této civilizace nikdy nebyla. Naše civilizace existovala a kvetla celá staletí i s otroky a nevolníky, ba i s nesčíslnými výstřelky krvavého násilí a kolektivního teroru a vždy dokázala takové výstřelky překonat správným definováním a interpretací svých klasických civilizačních hodnot nebo zaváděním efektivnějších metod jejich prosazování, včetně politické svobody a demokratického způsobu vlády. Povýšit však individuální svobodu rozhodování a nebo demokracii na novou a snad jedinou civilizační hodnotu znamená naplnit chmurné předpovědi o zániku naší dosavadní civilizace naším vlastním přičiněním. Zkusme si trochu zarecitovat z proslulého ideologa neoliberalismu Dworkina: "Etický individualismus... zásadně trvá na tom, že jednotlivá individua musí mít veškerou svobodu nutnou k tomu, aby mohla jednat a svůj život si utvářet podle svých vlastních představ o tom, jaký způsob života je pro ně nejlepší." (Jednotlivá slova podtrhl autor úvodníku). Co ale pak chceme od teroristy jakékoliv provenience, jehož vlastní představa o nejlepším způsobu života spočívá v pálení, loupení, ničení a masovém vraždění? Zda nová civilizace založená na jediné hodnotě bude schopna přežít, to se samozřejmě ukáže. Pak se však opravdu musí počítat se střety s jinými civilizacemi, tvrdí-li se s takovou arogancí, že nejsou oprávněny určovat okruh hodnot, je definovat a interpretovat, když toto právo má sám pro sebe jen každý jedinec. Otřesy musí pak přijít pochopitelně i zevnitř naší civilizace.

Jako je rozsáhlá individuální svoboda neslučitelná s rovností a bratrstvím, tak je i neslučitelná s možností existence (a definice) nějakých jiných civilizačních hodnot, protože každá taková hodnota nutně prostor individuální svobody rozhodování tak či onak omezuje. Každá civilizace umožňuje svým individuím, dovolte mi to rčení, kráčet po cestě pravé; a umožňuje jim s respektem k jejich svobodné vůli (rozeznej od svobodného rozhodnutí) z této cesty i sejít a případně se na ni zase navrátit. V civilizaci vypjatého etického individualismu žádné pravé cesty není. Každá individuální stezka je jen bloudění sem a tam. Přiznám se, že bloudění za svou civilizační hodnotu mít nechci. Raději bych to risknul a zúčastnil se diskursu o definování a interpretaci existujících hodnot, místo abych psal ideologické příručky pro teroristy.

Musím však už nějak skončit to povídání, které lze, jak se zdá, asi sotva nazvat úvodníkem pro Bulletin advokacie. Nevím, bude-li se vám závěr zdát optimistický, řeknu-li, že svět po 11. září 2001 bude úplně stejný, jako před tím, a to na rozdíl od oblíbeného tvrzení, že už nikdy nebude takový. Ba ano, svět i člověk nebude ani horší, ani lepší a zůstane zase stejný, jako po bitvě u Thermopyl, po masakru v Teutonském lese, po pádu Říma, po noci bartolomějské, francouzské revoluci, po Leninovi, holocaustu i gulazích. Jen zase další krvavá peripetie. Střet civilizací? Proč? Oč? Vážně: má naše civilizace nějaké symboly? A jestli ano, není to spíš Akropol, Koloseum, chrám sv. Petra, a tak? Nemáme si dělat starosti spíš se svou vlastní civilizací? Nesešel bin Ládin z cesty pravé? Smíme jeho jednání a vůbec něco pojmenovat zlem a něco dobrem? Nebo si o tom opravdu rozhodujeme každý sám podle míry slasti, kterou nám naše chování přináší? Lze dobro odměňovat a zlo trestat? Tak tohle jsou ty vážné civilizační otázky a ne pindy o tom, že A preferuje párek v rohlíku a B hamburgera, takže je jim třeba umožnit svobodné rozhodnutí za účelem ochrany hospodářské soutěže a neviditelné ruky trhu, jak nás o tom už nesnesitelně trvale poučují ti exportovaní a zase reimportovaní profesoři všeho možného.

Takže odvahu. Bin Ládin a jemu podobní jsou výlupky zla, napadli naše i své civilizační hodnoty zvané vztahy k existujícímu životu (svému i jiných) a vztahy k majetku (jiných), ergo žádný střet civilizací a žádné fňukání nad symboly a svobodou, nýbrž čeho nabyl občan pilný, vojín zbraní zastávej,

jako tomu bylo na počátku, jest tomu teď a bude tomu až na věky věků. Amen.

24. 9. 2001