Otec X byl zatčen v roce 1990 pro obtěžování dětí, jehož se dopouštěl po dobu 7 let. Po dobu své 30leté praxe pracoval ve své kalifornské diecézi právě s mladými. V době zatčení mu bylo prokázáno 17 případů sexuálního obtěžování. Většina jich byla posléze odmítnuta, protože nebyly překročeny stanovené hranice. Otec X byl odsouzen na osm let a podrobil se léčení. Cítí se zodpovědný i za ony odmítnuté případy, i když mu bylo prokázáno sexuální obtěžování v dalších případech, kdy věk mladistvých byl nižší než 14 let. Během své služby napsal dvě knihy pod pseudonymem A.Companion, v nichž kritizuje americký nápravný systém. Před rokem byl propuštěn za dobré chování, je však nadále v podmínce. Nyní je mu přes 60 let a musí se každý rok po celou dobu svého života registrovat jako sexuálně labilní člověk. Pro časopis Time se svěřil se svým životním příběhem:

"Sloužil jsem jako kněz asi osm let, když došlo k prvnímu nezákonnému kontaktu s dítětem. Často jediné, co jsem potřeboval nebo chtěl, byl pouhý fyzický dotek. Jen blízkost. Moje paže kolem jeho ramen. Ale sexuální potřeby - nebo touhy - nevím, jak to vysvětlit, už v tom byly také. Zjistil jsem, že se dotýkám genitálií. Chlapcům bylo 11, 12, někdy 13 let. Ale každé dítě, které mi projevilo náklonnost, bylo bezbranné. Ostatně, doteky jsou mezi kněžími a chlapci naprosto obvyklé.

Vyrůstal jsem v dobré rodině. Neměli jsme v ní žádné násilníky nebo sklony k závislostem. Mám mladšího bratra a sestru a máme spolu báječný vztah - stejně se sestřenicemi a bratranci. Ale když jsem se po terapii ohlédl zpět, zjistil jsem, že jsem dost podobný své matce, která se starala o domácnost a s nikým se nedělila o to, co se v ní děje. Můj otec, dělník, nebýval moc často doma, a také si s námi moc nepovídal. Soukromé věci se prostě držely doma pod pokličkou.

Myslím, že jsem už tehdy tušil, že mám určité homosexuální sklony, ale nikdy jsem si to nepřipustil. A také to nebylo na pořádku dne - kromě vyprávění vtipů. Ve skutečnosti jsem vyrůstal, aniž bych měl nějaké povědomí o tomto bodě. Až později, v dospívání, jsem o tom začal víc přemýšlet a byl jsem ze sebe rozčarovaný. Ale nebyly žádné zdroje, jež by mi pomohly. Když jsem vstoupil do semináře, bylo to proto, abych utekl přítelkyni a její touze se vdát. Nejdřív jsem chtěl do semináře tak na půl roku a pak skončím a pokusím se zjistit, co se svým životem. Ale zůstal jsem. V semináři samozřejmě neexistuje možnost rozvíjet svou osobnost, nebyla zde žádná diskuze o sexualitě. Nemluvilo se o ní dokonce ani z hlediska teologie. Byl jsem přesvědčen, že milost kněžství mi vyjasní můj sexuální život, já se změním a budu šťastnější než kdy předtím.

Vzpomínám si, jak krátce, asi měsíc, po příjezdu na místo mého prvního určení, když jsem procházel halou, zahlédl jsem sám sebe v zrcadle. Měl jsem na sobě kolárek. Díval jsem se na sebe a říkal jsem si: "Jsi stejný jako před měsícem, akorát jsi teď knězem." A v té chvíli jsem si uvědomil, že nastávají problémy.

Co mi to přineslo? Trochu vyčerpání, trochu stresu. Ale pracoval jsem sedm dní v týdnu, 16 hodin denně - jako kněz. Neměl jsem volný ani jeden den. Ale cítil jsem se skvěle - získával jsem tak svou vlastní identitu, naplnění svého života. Patřil jsem mezi skvělé kněze, kterým se povedly skvělé věci, ale neměl jsem žádný soukromý život. Mezi mnoha kněžskými aktivitami je práce s dětmi. Když jsem s nimi chtěl být, nechtěl jsem je nijak ranit. Byl jsem s nimi, protože jsem chtěl k někomu patřit, chtěl jsem, aby někdo byl mým přítelem, v tom smyslu, v jakém jsem nikdy žádného přítele neměl. Určitým způsobem jsem byl v jejich věku. Fyzický kontakt, dotek, vůbec neměl sexuální nádech. Ale touha vás dožene dál, za určitý bod. V náhodném fyzickém kontaktu jsem neviděl nic špatného. Ale když jsem se začal dotýkat genitálií, bylo mi jasné, že je to zlé. Nemyslel jsem na zranění, ale spíš morální zlo.

Šel jsem ke zpovědi - tam poznám skutečnou lítost. A pak na čas nebudu nikoho obtěžovat. Nejlepší bude jít do jiné diocéze ke knězi, který mne nezná. Byl jsem si však absolutně jistý, že se poté konečně sesbírám a půjdu dál. Vůbec jsem to neviděl v tom celku, v jakém to vidím dnes.

Bylo to v jednu sobotu v 90. letech. Na faře se najednou objevil biskup. Dost mne překvapilo, že ho vidím. Řekl mi, že za ním přišlo pár dětí a obvinily mne z obtěžování. Jedno dvě obvinění se zakládala na pravdě, ale ta ostatní byla vymyšlená. Do té chvíle jsem se cítil pozitivně a plný naděje, protože se mi dařilo delší dobu nikoho neobtěžovat. Ale nyní, s příchodem biskupa a těch dětí, se vše změnilo. Říkám: "Co chcete, abych udělal?" A biskup na to: "Abyste šel na převýchovu." Já na to: "Dobře. Myslím, že to sám chci." Dostal jsem se do bodu, kdy mi to znělo skvěle.

Nevěděl jsem, jak se budou věci dál vyvíjet, ale poté, co se vše dostalo na veřejnost, se příliš mnoho nezměnilo. Všechny ty útoky v novinách nebraly v potaz můj pokrok, takže jsem nemohl změnit něco, co se již stalo v minulosti.

Nyní jsem spokojen sám se sebou, jaký jsem a kdo jsem. Ale cena za toto poznání byla hrozná. Nejvíce mne tíží, že ať z toho pro mne osobně vzešlo cokoliv dobrého - a že vzešlo, protože jsem nikdy nebyl tak vyrovnaný jako teď -, je to pro lidi, kteří mne stále zraňují, přímo či nepřímo, naprosto bezpředmětné. Cokoliv, z čeho mám prospěch, je pro ně sůl v jejich ranách.

Vzdal jsem se již myšlenky vrátit se zpět a dát věci do pořádku. Několik málo z těch mladých lidí mne hledalo a mohli jsme si spolu promluvit. Ale zranění, která jsem vytvořil, nemohu změnit. Nemůžu se vrátit do minulosti a opravit to. Přemýšlel jsem hodiny a dny nad tím, jak to zařídit - přát si, aby to zmizelo, modlit se, aby to zmizelo. Nezmizelo. Došlo k hrozným zraněním a bolestem. Teď tomu rozumím naprosto s přehledem. Tím je to pro mne těžší, nést to vše v sobě. Bylo by to zlé, i kdybych byl jen jejich soused. Ale takhle je to, jako by ty špatnosti udělal Bůh nebo Ježíš.

Tento článek je převzat se souhlasem autora ze serveru ChristNet