Fortuynův význam ovšem přesáhl význam jeho vlastní malé země. Jeho ostře satirické pohrdání pro politická tabu evropského establishmentu ho učinilo součástí nových "populistických" hnutí, které se během posledních několika let objevily po celé Evropě. Většina z jich je tradičně extrémně pravicová, ale Fortuyna tradice nezajímaly. Neonacisty odmítal, do své strany přijímal nebělochy (i když argumentoval, že Holandsko nemůže přijmout víc přistěhovalců) a ostře útočil na islám za to, že projevuje nesnášenlivost vůči homosexuálům. Byl součástí rebelie proti konsensuální politice, která dominuje tolika evropským státům. Byla to rebelie proti režimům, užívajícím jazyka politické korektnosti a jím zabraňují skutečné diskusi o svých vlastních mocenských hrátkách a o vlastní korupci. Seznam těchto nových populistických stran je dlouhý a ještě se prodlouží. Některé jsou mocné, jiné bezvýznamné: některé prosazují násilí a útlak, jiné se prezentují jako protiautoritářské platformy pro osobní osvobození.

Všechny tyto nové organizace se objevily na scéně po ukončení studené války, některé mají delší historii jako nevýznamné pravicové frakce. BYlo zapotřebí tří faktorů: xenofobního skinheadského nísilí ve východním Německu po sjednocení obou částí této země, vzestup Joerga Haidera v Rakousku a letošní spektakulární úspěch Jeana-Marie Le Pena v prvním kole francouzských voleb. Ve Spojených státech začali komentátoři, nadšení novým americkým "unilateralismem", psát o tom, že se Evropa vrací k svému přirozenému barbarství a že se zřejmě chystá nový antisemitský holocaust.

Avšak nové populistické strany, argumentuje autor, nejsou samy o sobě fašistické. Málokdo si nyní pamatuje otřesnou brutalitu a nesnášenlivost "normálního" evropského konzervatismu až do roku 1939. Většina těchto stran byla násilně nacionalistická a antisemitská: na sociální problémy měly ten názor, že chudé je nutno zvládnout policejními obušky a vznik odborových hnutí, to se mělo vyřešit zatčení bolševických agitátorů a postavením odborů mimo zákon. Věřily ve správnost koloniálních impérií a v to, že bílá rasa je nadřazena všem ostatním rasám.

Mnoho těchto pravicových, nefašistických organizací byly katolické, monarchistické strany, které podporovaly absolutní autoritu církve a bohatých vrstev, cenzuru názorů a utlačování žen. Vzhledem k takovémuto konzervatismu není divu, že někteří Evropané přivítali fašismus jako relativně osvícenou alternativu. Avšak téměř veškeré vzpomínky na starou pravici zlikvidovala nová, křesťanská demokracie, která usilovala o začlenění všech společenských vrstev do života národa a měla silnou politickou odpovědnost. Ta nahradila starou pravici po druhé světové válce.

Fašismus získat podporu tím, že sliboval, že zlikviduje neférové výsady bohatých vrstev: nacistický příslib rozbít moc církve a aristokracie byl velmi populární. Avšak pravý konzervatismus hájí výsady menšiny proti většině. Nový populismus stojí někde na půl cestě. Většina těchto stran přijímá demokratická pravidla, ale často užívají autoritářský jazyk svých předchůdců z tvrdé pravice.

Shodnou se ve třech věcech: Odmítají přistěhovalectví a zločinnost a tvrdí, že pachateli zločinnosti jsou právě přistěhovalci a žadatelé o azyl).

Proto, paradoxně, zdůrazňuje tato nová pravice roli státu. Stát jako zaměstnavatel a zdroj sociálních služeb je považován za majetek občanů. Služby, které stát poskytuje, mají jít v první řadě domácím, místním lidem. Stát je také důležitý, protože má policejní moc: může zabránit příchodu přistěhovalců a potrestat ty, "kdož zneužívají našeho pohostinství".

Avšak hospodářská doktrína těchto nových hnutí je ve vztahu ke státu zmatená. Některé tyto země zastávají principy privatizace a volného trhu, pokud k nim dojde jen uvnitř jediné země a stát musí občany chránit proti "nespravedlivé" zahraniční hospodářské konkurenci. Globalizace je považována za nebezpečí.

Třetím společným tématem těchto stran je obava z "vládní manipulace" občanů. Tyto strany tvrdí, že šíří oproti pokrytecké vládní propagandě "pravdu": že vlády pokrytecky prosazují lidská práva, chtějí pomáhat "podtřídě" nevzdělaných a nezaměstnaných lidí, vylučovaných ze společnosti, prosazují multikulturní snášenlivost a vyjadřují znepokojení nad skleníkovým efektem. Populisté tvrdí, že tyto kauzy neexistují, anebo jsou přehnané. Stěžují si, že kdo na to poukáže, je okamžitě označen establishmentovými novináři za fašistu.

Noví evropští populisté obviňují Evropskou unii a její jednotlivé členské státy, že ustupují zavedeným oligarchiím. Nejmocnější je vláda prostřednictvím politického konsensu, většinou prostřednictvím koalic, které trvají dlouhá desetiletí. V těchto koalicích už konzervativci dávno ztratili svou razanci a zaprodali se mlhavým představám o globalizovaném volném obchodu i sociálnědemokratické byrokracii. Socialisté naproti tomu ztratili veškerý kontakt s obyčejnými lidmi a manipulují sdělovacími prostředky, aby potlačili jejich skutečné obavy a frustrace (zločinnost, nebělošskou imigracii, zácpy na dálnicích). Podle populistů jsou také nynější evropské politické elity zkorumpované.

Co si tedy nyní počít? Nový populismus vznikl v bohatých společnostech v desetiletí po ukončení studené války. Tři faktory poskytují kompost, který ho živí. Jedním je mezinárodní chaos a nejistota, "nový světový nepořádek". Spojené státy zjevně ztrácejí vládu nas světem, který efektivně řídily až do pádu berlínské zdi v roce 1989. Představa, že jsou evropské konsensuální vlády jaksi součástí "atlantické bezpečnosti" se rozplynula v důsledku národního egoismu prezidenta George Bushe. Evropská unie není pro nové populisty efektivní náhražkou někdejší evropské antikomunistické jednoty. Od nynějška bojuje každý národ či každý region za své vlastní zájmy.

Dalším faktorem je pohyb přistěhovalců. Chudý svět se ve velkých počtech stěhuje do bohatého světa. Realitou je, že tato přistěhovalecká vlna je v dlouhodobé perspektivě nezastavitelná. Evropa potřebuje nové přistěhovalce, protože rychle stárne, a rozdíl mezi hospodářským a politickým uprchlíkem je nesmyslný. Tyto skutečnosti noví populisté energicky popírají. Americké války proti "muslimskému fundamentalismu" pomohly zaměřit novou xenofobii nábožensky a nikoliv rasově.

Třetím faktorem je globální volný obchod. V Evropě to vyvolalo beznadějný duševní zmatek, z něhož mají prospěch i zmatení populisté. Globalizace je prý dobrá, vede-li k nižším daním a levnějšímu zboží, je špatná, znamená-li volný světový trh pracovních sil. Globalizace je dobrá, protože ochromuje odbory a vládní úřady, ale zároveň je špatná, protože omezuje moc státu dávat přednost vlastním občanům. Globalizace likviduje starobylou domácí kulturu, což je špatné, ale také umožňuje městům a regionům vymknout se z moci ústřední vlády, což je dobré. Je to celé zmatek - to neznamená, že to není populární.

Populisté prosazují zmatený konglomerát mstivých myšlenek. Jenže rok 2002 není rokem 1932. Kapitalismus se nerozkládá. Jediné, co mohou populisté dokázat, je, že jsou schopni vytvořit charismatické provokatéry. Ve vládě budou zatvrzelí a nekooperativní. To zřejmě nakonec velmi pomůže jejich odpůrcům.

Jediné, co populisté zřejmě dokáží, bude dělat občasné díry do šedivého, hladkého povrchu moci a obnovit v politice zdravou vřavu.