10. 5. 2002
Nacionalismus, přistěhovalectví a rasismus: Evropa neví, co si o sobě myslet"Před několika lety předpověděla jedna moje přítelkyně, francouzská historička, vzestup významu Jeana-Marie Le Pena ve francouzské politice. Nikoliv kvůli nacismu, Evropské unii či Spojeným státům, které Le Pen také nemá zrovna moc rád. Ale kvůli tomu, že se domnívala, že Francouzi začnou dříve nebo později protestovat proti rychle rostoucímu počtu severoafrických přistěhovalců ve Francii. Víte, on se nás nikdo neptal, zda je tady chceme, řekla. My Američané bychom se tak nevyjadřovali. Jsme národ přistěhovalců." - Americká novinářka konzervativního zaměření Anne Applebaumová (jejím manželem je polský politik Radek Sikorski, takže má Appelbaumová povědomí o komunismu i o životě ve střední Evropě) srovnávala v listě Washington Post (anglická verze viz zde) postoj Evropanů a Američanů k rasismu a přistěhovalcům. Článek shrnujeme.
|
Evropané však nyní pociťují ve vztahu k zahraničním přistěhovalcům zmatek. Přistěhovalectví je možná pro Evropu ekonomickou nutností - Německo se otevřeně snaží do země přilákat zahraniční počítačové odborníky - ale málokdo přizná tento argument na veřejnosti - tak, jak se to přiznává ve Spojených státech. "Melting pot" - Mísící se kadlub národností - to je americká myšlenka, která nemá na druhé straně Atlantiku příliš velkou odezvu. Pro mnoho Evropanů není přistěhovalectví synonymem příležitosti a podnikatelství, ale chaosu, chudoby a zločinnosti. A velká potíž je, že přistěhovalci - zejména pokud jich přijde hodně a pokud pocházejí z odlišných kultur - změní charakteristiku společností, do nichž se usadí. A mnoho Evropanů si nepřeje, aby se jejich společnosti změnily. Lidé v Evropě žijí v tradičně etnicky, kulturně a jazykově homogenních společnostech - a přejí si, aby to tak zůstalo. Samozřejmě je to jejich právo - jenže většina evropských zemí už homogenních není. 5 procent obyvatelstva v Holandsku je muslimského vyznání. Až 20 procent obyvatel Francouzů není zřejmě vůbec francouzského původu. Všude v Evropě si povšimnete přítomnosti přistěhovalců - v Londýně jsou to Pákistánci, v Paříži Severoafričané, v Berlíně Rusové. Za poslední dvě desetiletí se v Evropě usadily miliony lidí z celého světa. Avšak filozoficky a oficiálně Evropané a jejich vlády dosud neuznávají jejich přítomnost. Nejobtížnější je filozofický problém. Většina evropských společností se totiž jasně národnostně definuje, jenže zároveň - například Holanďané - se pyšní otevřeností, tolerancí a snášenlivostí. Holanďané se považují za národ, vstřícný vůči přistěhovalcům - pokud se nakonec přizpůsobí holandské národní kultuře. Jenže nyní jsou přistěhovalců obrovské počty. Nedávno odhadlo vysoké komisařství OSN pro uprchlíky, že na světě je přibližně 22, 3 milionů legitimních uprchlíků - z Iráku, z Íránu, z Afghánistánu, ze Somálska a ze Srí Lanky. A počet osob, které mohou legitimně prokázat politické pronásledování, je ještě daleko vyšší. Harriet Sergeantová, autorka zprávy o uprchlících v Británii, to vysvětlila takto: "Jste-li chudý a žijete-li v Třetím světě, jste utlačován. Máte nesmírně malou mzdu, soudnictví vám neposkytne zastání, kdykoliv vás může zmlátit vláda, jiný kmen, sousedi. Máte množství důvodů, proč se obávat pronásledování." V minulosti se takoví lidé nemohli dostat do zahraničí. Nyní jsou schopni cestovat. Avšak součinnost větší mobility obyvatelstva a víceméně liberálních evropských zákonů poskytujících politický azyl vedla k hrůzám přeplněných uprchlických táborů, ke vzpourám a k byrokratickým katastrofám. Evropské země ovšem také přijaly množství příslušníků bývalého francouzského a britského impéria, Němci přijali z Turecka a z Jugoslávie mnoho "gastarbeiterů" na vykonávání prací, které sami Němci nechtěli dělat. Nyní, o několik desetiletí později, je jasné, že se tito přistěhovalci ani jejich děti nevrátili do zemí svého původu. A mnozí se příliš dobře neasimilovali. Někdy je to vina hostitelských států: v Německu jsou zákony občanství tak těsně spojeny s německými pojmy etnické příslušnosti, že ani Turek třetí generace, žijící v Německu, německé občanství nedostane. Někdy je to vina samotných přistěhovalců: Británie má nezvykle vysoké procento mezirasových manželství, má také mezirasovou rockovou hudbu a mezirasový filmový průmysl, avšak někteří přistěhovalci brání svým dětem, aby se nechaly "zkazit" domácí britskou kulturou. Neasimilovaní přistěhovalci trpí nezaměstnaností. Tak vznikají ghetta, gangy a zločinnost. Mnoho fanatiků, kteří unesli loni v září letadla, žilo dlouhá leta v Německu. V evropských zemích vládne ohledně přistěhovalectví dvojznačné smýšlení. Žádná z evropských zemí nemá multikulturní tradici, ale zároveň všechny tyto země mají stále ještě velký pocit viny ohledně druhé světové války, takže nechtějí, aby vypadaly rasisticky. V důsledku toho se tedy v Evropě pohybuje veřejná debata mezi pokrytectvím, samolibostí a dvojznačností. Evropští politikové a novináři nekritizují přistěhovalce, aby nevypadali nacionalisticky nebo rasisticky. Ti, kdož argumentují pro rychlejší asimilaci, jsou obviňováni z rasismu. Není divu, že politikové opustili otázky imigrace a asimilace a přenechali je extremní pravici: Le Penovi, Haiderovi a novým politickým seskupením v Holandsku, v Belgii a v Dánsku. Někteří pozorovatelé francouzských všeobecných voleb doufají, že se tohle nyní změní, pod vlivem dočasného Le Penova volebního úspěchu ve Francii. Ve Francii je nyní zapotřebí upřímnější, razantnější celonárodní debaty o tom, co to znamená být Francouzem a jak se na této národní definici mohou podílet přistěhovalci. Amerika s tímto problémem Evropanům může těžko pomoci, uzavírá autorka. I když je to jistě lákavé, Američané nemohou radit Francouzům jak být Francouzi, či Holanďanům jak být Holanďany. Už také proto, že i Američané mnohdy zastávají vůči přistěhovalectví pokrytecké stanovisko a jejich postoj vůči tomuto problému se často radikálně měnil. A evropské národní tradice Evropanům posloužily velmi dobře, poskytly jim bezpečnou a pohodlnou národní totožnost a společenskou soudržnost, které je zapotřebí pro demokracii a prosperitu. |