Vážné stesky pana redaktora Čulíka, jako bych "bránil mladým lidem ve studiu" (BL 4. 3. 2002) si zaslouží vážnou odpověď. Plynou totiž z několika mylných představ o přijímacích zkouškách na FHS UK.

Nebudu plakat nad tím, že ani naše fakulta nemůže přijmout všech zhruba 1600 uchazečů, kteří se na ni ročně hlásí; sám bych byl přirozeně raději, kdyby o nich dostatečně vypovídala maturitní zkouška a o nápravu tohoto stavu se také řadu let usilovně snažím. Nevzpomínám si, že by BL tuto snahu někdy podpořily.

Za současného stavu je mojí povinností vybrat z uchazečů ty, kteří snad při studiu nejlépe uspějí. Právě naše fakulta přitom pravidelně překračuje "povolené nárůsty" počtu studentů: v tomto školním roce u nás studuje téměř 200 mladých lidí, na něž fakulta prostředky nedostává.

1. Cílem přijímací zkoušky ze zvoleného cizího jazyka (angličtina, němčina nebo francouzština) není studenty odrazovat, nýbrž rozložit podle reálné schopnosti číst texty, které budou při studiu potřebovat. Text, na nějž si p. Čulík stěžuje, je z klasické knihy E. H. Eriksona "Childhood and society", což je realistický příklad knihy, kterou běžný student může potřebovat. Úryvky přitom pracně vybíráme tak, aby dávaly smysl. Při přednáškách se chceme prostě spolehnout na to, že můžeme ve studijní literatuře uvádět i cizojazyčné texty, a že to neděláme jen pro ozdobu.

2. Od uchazečů se tedy nečeká, že text přeloží dokonale (pak by nebylo podle čeho vybírat), nýbrž že prokáží větší či menší míru porozumění tomu, co četli - samozřejmě se slovníkem. Dlouholetá zkušenost s přijímacími zkouškami nám potvrdila, že je to způsob velmi efektivní a hlavně vůbec ne "nahodilý", jak se p. Čulík nepřijatelným přirovnáním ke znalostním testům snaží čtenáři podsunout.

3. Za dlouhé řeči nejlépe mluví zkušenost: ze zhruba 1500 uchazečů vybíráme na podobných textech ročně asi 500 studentů, kteří si tedy např. se zmíněným textem více méně uspokojivě poradili. Přesto se pro zhruba 30% takto vybraných uchazečů ukáže být studium příliš náročné, což prostě patří k nárokům Karlovy univerzity, ne nutně jiných vysokých škol v ČR.

Vedle vážných stesků obsahuje bohužel článek i osobní insinuace, o nichž opravdu nevím, čím jsem si je u něho vysloužil. Tak je samozřejmé, že osobám, které překlady opravují, poskytuji (shodou okolností vlastní) překlady všech zkouškových textů.

K inkriminovaným textům z roku 2001 je přikládám.

/Samozřejmě jsou součástí studijní nabídky FHS UK i přednášky v angličtině, němčině a francouzštině a od tohoto roku nabízíme semestrální program v angličtině i zahraničním studentům (www.cerge-ei.cz/abroad/). Jen docela nerozumím tomu, proč bych se z toho měl jako obviněný zpovídat místo toho, aby si p. redaktor (místo oblíbeného "zřejmě") tyto jednoduché věci zjistil prostým mailem nebo telefonátem.

Pan Čulík tedy jednak podceňuje české maturanty, a bohužel také podléhá pokušení pokládat nás ostatní v lepším případě za hlupáky, v horším za zlomyslné škůdce mládeže. Toho jsem si jako člověk dříve např. z univerzity zcela vyloučený zažil dost. Mrzí mne to ale hlavně proto, že jsem tuto nemoc z povolání dosud pokládal za výsadu domácích novinářů.

2001 - Překlady:

Anglický: Počátky identity (Erikson)

Hra a prostředí

Probouzející se identita překlenuje stadia dětství, kdy tělesné já i rodičovské obrazy dostávají své kulturní konotace; a překlenuje i stadium mladistvé dospělosti, kdy se otevírá přístup k rozmanitým společenským rolím - ve skutečnosti víc a víc donucujícím. Pokusíme se tento proces učinit hmatatelnějším tím, že se nejprve podíváme na některé dětské kroky směrem k identitě, a potom na některé kulturní zábrany jejího upevňování.

Dítě, které právě zjistilo, že umí chodit, více či méně povzbuzováno či ignorováno svým okolím, jako by bylo puzeno opakovat tuto činnost jen z čisté radosti z fungování a z potřeby zvládnout a zdokonalovat nově začatou funkci. Jedná však také s bezprostředním vědomím nového statusu a nového postavení "toho, kdo umí chodit" - ať už jsou s tím v prostoročase jeho kultury spojeny jakékoli konotace. Ať už někoho, kdo "dojde daleko", "kdo se dokáže postavit na vlastní nohy", "kdo stojí zpříma" anebo "na koho se musí dávat pozor, aby nezašel příliš daleko". Internalizace té určité verze "toho, kdo umí chodit" je jedním z mnoha kroků ve vývoji dítěte, které - souběžnou zkušeností fyzického zvládnutí i kulturního významu, potěšení z funkce i společenské prestiže - krok za krokem přispívají k realističtějšímu sebehodnocení. Z tohoto sebehodnocení vyrůstá přesvědčení, že se člověk učí účinným krokům do hmatatelné budoucnosti a vyvíjí se v určité já v rámci společenské skutečnosti. Z vědomí, že jeho individuální způsob zvládání zkušenosti (syntézy jeho já) je úspěšnou variantou skupinové identity a že je v souladu s jejím časoprostorem a životním plánem, musí rostoucí dítě na každém kroku odvozovat povzbudivý (vitalizující) pocit skutečnosti.

Francouzský: (Durkheim)

Všechny známé náboženské víry, ať prosté nebo složité, vykazují jeden a tentýž společný rys. Předpokládají, že všechny věci, ať už reálné nebo ideální, jež si lidé představují, se řadí do dvou tříd, do dvou protikladných rodů, obecně označovaných odlišnými pojmy a poměrně dobře vystižených slovy profánní a posvátné.

Rozdělení světa do dvou oblastí, z nichž jedna zahrnuje všechno, co je posvátné, a druhá, co je profánní - to je právě rozlišující znak náboženského myšlení. Obsahy víry, mýty, "amulety" i legendy jsou buď představy nebo systémy představ, jež vyjadřují povahu posvátných věcí, sílu a moc, jež se jim přisuzuje, jejich historii, jejich vztahy mezi sebou i s věcmi profánními. Ale pod posvátnými věcmi nemůžeme prostě rozumět ty osobní bytosti, jimž se říká bohové nebo duchové. Také skála, strom, pramen, oblázek, kus dřeva nebo dům - zkrátka jakákoli věc může být posvátná.

Také rituál může mít tuto povahu; není ostatně rituál, který by ji do jisté míry neměl. Jsou slova, výroky, formule, jež smějí vyslovit jen ústa posvěcených osob; jsou gesta a pohyby, jež nemůže dělat každý. Byla-li védská oběť tak účinná, že podle mytologie mohla rodit bohy a zdaleka tedy nebyla jen prostředkem, jak získat jejich přízeň, musela mít sílu, srovnatelnou s těmi nejposvátnějšími bytostmi. Okruh posvátných předmětů se tedy nedá určit jednou provždy; jeho rozsah je nekonečně proměnlivý podle různých náboženství. Právě takto je buddhismus náboženstvím: i když v něm chybí bohové, připouští existenci posvátných věcí, totiž čtyř svatých pravd a praktik, jež se z nich odvozují.

Německý: (E. Leisi)

Vztah pojmů k času se ukazuje nejen z hlediska dějin jazyka, ale i současnosti jako napjatý. Většina slovních druhů má totiž sklon čas téměř zastírat nebo popírat. Novější filosofie jazyka na to opakovaně poukázala. Bertrand Russell říká svým konkrétním a přístupným způsobem něco v tomto smyslu: nějakému člověku říkáme třeba pan Jones.

Co označuje toto jméno? Pana Jonese, který běhá, dýchá, zlobí se a raduje, je shrbený a vyvíjí se z mladého ve vyzrálého a starého, který se umenšuje, když si stříhá nehty, a zvětšuje, když si dává řízek. To, co toto jméno označuje, je tedy v neustálé změně. Ale jméno zůstává totéž a předstírá tedy jistou trvanlivost, která ve skutečnosti není. Russellovi by se dalo namítnout, že je přece snadno možné proměny pana Jonese zachytit jazykem.

Stačilo by použít jeho jméno společně s jinými slovy a říci třeba: Jones běží, Jones stárne a tak dále. Zajisté; ale tyto změny se pak nahlížejí jako něco, co k osobě přistupuje, jako akcidens nebo přívěsek, a ne jako cosi, co je živé bytosti nebo předmětu imanentní. Nic nemůže ukázat moc jazyka zřetelněji než skutečnost, že filosofové už skoro tři tisíce let hovoří o imanentní změně, o neustálém proudění věcí, a přesto je ještě dnes třeba na to upozorňovat. Pravda může být poznaná jakkoli dlouho, je-li jazyku nepohodlná, těžko se rozšíří a zůstane v nejlepším případě jen občasným vlastnictvím.

Interpretace

I. (Giddens)

Tradice jako smysluplná rutina vykonává sice na člověka jistý nátlak, dává mu však také pocit ontologického bezpečí a jeho činnostem význam. Toho se v moderních společnostech často nedostává. Ani tradiční člověk však nežil v žádném bezpečí, nýbrž v prostředí rizika, neustálého ohrožení života, zdraví a majetku.

II. (Ortega)

Současný život je tak bohatý, že přetéká břehy a pravidla tradice. Cíl nemůže najít v minulosti a je tedy problematický. Daný svět, okolnosti, které nevolíme, však nejsou Mechanická předurčení, ale nutí nás svobodně volit. I kdo se rozhodl nerozhodovat, provádí podle své povahy takovou volbu. Osud tedy není dán okolnostmi předem, ale vzniká naší volbou na rozcestích, kde okolnosti vystupují jako možnosti.

III. (Patočka)

Moderní člověk přehlíží, že matematika je jen formální metodou. Husserl ukázal, jak věda rozpouští názor přírody do nesrozumitelných, a tedy manipulovatelných formulí a faktů. Je pak "nihilistická", neboť smysl musí přijímat odjinud, na objednávku. Libovolně použitelné planetární síly, které tím soustředila, se pak přirozeně použijí i na člověka a společnost, takže si nelze stěžovat na nějaké zneužití vědy.

The emerging identity bridges the stages of childhood when the bodily self and the parental images are given their cultural connotations; and it bridges the stage of young adulthood, when a variety of social roles become available and, in fact, increasingly coercive. We will try to make this process more tangible, by looking first at some infantile steps toward identity and then at some cultural impediments to its consolidation.

A child who has just found himself able to walk, more or less coaxed or ignored by those around him, seems driven to repeat the act for the pure delight of functioning, and out of the need to master and perfect a newly initiated function. But he also acts under the immediate awareness of the new status and stature of "one who can walk," with whatever connotation this happens to have in the co-ordinates of his culture's spacetime - be it "one who will go far," "one who will be able to stand on his own feet," "one who will be upright," or "one who must be watched because he might go too far." The internalization of a particular version of "one who can walk" is one of the many steps in child development which (through the coincident experience of physical mastery and of cultural meaning, of functional pleasure and of social prestige) contribute on each step to a more realistic self-esteem. This self-esteem grows to be a conviction that one is learning effective steps toward a tangible future, and is developing into a defined self within a social reality. The growing child must, at every step, derive a vitalizing sense of actuality from the awareness that his individual way of mastering experience (his ego synthesis) is a successful variant of a group identity and is in accord with its space-time and life plan.

Vznikající totožnost spojuje ony etapy dětství, kdy dostávají tělesné ego i obrazy rodičů svůj kulturní podtext, a je spojena také s etapou mladé dospělosti, kdy začíná být k dispozici celá řada společenských rolí a tyto role jsou jedinci vlastně stále více vnucovány. Pokusíme se tento proces zkonkrétnit tím, že nejprve budeme zkoumat některé kroky malého dítěte směrem k totožnosti a pak některé kulturní překážky bránící konsolidaci této totožnosti.

Dítě, které zrovna zjistilo, že umí chodit, ať už ho okolí ve vývoji povzbuzuje, anebo ignoruje, je, jak se zdá, téměř posedlé touhou opakovat tuto dovednost znovu a znovu, z prostého potěšení, že mu to jde, a v důsledku potřeby zvládnout a k dokonalosti přivést nově získanou schopnost. Dítě ale také jedná na základě bezprostředního vědomí, že získalo nový status a postavení "osoby, která umí chodit", ať už to má jakýkoliv podtext v souřadnicích časoprostoru jeho kultury - ať už to znamená "to je někdo, kdo dojde daleko", "někdo, kdo se bude umět postavit na vlastní nohy", "někdo, kdo se bude chovat vzpřímeně" či "někdo, na koho si budeme muset dávat dobrý pozor, protože možná dojde daleko". Zvnitřnění dané konkrétní verze pojmu "někdo, kdo umí chodit", je jedním z mnoha kroků při rozvoji dítěte, které (v důsledu součinnosti zážitku hmotného zvládnutí určité schopnosti a jejího kulturního významu, v důsledku funkčního potěšení a společenské prestiže) přispívají na každém kroku k realističtějšímu sebehodnocení. Z tohoto sebehodnocení vyrůstá přesvědčení, že člověk postupně zvládá efektivní kroky směrem ke konkrétní budoucnosti a vyvíjí se v přesně definovaného jedince existujícího v rámci určité společenské reality. Rostoucí dítě musí, při každém kroku, odvozovat oživující pocit aktuálnosti z vědomí, že jeho individuální způsob ovládání zkušeností (syntéza jeho ega) je úspěšnou variantou skupinové totožnosti a je v souladu s jejím časoprostorem a životním plánem.