A jak jsem se já, normální holka z Hradce nad Svitavou dostala "sem"? Jako malá holka jsem strávila už od svých čtyř let většinu času ne hraním si s panenkami a kamarádkami na "kuchyňku", ale kopáním na poli, plením zahrady nebo pomáháním mamince a babičce v kuchyni.

Zbytek času jsem trávila s důchodci. Seděla jsem s nimi u stolu, když debatovali o politice a úrodě. Když jsem začala chodit do základní školy, tak jsem rychle spěchala, abych jela na pole, a o přestávce na oběd jsem na půhodiny jela na kole domů a umyla nádobí a uklidila babičce a dědovi místo toho, abych se bavila s vrstevníky. Když jsme jeli s mamkou a s tat'kou na dovolenou, tak jsem vždycky s radostí šla umýt nádobí, místo toho, abych hrála fotbal s ostatními dětmi. Když jsem měla jet na prázdniny k tetám a strýcům, tak jsem to obrečela a nechtěla se bez babičky hnout z domů ani na krok. Moje největší trápení bylo, když jsem musela přejít na gymnasium a jít do "města". Prostě jsem byla moc bázlivá.

Nevím, jak ta moje story začala, ale bylo to asi, když jsem asi ve dvanácti letech jednou mluvila s mamkou a ona mi řekla, že syn jenoho z doktorů v nemocnici, kde je rentgenovou laborantkou, studuje na internátní škole ve Švýcarsku, kde se vyučuje v angličtině, tak mě to moc zaujalo.

Potom si vpomínám, že jsem jednou šla ze školy a viděla reklamu na roční výměnný program v USA: napadlo mě, že to je řešení k tomu, jak se naučit anglicky. Tak jsem se už viděla v New Yorku jako filmová hvězda a poté na prestižním internátě ve Švýcarsku.

Přišla jsem domů a řekla jsem tat'kovi, že chci jet na rok do Ameriky. On se na mě podíval a myslel si, že si dělám legraci. Ale později mi uvěřil a řekl mi: "Tak holčičko, my Ti dovolíme jít, ale musíš si na to sama přispět".

Já ale nic neuměla, tak mi nezbylo než sednout na kolo a objíždět firmu od firmy na Svitavsku a žádat o sponsorské dary. Jenomže v tom byl problém, nebot'jsem jim nemohla na rozdíl od sportovních týmů, nebo organizátorů plesů nabídnout žádnout reklamu.

Jen jsem přišla k těm businesmanům, kteří si mnohokrát mysleli, že jsou nejchytřejší na světě a přišlo jim legrační, že taková čtrnáctiletá holka má odvahu žebrat o peníze a že si myslí, že to nakonec dokáže.

Jenomže já jsem byla odhodlaná jim dokázat, že když se chce, tak to jde. Denně jsem slyšela "ne, ne, ne" nebo výroky jako "já si na studium své dcery musím půjčit" i když každý ví, že je nabitý penězi.

Chápala, jsem, když mi někdo řekl "ne", že takové akce nesponsoruje, ale dělat ze sebe většího chudáka a ze mě blbce, to jsem nikdy nezapomněla; a oni také ne.

Dnes když přijedu do Svitav, tak oni si mě moc dobře pamatují a oni jsou ti, kteří se mi snaží vyhnout pohledem, ale já je naopak velmi ráda vidím a pozdravím a zeptám se, jak se mají. Já jsem totiž všem dokázala, že to jde!

Nakonec se našli lidé, kteří mi věřili a i když sami nepatřili mezi ty nejmajetnější, tak mi pomohli k realizaci mého snu a já na to nikdy nezapomenu, jako nikdy nezapomenu na ty, kteří mi dali lekci reality do života a já jim za to chci také poděkovat. Díky nim vím, že život není procházka růžovým sadem...

Takže nakonec jsem se vydala na rok do Ameriky, ale nebyl to New York ani Los Angeles. Když mě moje hostitelká rodina vyzvedla na letišti a já byla v novém světě, nerozuměla jsem jim vůbec nic. Jenomže to nejhorší přišlo, když jsme místo do New Yorku zamířili do lesů uprostřed New Hampshire. Připadla jsem si, že jsme někde na Sibiři než v Americe.

Položila jsem vše, co jsem měla - dva kufry - na postel a musela jsem zavolat domů. V té chvíli jsem se chtěla vrátit alespoň do té malé vesnice, ze které jsem přišla. To byla jedna z nejhorších chvílí v mém životě... Jenomže pak jsem si řekla: "Chtěla si sem sama jít, tak se s tím holka vypořádej!"

Tak jsem se rozhodla, že tenhle rok změní můj život, a taky, že jo. Nebylo by to možné bez mé americké rodiny, která byla výjimečná a vůbec ne typická hostitelská rodina někde v Utahu, která sedí celý den před televizí. Se svou rodinou jsem procestovala velkou část Ameriky od New Yorku, Wahingtonu, Philadelphie, Floridy, Montrealu nebo Vancouveru až po lyžování v Kanadě.

V USA jsem si vybojovala maturitní vysvědčení, i když jsem byla teprve ve druhém ročníku, udělala v patnácti řidičák a získala autogram Jatomíra Jágra. Nakonci my můj americký tatínek řekl, že bych měla zvážit studium na universitě v USA.

Já na to řekla, že to teda ne, že my máme Karlovu Universitu, která je mnohem lepší než ty školy v Americe. No, asi si dovedete představit, jakou si ze mě dělal legraci, když mě přijeli navštívit na víkend rodičů na Harvardu...

Takže nová, stará Andrejka přijela po roce domů a vše se zdálo jako před tím, až na jedno. Mou ještě větší touhu jít na tu zázračnou školu do Švýcar. Zjistila jsem si jméno školy a adresu a napsala přímo řediteli. Ten mi odepsal, že nemůžu dostat stipendium od školy, ale že musím požádat jistou organizaci.

Mezi tím jsem zjistila, že podmínkou získání stipendia bylo, že jsem nesměla strávit delší dobu v anglicky mluvící zemi, nebot' bylo určeno jen pro získání znalosti angličtiny. Všichni okolo mě samozřejmě říkali, že mám zapřít fakt, že jsem byla rok v Americe, ale já řekla "ne".

Odpověd' na mou přihlášku byla jedna věta, která mě informovala, že nemohu získat školné, nebot'jsem strávila rok v USA. Takže to je konec mého snu...

Ráno jsem se ale probudila a okamžitě napsala řediteli internátu ve Švýcarsku, co se mi přihodilo. On mi osobně odepsal, že školní rada mi odmítla dát školné, nebot'internát byl již plný. Byli by ale ochotni udělat výjimku a dát mi stipendium přímo od školy, kdybych počkala až do začátku školního roku, kdyby náhodou jeden ze studentů se rohodl nenastoupit. Čekat více než osm měsíců v nejistotě?

Já se ale nevzdala psala a psala dopisy řediteli. Také jsem se rozhodla maturovat v Belgii, abych se mohla dostat na školu na "Západě". Přihlásila jsem se na výměnný program a zase musela žádat ty milé pány podnikatele o finance. Tentokrát se mi opět většina vysmála, ale také pár mě zase podpořilo a já nakonec odjela do Belgie koncem července.

Po měsíci v Belgii jsem si řekla, že v takové rodině žít nemůžu, nebot' nechci strávit rok před televizí. Zvedla jsem telefon a řediteli internátu jsem přímo zavolala: "Pane řediteli, dnes si jdu koupit jízdenku z Belgie, jedu domů a 4. září, první školní den, mě máte na škole. I když budu muset spát před školou, tak tam budu. Do Belgie se už nemohu vrátit a veškeré finance, které jsem do toho investovala jsou ztracené."

Po dvou dnech nejistoty, dvě hodiny před odjezdem z Belgie mi ředitel zavolal a sdělil, že mi dají plné školné. Ještě dodnes nevím proč to udělal, nikdy mě neviděl a po telefonu se mnou mluvil jen jednou. Takových dopisů jako můj dostává denně nespočet...

Když jsme spolu po dvou letech po maturitě mluvili, řekl mi, že i přes zákaz rady mi dal školné. Dnes už není ředitelem, ale přesto je jeden z mých nejlepších přátel. Škola bohužel už školné neposkytuje, nebot'je to finančně nemožné.

Internát byl pro mě vězením, ale i rájem. Jedno je ale jisté: našla jsem tu druhou rodinu. Dnes, když mám problémy nebo cokoli potřebuji, volám přátele z internátu, dcery a synové té nejbohatší vrstvy světa, olejoví magnáti ze Saudské Arábie, nových podnikatelů v Rusku, královských rodin v Indii nebo švýcarských bankéřů, kteří si mohou dovolit druhou nejdražší školu na světě, se kterými jsem prožila ty nejkrušnější, ale i nejlepší chvíle v životě. Jsou moje rodina...

A co jsem, během mých dvou let uprosřed švýcarských Alp dělala. Od lyžování a snowboardingu čtyřikrát v týdnu; expedice do hor v zimě do míst, kam nás vedli zkušení švýcarští vůdcové; přes expedice jako část výpravy, tak i jako vůdce expedic jsem několikrát mrzla pod stanem v -10 stupních nebo se vařila na vrcholcích Alp, od mezinárodních závodů v běhu a plachtění, bez sprchy a v extrémně stísněných podmínkách malé lodi uprostřed moře a jako jediná holka jsem běžela 32km v extrémě nepříznivých podmínkách s běžcem z Keni a jedním s mých nejlepších přátel; jako jediná holka jsem závodila v triatlonu pro tříčlenný tým sama a vyhrála; jako jedinná členka výpravy z internátu jsem se zúčastnila mezinárocního projektu v Keni; také jsem pracovala o prázdninách na Ambasádě Brazílie v USA ve Washingtonu, nebo pracovala v nejlepším hotelu Německa; naučila jsem se, jak tvořit webovské stránky, hrála na klavír, měla vlastní show v radiu, zúčastnila se bezpočet mezinárodních konferencí a byla vybraná jako členka prefektů školy.

Samozřejmě, že pro mě je nejdůležitější akademické vzdělání a byla jsem nejlepší student ve třídě, což bylo mnohem těžší, než jsem kdy zažila před tím doma nebo v USA. To je jen velmi ve zkratce, co jsem zažila na internátě. Jednou větou řečeno: je to promě to nejvýjimečnější místo. Je to moje škola a moje rodina přátel...Neustále jsem s mými kamarády v kontaktu a letos na Vánoce mi jedna z kamarádek umožnila, abych mohla strávit Vánoce s ní v Thajsku. Byla jsem tak ráda a překvapená, když mi rodiče, ti nejúspěšnější lidé na zemi gratulovali a hlavně vyjádřili obdiv za to, co jsem dokázala. Ale hlavně, nikdy nezapomenu ten pocit, když jsem viděla mé rodiče na maturitě, jak jsou na mě hrdí při obdržování maturitních cen. To byla amoje největší odměna!

No a Harvard a plné stipendium, které jsem obdržela? Jsem první student ze své internátní školy po více než deseti letech, který se dostal na Harvard a druhá v historii internátu. Můj cíl byl Oxford, na který jsem se také hlásila a nemyslela, že jsem byla přijatá. Nakonec jsem byla.

Jak jste jistě už pochopili z mých přechozích zážitků, tak se nerada vzdávám, ale dostat se na Harvard jsem vzdala předem. Ještě dnes nevím, proč a jak jsem se sem dostala. Jeno ale vím jistě - jít na Harvard bylo to nejlepší rozhodnutí a dar. Harvard je škola, kde nejsou jen geniové, ale každý tu je velice unikátní a velice zajímavý. Je to speciální universita a jsem št'stná, že jsem tu, i když tu někdy také prožívám své peklo mezi těmi nejtalentovanějšími lidmi... Povídání o Harvardu je ale na dalších několik stránek...

Poslední odstavec bych chtěla věnovat, abych vyjádřila díky mým rodičům. Pro ně mé strasti musely být horší než pro mě. Já bych nedokázala pustit své dítě do Ameriky v patnácti, nedovedu si představit, jak bych se chovala, kdyby se mi moje decra neozvala tři týdny během Vánoc z Afriky nebo žila sama ve velkoměstě bez jakýchkoli prostředků jen s instantními polévkami. Nikdo, kdo si toto amnohem více sám neprožil, říkám nikdo, ani já, nemůže nikdy pochopit, co moji rodiče denně prožívají a já nikdy nemohu vyjádřit, co pro mě znamenají a nikdy jim dostatečně poděkovat, co pro mě udělali a dělají a co pro mě znamenají!!!