Podle již schválené novely zákona č. 140/1996 Sb. ministerstvo vnitra není povinno ověřovat, zda údaje obsažené ve zpřístupňovaných nebo zveřejňovaných dokumentech jsou přesné či pravdivé (§ 10d odst.3).

Navrhovatelé i schvalovatelé této novely tedy sami předpokládali, že údaje StB mohou být nepravdivé. Proto za ně farizejsky odmítají odpovídat, ale přesto se vědomě snaží umožnit jejich šíření, za což by samozřejmě měli být trestně odpovědni.

Znemožnit jejich trestní stíhání, stejně jako trestní postih úředníků ministerstva vnitra a dalších osob, podílejících se na zveřejňování údajů z dokumentů, vzniklých činností bývalé StB, pokud by se ukázalo, že tyto údaje jsou nepravdivé, má právě zrušení § 206 trestního zákona. Neboť podle něho ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, se dopustí pomluvy. A tak šířit pomluvy dle novely zákona č. 140/1996 Sb. v našem navýsost "demokratickém a právním" státě má být napříště legalizováno.

Oproti tomu například v USA, jak jsme se v posledních dnech z tisku dověděli, zákon přímo zakazuje státu nepravdu vyslovovat a šířit.*)

Ve bývalé československé společnosti nebyli státní mocí, těmi "vládnoucími" pouze někteří příslušníci StB, agenti a další spolupracovníci na jedné straně, a ostatní občané těmi "ovládanými" na straně druhé.

Síť sociálních a politických vztahů, která prostupovala celou společností, byla mnohem rozmanitější a daleko složitější. Společnost byla důsledně státem proorganizována, ve všech svých úrovních vymezena a pevně držena. Personálním nomenklátorem nositelů sebemenší moci byl stranický aparát, jemu podléhal v každé instituci na jejím vedení relativně nezávislý kádrový útvar a útvar zvláštních úkolů. V každé obci, v každé ulici a v každém činžáku měl stát své důvěrníky.

Tyto skutečné stabilizátory moci většinou s StB vůbec nepřicházely do styku. Na všech úrovních společenského života existovaly a prakticky se uplatňovaly seznamy nepřátelských osob.

Kromě KSČ a StB je vedla i Veřejná bezpečnost, armáda a ostatní mocenské složky státu.

(Zaráží, jak právě tyto seznamy československých občanů, jejichž život a práci minulý režim hodnotil jako jemu vskutku nepřátelskou, současní poslanci a senátoři nehodlají zveřejnit. Proč asi?!)

V době, kdy vládla, měla KSČ v některých - a to značně dlouhých - časových úsecích, více jak milionovou členskou základnu, masovou podporu občanů a výsadní mocenské postavení. Protože samozřejmou povinností každého jejího člena a v samém jeho zájmu bylo dobrovolně a iniciativně čelit všem protistranickým a protistátním nepravostem, nebyl důvod verbovat a zavazovat straníka ke spolupráci s StB, což po roce 1970 bylo dokonce přímo zakázáno.

Proto jak schválená novela zákona č. 140, tak podaný návrh zrušit trestnost pomluvy podle ustanovení § 206 trestního zákona nynějšími senátory příliš připomínají praktiky minulého režimu, ono účelové spojení pravdy a nepravdy, tak typické právě pro minulý režim, na němž "co je tak hrozné, toť ono spojení pravdy bludu (Berdjajev).

Jestliže právě schválený zákon nebere ohled na pravdu či nepravdu státem zveřejňovaných a šířených informací a navrhovatelé novely trestního zákona ve svém zdůvodnění dokonce s cynickou arogancí sobě vlastní používají citát, vytržený z kontextu jistě ke zcela jiným cílům směřujících myšlenek Johna Stuarta Milla, že i "nepravdivé výroky mohou být považovány za cenný přínos veřejné diskusi, jelikož přinášejí jasnější pohled a živější obraz pravdy, který vzniká při její konfrontaci s omylem", pak je nutno a namístě se zeptat, jakým právem se tento stát - pojímaný některými jeho činiteli asi jen a jen ve vlastním sobeckém zájmu jako osobní sinekura - hodlá dotýkat lidské důstojnosti mnohých, ze zákona však dosud stále se všemi druhými rovnoprávných občanů, případně leckterého poškozovat tím, že o něm "sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu".

Přitom šíření nepravdivých údajů, způsobilých vyvolat napětí mezi lidmi, může u nich podle poznatků lékařů navíc vyvolat stres, který vede k somatickým chorobám (zvláště srdečním a vředovým; viz Josef Charvát: Život, adaptace a stres. 1969).

Licoměrně proklamované vyrovnání s minulostí touto cestou povede jen k novému bezpráví, k novému utrpení mnohdy zcela nevinných obětí, a tak bezděky (?) jen prodlouží ono temné období, v němž se československá a česká společnost ocitla po Mnichovu 1938.

Považují-li se současní poslanci a senátoři za představitele politické svrchovanosti českého lidu, měli by vědět, že "svrchovanost lidu není neomezená. Na konci každého veřejného zřízení je svoboda jednotlivce" (E. J. Siéyès, 1795).

Stát by bezesporu mohl a měl přispět k objasnění pravdy o své minulosti, a to včetně posledních deseti nebo dvanácti let; měl by právem potrestat všechny, kdo závažně poškodili život a majetek spoluobčanů, ale také ty, kdo významně ohrozili státní svébytnost, samostatnost, obranyschopnost, vnitřní bezpečnost a všechny další státní a národní zájmy - určitě však ne touto cestou, za pomoci nepravd a nepřesností, šířených bez jakékoli odpovědnosti přímo státem. Stát se zcela vědomě a záměrně hodlá chovat jako terorista. Smí demokratický stát - pro který úcta před jednotlivou lidskou osobou by měla být jednoznačným příznakem jeho vztahu k občanům - něco takového dělat?

Souběh obou senátorských iniciativ velmi připomíná situaci, která byla v Německu po druhé světové válce a k níž se moudře vyjádřil proslulý křesťanský filosof Karl Jaspers slovy, jež jakoby plně platila i pro naše současné české poměry:

"Obviňují-li jedni druhé, pak je jen třeba se otázat: cítíme se dobře tváří v tvář duševnímu stavu a tónu těch, kdo takto obviňují,- těší nás to, že tito lidé takto cítí, - jsou vzorem, - je v nich něco jako vzlet, svoboda, láska, něco, co nás povzbuzuje? - Ne-li, pak není pravda, co říkají. Ve vzájemném obviňování nemůže život pokračovat. Opravdová výměna názorů ustává. Je to určitý druh přerušené komunikace. A toto přerušení je vždy symptomem nepravdy, a tedy podnětem pro poctivé, aby po této skryté nepravdě ustavičně pátrali. To je všude, kde Němec činí sám sebe morálně a metafysicky soudcem nad druhým Němcem; všude, kde není dobrá vůle ke komunikaci, nýbrž kde vládne zastřená vůle k nátlaku; kde trvá žádost,aby se druhý vyznal ze své viny; kde jeden shlíží na druhého s pyšným pocitem "mé svědomí je neobtížené"; kde se člověk v představě vlastní nevinnosti cítí oprávněn dávat vinu druhým... Pro nás Němce tu platí alternativa: buď se přijetí oné viny - kterou nemají ostatní na mysli, ale kterou stále znovu vyslovuje naše svědomí - stane základním rysem našeho německého sebeuvědomění, a pak půjde naše duše cestou proměny; nebo klesneme do lhostejné průměrnosti pouhého žití. Pak už se v nás neprobudí žádné skutečné hledání Boha; pak nám už nebude zjeveno, co je vlastně bytí; pak budeme hluší k transcendentnímu smyslu našeho vznešeného básnictví a umění, hudby a filosofie; pak se snad toto všechno stane jako minulost vzpomínkou druhých národů, jimž zůstane výmluvné svědectví o tom, co Němci kdysi vytvořili a čím byli, ale čím už nejsou."

Poznámka redakce: Když píše Petr Bradáč, že "v USA zákon zakazuje šířit nepravdu", jde o nedávný skandál, publikovaný i v BL, kdy se Pentagon pokusil zřídit "Úřad strategického ovlivňování", který měl v zájmu americké zahraniční politiky šířit i nepravdivé informace, případně dezinformace (viz např. zde). Bylo by však mýlkou z toho usuzovat, že dochází ve Spojených státech či v západní Evropě k trestnímu stíhání za difamaci - tyto trestní zákony se buď nepoužívají anebo byly zrušeny. K potrestání pomluvy stačí v demokratických zemí možnost civilní soudní pře.

Petr Bradáč k tomu dodává: Však mně taky primárně nejde o trestnost pomluvy z úst řadového občana, ale o to, že "slušný" stát, ani jeho úředníci při výkonu své funkce, nemají lhát - přinejmenším svým občanům - a pokud to (z nějakých národních zájmů) stát potřebuje, má na to zvláštní služby, které to dělají vskrytu (a pod hrozbou konfliktu se zákonem); jde o to tedy čelit hrozbě státního terorismu.