Ptám se studenta: "Řekněte mi něco, co opravdu dobře umíte, čemu hlouběji rozumíte a co vás zajímá. Pro ohodnocení vašeho výkonu mě bude zajímat, jak dalece si kladete otázky a jak dalece umíte vysvětlit, PROČ něco je, platí, funguje, uznává se atd. Budu se ptát na to, jak teoretické poznatky souvisejí s praxí, zda vidíte obecné souvislosti nad nebo za praxí, zda je tam umíte hledat a použít jich pro vysvětlení nebo pro řešení."

Jelikož učím nyní pedagogice, a dříve češtině, jsou poznatky a vědomosti dost "fuzzy" - to nejcennější podle mě v našich oborech je umět vidět jev z vícera pohledů, obvykle z pohledů rozmanitých participantů události nebo vztahu, umět zobecnit jevy, které nemají valnou pravidelnost a jsou podmíněny kulturou a lidským chováním.

Sestavit test na takové chápání oboru by bylo velmi těžké, těžko by se také skládal. Netroufám si nechat studenty psát nějakou klausuru, esej, protože vím, jak málo a jak špatně byli trénováni k tomu, aby své myšlenky zpracovávali písemně.

Vím, že myšlení, které není trénováno v psaní, je obvykle méně soustavné, méně reflexivní - ale co můžu dělat?

Kde můžu, tam psaní vyučují (a učím se), ale všem studentům ho nemohu poskytnout, ani těch pár kolegů, kteří to dělají také. Ovlivnit celou fakultu k tomu, aby pro studenty zavedla povinný kurs akademického psaní, to je u nás nemyslitelné - a bylo by i málo vyučujících, jen se podívejte, jak jsou obvykle psány a jak nesmírně těžko se překládají do angličtiny české odborné texty (aspoň v humanitních vědách).

(Ale na některých odborných, neučitelských fakultách v Česku to akademické psaní mají! Je to závislé na skladbě vedení fakult...) Občas zkouším trojici studentů, jednak proto, že při zkoušce se člověk stejně vždycky naučí nejvíc - když mu to někdo říká, a já jako zkoušející to přece být nemám! Tak to vykládá jeden druhému, ten se to hezky učí, a já vykladače mohu hodnotit. Kromě toho ho hodnotím i podle toho, jak svého partnera ve výkladu umí doplnit, jak mu klade otázky.

Jelikož učím budoucí učitele, dovednost vyložit své vědění patří ke zkoušce. Je mi jasné, že moje zkoušení má daleko od objektivity. Věřím víc na interindividualitu: hodnoty mezi lidmi platí jen díky tomu, že si je stále dohadujeme a stále obnovujeme. Umět se o hodnotách dohodnout, to je jednou z nejpotřebnějších kompetencí člověka dnes.

Proto taky nemám rád systémy bodů a kreditů, které chtějí zastrkat studium do příliš přesně vyměřených kotců. Chápu, že kvůli mobilitě studentů a kompatibilitě univerzit nějaké kritérium být musí, ale jsem si vědom toho, že tyhle mezinárodní požadavky jsou vzdálené skutečnému vědění a poznávání - aspoň v některých oborech.

Ještě jedna důležitá věc: obecně se má za to, jako by kritéria dobrého výkonu ležela někde vně člověka, vně skupiny, která se oborem zabývá, která se zkouší. Ale pro absolventy univerzit je stejně důležité umět ta kritéria hledat, nebo je vytvářet a dohodnout se na nich tak, aby sloužila k lepší práci.

V oborech technických arci platí vnější hodnoty: beton musí mít jistou kvalitu, jinak most spadne. V oborech, kde se lidé učí, kde jde o interakci lidí, tam je cena toho, že někdo umí ta kritéria kvality spolu s ostatními vymezit a dohodnout, nesmírně vysoká.

Představte si, že by měli být hodnoceni univerzitní učitelé: zvolíte-li model statický, pak budete sbírat počty publikací a počty postgraduantů nebo diplomantů, ale takových velepublikujících a mnohovychovávajících mistrů máme mnoho, jenže vědění se jaksi kupředu nehýbe, leda v papírech a výkazech.

Hádejte, proč asi se ta gramotnost českých dětí (i dospělých) pořád zhoršuje? Já myslím, že proto, že experti publikují v impaktovaných časopisech a metají kolem sebe termíny, místo co by vytvářeli něco, co lidem pomáhá pracovat, žít, rozumět.

Hned by byli v oblasti interakcí mezi lidmi, a hodnoty by museli vždy znovu ustalovat, vyjednávat a přehodnocovat. Možná že tohle je velice podstatný rozdíl mezi vědami exaktními a společenskými, ale moudří mezi matematiky, zdá se mi, pro to mívají porozumění také, a asi i jiní odborníci...

Byl bych pro to, aby se ta srovnatelná kritéria aplikovala na nějaké mezní zkoušky - bakalářská práce a zkouška, magisterská atd. Ale v mezičase, kdy je dobré, aby studenti určitou disciplínu uzavřeli vyhodnocením toho, jak v ní jsou už schopni pracovat a uvažovat, by se myslím vystačilo s ústním pohovorem.

Kdyby to šlo, vítal bych, abychom zkoušeli dva, nebo víc, ale jak k tomu, tak k těm písemným a komisionelním kvalitním zkouškám bychom museli jako VŠ učitelé být trochu lépe trénováni.

Možná to je na technických školách lepší, ale moje zkušenost s kolegy různých oborů je ta, že zkoušet umějí jen někteří z nejmoudřejších lidí. Ti druzí se příliš často snaží doptat studenta na nějakou podružnou, ale v jejich očích nebetyčně důležitou informaci, obvykle termín (asi o tom napsali článek).

Student ví, že zkoušející někam velmi přesně míří, ale nemůže mezi tisícem takových údajů vybrat ten, který právě tane na mysli zkoušejícímu, protože zkoušející ani neumí otázku dost zaostřit. Vážím si všech kolegů, kteří zkoušet umějí a dělají to dobře, myslím, že kdyby zkoušky byly povinně veřejné, hned by se vědělo, kdo to umí, a toto umění by se stalo standardem a muselo by se šířit. Zatím to tak není.