11. 3. 2002
Mezinárodní trestní tribunál: nástroj spravedlnosti nebo nástroj velmocenské politiky?Na půdě OSN probíhá nyní rozprava o zřízení mezinárodního trestního tribunálu. Proti jeho zřízení se zatím jako jediné země staví USA a Izrael. Podmínečnou podporu mu vyslovuje Čína. Jeho autoritu by uznala jen v případě, že by v jeho čele nezasedali Američané. Obdobný postoj neoficiálně signalizuje Irák. Ostatní členské státy - tedy drtivá většina - se již vyslovila pro zřízení mezinárodního trestního tribunálu, jakožto celosvětové a na vládách nezávislé soudní instance.
|
Mezinárodní tribunál by mohl být nástrojem, který aspoň zbrzdí zlovolnou činnost diktátorů, generálů a těch politiků, jejichž hlavním nástrojem je násilí vůči vlastním nebo cizím obyvatelům. Soud s bývalým jugoslávským prezidentem Slobodanem Miloševičem může ukázat, že ani prezident nemůže počítat s beztrestností za zločiny, které v politické funkci nařídil spáchat. Bude-li mezinárodní soudní tribunál skutečně institucí spravedlnosti, však ukáže budoucnost. Je nepochybné, že zločiny genocidy spáchané na kosovských Albáncích a válečné zločiny v Bosně musí být potrestány. Potrestáni by však měli být i iniciátoři a vykonavatelé teroristických činů spáchaných bojovníky UCK na srbských civilistech v Kosovu a válečné zločiny spáchané bosenskými Muslimy na tamních Srbech. V případě, že by k tomu nedošlo, by Mezinárodní tribunál pro zločiny spáchané v bývalé Jugoslávii přestal být institucí spravedlnosti, ale zařadil by se mezi instituce vykonávající politickou moc velmocí "jinými prostředky". Po ustavení Mezinárodního trestního tribunálu však silně volá i situace na Blízkém východě. Politika, kterou na rozkaz vlády generála Ariela Šarona provádí izraelská armáda, by měla být odsouzena nejen politickými prohlášeními představitelů USA a EU. Premiér-generál Šaron by měl stanout před mezinárodním tribunálem stejně, jako po II. světové válce představitelé nacistického Německa a fašistické Itálie. Nezákonná násilná okupace území jiného státu je podle mezinárodního práva válečným zločinem. Střelba z tanků na domy civilistů a dokonce na sanitky je nejen válečným zločinem, ale aktem terorismu. V tomto případě státního terorismu. Stejně tak je zločinem genocidy vyhánění statisíců palestinských civilistů do tzv. uprchlických táborů, které řadami ostnatých drátů, neexistující vodovodní a kanalizační infrastrukturou silně připomínají podmínky v koncentračních táborech, do jakých za II. světové války zavírali nacisté právě Židy. Bombardování těchto táborů raketami z letadel a vrtulníků pak v principech připomíná metody genocidy uplatňované v koncentrácích příslušníky SS pomocí plynových komor - právě na Židech. Před mezinárodním trestním tribunálem by právě proto měl stanout jako jeden z prvních právě současný izraelský premiér Šaron. Stejně jako po II. světové válce stanuli před norimberským soudem přední nacističtí a fašističtí pohlaváři. Nestane-li se tak, pak se asi jen těžko můžeme divit, že sebevražedných atentátníků bude přibývat. Politika sebevražedných atentátů na civilní cíle a proti civilistům je stejně zločinná jako letecké a tankové útoky proti civilním cílům a civilním obyvatelům. Ti, kdo je nařídili, by měli být potrestáni nejen za zločiny vůči nepřátelskému, ale i vlastnímu obyvatelstvu. Na druhou stranu se jejich samotným pachatelům nemůžeme až tak moc divit. Národ, který je postupně vyhlazován, a kterému je soustavně ničen veškerý majetek, se logicky brání, jak může. Když je bezmocný proti vojákům obrněným v tancích a moderních letadlech, proti kterým nemá sám co nasadit, tak se nemůžeme divit, že se snaží zlikvidovat co největší počet těch, kteří by mohli do těchto tanků a letadel usednout. Je otázka, kdo nebo co zastaví tuto nekonečnou vlnu násilí mezi Palestinci a Izraelci. Doposud podobné konflikty vždy končily až poté, co se do nich aktivně - tedy vlastními zbraněmi a vojáky - zapojily velmoci. Buď pod vlajkou OSN, jako např. v Bosně. Nebo na vlastní pěst či pod vlajkou NATO, jako v případě zbytkové Jugoslávie. Zatím se zdá, že zapojení velmocí by v případě izraelsko - palestinského konfliktu vedlo spíš než k ukončení bojů k rozpadu NATO a možná i k další světové válce. Evropská část Aliance požaduje odchod Izraele z okupované Palestiny. USA je zase neochvějným spojencem Izraele, který by bez jeho zbrojní a finanční pomoci dávno přestal existovat. Nebo by díky zbrojení a výdajům na válku a okupační armády skončil podobným státním bankrotem jako nedávno Argentina. Než k takovému konfliktu dojde, tak by bylo lépe situaci uklidnit možná i s pomocí vojsk OSN. Jejichž vyslání však brání USA právem veta v Radě bezpečnosti OSN. Po zklidnění by bylo nutno potrestat všechny válečné zločince z obou stran konfliktu Mezinárodním tribunálem. Problém je, že jeho vzniku brání USA a Izrael. Asi ví, proč. Přestože řešení existuje, boje pokračují. Další z řady otázek zní: kdy se přenesou mimo "horké" území Blízkého východu. Na spojence a spojence spojenců. Což by se mohlo týkat i nás. Tajné složky obou znepřátelených stran již v minulosti mnohokrát ukázaly, že se neštítí používat násilných a často i teroristických nástrojů v boji proti svému nepříteli a jeho spojencům. Autor je redaktorem týdeníku Ekonom |