Výstižnou ilustrací toho, jak v Kocourkově zavádějí elektronický podpis, byla scénka "Pokuta za e-mail", kterou sehráli před Kongresovým centrem Miroslav Schwarz a Kamila Věšínová. Je však hrubě nespravedlivé vinit z toho (pouze) poslance Ústavně právního výboru Sněmovny, jak činí Š. Kotrba: úkolem poslanců je v prvé řadě zákony schvalovat, příslušnými - a materiálně i personálně vybavenými - k jejich přípravě jsou primárně ministerstva a další vládní instituce, v daném případě Úřad vlády vedený patrně nejméně úspěšným členem Zemanova kabinetu, ministrem-playboyem Karlem Březinou (a jeho pozitivně lustrovaným poradcem pro tuto oblast Jindřichem Kodlem). Nemalou část viny nese též Úřad pro ochranu osobních údajů, jemuž je tato agenda svěřena zákonem.

Důvod, proč se celá akce s elektronickým podpisem (a digitalizací veřejné správy) mění v takovou frašku, spočívá v tom, že se ho místo odborníků na informatiku a právníků od počátku ujali nadšení techničtí diletanti typu Vladimíra Mlynáře (US) a Ivana Langra (ODS), kteří v něm ucítili příležitost k vlastnímu zviditelnění a uspořádání politické kampaně. Jakmile - dle proslulé teorie inovace českou cestou - počáteční nadšení vystřídá realizační vystřízlivění, Mlynář, Langer, Březina i Gross se stáhnou a objeví se možná až ve fázi závěrečné, při odměňování nezúčastněných.

Plán digitalizace veřejné správy a justice a jejich komunikace s občany a organizacemi je přitom zcela v možnostech současné technologie. Kampaňovitost, nekoncepčnost, voluntarismus a nesystémový, roztříštěný přistup k věci však vytvářejí reálnou hrozbu, že České republika se stane i v této oblasti cimrmanovským průkopníkem slepých uliček.

Základní chybou je, že tvůrci legislativy se od počátku a velmi vehementně pokoušejí implementovat elektronický podpis jako nadstavbu, nikoli doplněk existujících procesních předpisů. Elektronický dokument je schopen nahradit dokument papírový ve všech relevantních komunikačních funkcích, avšak jeho specifické vlastnosti musejí být v zákoně přiměřeným způsobem ošetřeny. Zákon o elektronickém podpisu je základní a všem procesním předpisům společnou, nikoli však jedinou postačující úpravou. To autoři zákona nerespektovali a octli se v pasti simplistických řešení.

Tak se stalo, že např. pominuli zásadní otázku, jak kombinovat a navzájem převádět elektronické a papírové dokumenty. Vhodným, a patrně nutným řešením by bylo rozšířit oprávnění notářů, popř. obecních úřadů vydávat papírové verze elektronicky podepsaných dokumentů: notář (nebo, chcete-li, "e-notář") takový dokument vytiskne a opatří razítkem, do něhož vepíše údaje z certifikátu (jména, adresy, rodná čísla, popř. další údaje o signatářích). Nutný bude samozřejmě i převod v opačném směru: notář dokument oskenuje a opatří svým vlastním elektronickým podpisem, jímž osvědčí souhlas bitmapy (eventuálně vektorové reprezentace dokumentu) s papírovým originálem.

Dále bude třeba novelizovat zákony o soudních a o správních poplatcích. Současná úprava stanoví poplatek 15,- Kč za každou stránku chybějícího stejnopisu, a to by znamenalo, že podat elektronicky návrh k soudu by se mohlo značně prodražit. Přiměřenější a věcně správnější by bylo stanovit poplatek např. 25,- Kč za první a 2,- Kč za každou další stranu kopie. Poplatek by se přirozeně neměl vybírat za ty stejnopisy, které soud může zaslat příjemci v elektronické podobě.

Rovněž bude potřebné novelizovat zastaralý způsob výběru soudních a správních poplatků. Současná verze, kdy soud nebo správní úřad zašle poplatníkovi výzvu k uhrazení poplatku, jenž se v případě soudu do výše 5.000,- Kč platí kolkovými známkami, zatěžuje a zdržuje obě strany. Výzva by měla obsahovat možnost provést úhradu převodem na účet úřadu nebo soudu nezávisle na výši poplatku, a praktické by zřejmě bylo umožnit identifikovat převod jako variabilním symbolem jedinečným identifikačním číslem elektronického podání nebo číslem odebraným z centrálního počítadla, což by umožnilo zaplatit poplatek bez výzvy současně s podáním.

Velmi důležitá, ba klíčová problematika tzv. doručování do vlastních rukou (ve skutečnosti doručování se zpětným potvrzením o převzetí) není - ač by se to mohlo na první pohled zdát podivné - řešitelná technologií stávajících e-mailových klientů a internetových providerů, ale je nutno použít modifikovanou metodu: fyzická nebo právnická osoba, který má v úmyslu komunikovat s veřejnou správou nebo se soudy elektronicky, by si zřídila e-mailový účet u certifikační autority, která jí vydala osobní klíč, popř. u centrálního úřadu pověřeného dohledem nad elektronickou komunikací mezi státem a občany, eventuálně, což by bylo nejsystémovější, u držitele "e-poštovní" licence; do tohoto účtu by měla osoba přístup jedině na základě prokázání totožnosti svým klíčem. Příslušná instituce (vlastně plnohodnotná "e-pošta") by pak byla povinna posílat zpět potvrzení, že daný mail byl předán adresátovi. Ke komunikaci opačným směrem naopak stačí běžný mailový klient, protože každá elektronická podatelna by automaticky posílala zpět elektronicky podepsané potvrzení o převzetí podání.

Popsané uspořádání by nepředstavovalo výraznou zátěž ani pro úřady a soudy. Občané a organizace, kteří by byli schopni pracovat s elektronickými dokumenty ("e-občané"), by se zaregistrovali na centrální adrese, a všechny orgány veřejné správy a soudy ("e-úřady" a "e-soudy") by byly povinny zasílat jim písemnosti, u nichž to připouští zákon, elektronicky. Ti ostatní by dostávali, tak jako dosud, dokumenty na papíře. Sami by pak měli možnost volit obě metody komunikace, v závislosti na tom, která je pro ně praktičtější a výhodnější.

Je jasné, že přechod na tuto představu plně digitalizované veřejné správy a justice je otázkou 5-8 let, nicméně pracovat s vyhlídkou na kratší časové období je spíše než čím jiným plýtváním veřejnými prostředky a hazardem s důvěrou voličů, jimž se doposud místo propracované koncepce předestírá nekonkrétní, propagandistická vize, schopné nadchnout pouze horlivé amatéry typu Štěpána Kotrby. Budou zainteresovaní schopni najít shodu anebo skutečně chceme, aby se Česká republika stala zemí hranatých kol?