Když byl 28. prosince Tomáš Pecina u Martina Veselovského v Radiožurnálu, kde obhajoval princip svobody projevu a zároveň odsuzoval názory, které mu připadají nedemokratické anebo hloupé, jako například názory Jana Kopala, telefonovali Štěpánu Kotrbovi různí jeho známí a vyjadřovali mu pohoršení nad tím, "jak může někdo podporovat názory tak hnusného fašisty, jako je Jan Kopal".

Tato neschopnost rozlišovat zásadní skutečnosti je velmi znepokojující. Znovu po ixté opakujeme, že Tomáš Pecina nesouhlasí s Kopalovými názory a považuje je za hloupé a neinformované, avšak právem argumentuje, že v demokracii je nepřípustné, aby se i hloupé či neinformované názory trestně stíhaly. Zaráží mě, že je to pro některé lidi tak těžké pochopit. Znamená to, že postrádají racionální schopnost rozlišovat důležité podrobnosti. Ještě jednou, "Watch my lips (sledujte mi pusu)", jak by řekl někdejší americký prezident Reagan: Britské listy s názory Jana Kopala nesouhlasí, jsou však přesvědčeny, že v demokracii musí mít Jan Kopal právo je vyjádřit bez obav z trestního stíhání. Svoboda je totiž nedělitelná a po zahájení soudního stíhání v ČR bylo zjevné, jak zavál v zemi mrazivý vítr strachu. Lidi se začali bát, že by i je mohl někdo za nějaký "nevhodný" názor stíhat.

Silně mě zarazilo i to, že všichni posluchači, kteří onoho 28.12. telefonovali Veselovskému do studia, nebyli schopni přijmout princip plurality. Byli naučení, že existuje na světě jediná pravda, a kdo říká něco jiného, "nesprávného", šup s ním do lochu. Jenže svět takový není. Dnešní západní demokratické společnosti jsou hrou nejrůznějších názorů - nikdo netvrdí, že existuje jediná pravda, i když, jak o tom nedávno psal Josef Fronek, se občas vyskytují výstřelky od extremních zastánců politické korektnosti, kteří by taky chtěli svět zjednodušit na jediné prosté myšlenkové schéma.

Proč lidi nejsou schopni rozlišit, že Pecina Kopalovy názory nepodporuje, že je odmítá, avšak zasazuje se za to, že za názory nikdo nesmí být stíhán? Proč nechápou, že ve společnosti mohou existovat - bez vzájemné skandalizace - nejrůznější názory?

Mohou za to české školy. Ty většinou bazírují na získávání encyklopedických znalostí a zcela pomíjejí schopnost žáků nezávisle a kriticky je analyzovat a hodnotit. Čeští univerzitní studenti, zdá se mi, mívají ve srovnání se svými britskými kolegy širší všeobecné kulturní znalosti, avšak neumějí je příliš dobře vyjádřit a pracovat s nimi. Často neumějí dost dobře psát. (V britských školách děti píšou eseje na nejrůznější témata pořád, odmala.) Schopnost umět se racionálně vyjadřovat je základní součástí nezávislé lidské osobnosti.

Mám na Glasgow University jakožto typický český vysokoškolský učitel s místními kolegy mírné spory: poukazují na to, že je nesmyslné a studenty přetěžuje, aby se v daném oboru učili všechno: Důležité je podle anglosaského přístupu seznámit se se základním materiálem v daném oboru a naučit se - jako na příkladě - s ním aktivně pracovat. Student se tedy na univerzitě učí analytické metodě a nezávislému myšlení, které pak aplikuje na všechno další, s čím se v životě setká - očekává se, že se člověk učí celý život. Biflovat se encyklopedické informace je nesmysl - student to po zkoušce zapomene. Člověk se trvale a dobře naučí to, co prakticky dělá. Učení prostřednictvím projektů nakonec prosazoval v sedmnáctém století už Jan Ámos Komenský - v jeho vlasti se pak na tyto progresivní vzdělávací metody tak nějak zapomnělo; byly však přijaty jinde.

Je to začarovaný kruh. Petr Sládeček nás před časem informoval, že už jeho desetiletý syn ve škole v Londýně dostával domácí úkoly typu: "Urči v tomto textu, co jsou fakta a co je názor." Hovořil jsem o minulém víkendu s jednou vysokoškolskou učitelkou bohemistiky na Pedagogické fakultě UK v Praze. Shodou okolností vedla v těchto dnech seminář o metodice vyučování češtiny na českých základních školách. S jeho frekventanty se shodla na tom, že je výuka češtiny v ČR v současnosti v podstatě nesmyslná: namísto toho, aby učitelé žáky vedli k tomu orientovat se v psaném textu a ve světě a aby je učili umět se jasně a racionálně písemně vyjadřovat, hodiny češtiny jsou většinou proplýtvány na nejrůznější pedantské nesmysly, třeba na určování nejrůznějších druhů příslovečných určení ve větě...:) (Jedna frekventantka kursu jí přinesla seminární práci o publikaci, kterou učitelka v kursu ostře kritizovala. Bála se, že dostane špatnou známku, protože její názor v práci se neshodoval s názorem učitele...))

Nedávno jsem se na semináři na Glasgow University zmínil studentům z České republiky: "Víte, místní studenti dospívají v rámci kultury debatních společností. Na v britských školách se běžně konají debaty, kdy je předložen určitý argument a zároveň protiargument a účastníci se pak diskuse na dané téma účastní na té či oné straně, bez ohledu na to, jaký mají ve skutečnosti názor, nezávazně, jen pro hru té debaty a proto, aby si tříbili schopnost argumentovat." Přítomná britská studentka se na mě překvapeně obrátila: "Vy mi chcete říci, že v ČR se tohle nedělá"? (Tuhle jsem během vyučování cosi zapomenutého nesl do školy své mladší dceři a když jsem to odevzdával školnici, povšiml jsem si, že v hale školy je na ten den na televizním monitoru inzerována právě taková debata: "Třídy Secondary 1" [dvanáctiletí žáci]: Debata 12.30. Argument: Je správné či nesprávné, aby měli učitelé právo žáky tělesně trestat?")

Jenže, uzavřela vysokoškolská učitelka na Pedagogické fakultě UK, tohle se v České republice v hodinách češtiny opravdu nedá dělat. Určující jsou přijímací zkoušky a ty jsou špatné. I ten nejlepší učitel češtiny je jimi vázán. Musí vést žáky k biflování toho, co od něho budou vyžadovat při přijímacích zkouškách na střední školu. Kdyby je učil jasně a racionálně analyzovat skutečnost, dobře se vyjadřovat a mít pevné povědomí plurality světa, takový student by u přijímacích zkoušek na střední školu propadl.