Antiamerikanismus dosud nikdy nebyl tak silně rozšířený jako dnes ani dosud nikdy nebyl podporován tolika mnoha různými proudy politického antagonismus. Jádrem antiamerikanismu je arabsko-izraelský konflikt, avšak R W Johnson, který píše v časopise Prospect o antirasistické konferenci, která se konala loni v létě, nám připomíná antiamerikanismus, který existoval už před 11. září. Po celém rozvinutém světě je obviňován "washingtonský konsensus" pro vnucování určité ekonomické politiky světu. To je nyní spojeno s novým a ostrým antiamerikanismem, který vychází od protiglobalizačního hnutí a obnovuje starší tradici nepřátelství vůči americké moci a americké kulturní hegemonie, které je tradičně silné na levici a v Evropě.

Všechny důkazy ukazují na to, že Amerika pohlíží s nezájmem na mezinárodní kritiku a je posedlá dialogem, který vede jen sama se sebou. Jak jinak je možno vysvětlit týden, v němž Spojené státy pohrozily světu obchodní válkou ohledně oceli, bombardovaly Gardez, otevřely nové základy po celé střední Asii, začaly bubnovat na válečný buben ohledně Iráku a začaly připravovat jadernou válku? A to vše na pozadí širokého ústupu od multilateralismu, k němuž došlo za posledních šest měsíců, ať už se to týká podnebných změn, biologických zbraní, kontroly zbrojení, rozvojové pomoci, mezinárodního soudního dvora či mírových sborů.

V porovnání s tímto vším byla afghánský válka jen malé morální dilema. A afghánská válka už mizí, proměňuje se v tisku v méně významné zpravoadjství o konfliktech mezi jednotlivými brutálními afghánskými válečnými magnáty.

Amerika se stala problémem a všichni komentátoři s tím viditelně zápasí. Mají problém s tím, jak sloučit Ameriku George Bushe se svým celoživotním respektem pro americkou kreativitu, meritokracii a kulturní dynamičnost. Stalo se zavedenou praxí pro celou generaci komentátorů, jako je Fred Halliday, Will Hutton či John Lloyd, kritizovat antiamerikanismus a pak přiznat, že jsou sami znepokojeni americkou mocí.

Skutečně to vypadá, že vzniká úplně nová debata. Není to otázka přihřívání zbytků z Vietnamu či z Chile. Nová generace si ty staré problémy skoro vůbec už nepamatuje a ani si už nepamatuje studenou válkou, která byla jejich zázemím.

Tato nová antiamerická debata se týká globalizace: zaprvé, otázky, zda bude možno globalizační proces zvládnout a jak a jaké multilaterální instituce by to mohly zvládnout; a za druhé, jak reagovat na násilné a bezmocné reakce lokálních identit proti globalizaci, ať jsou to davy hindů v Gudžaratu anebo Talibán. V obou těchto případech reaguje jediná nynější světová supervelmoc součinností nezájmu a agrese. Spojené státy odmítají přiznat, že mají jakoukoliv jinou odpovědnost, než jaká se týká jejich vlastních voličů.

Takže co se proti tomu dá dělat. Nic. Je to právě bezmocnost, která naplňuje tuto debatu intenzivní úzkostí. Ať kritizujeme, jak chceme, americká moc je nezměnitelnou realitou. Dva právě zveřejněné statistické údaje to potvrzují: Americký hrubý domácí produkt na osobu je o 54 procent vyšší než v Evropě a Spojené státy vydávají na výzkum a vývoj 28 000 dolarů na každého svého vojáka ve srovnání se 7000 dolary v Evropě. Americká hospodářská a vojenská nadřazenost je danou věcí po dobu alespoň celé jedné příští generace. Takže jaký postoj zaujmou jednotlivé země na světě vůči černobílému pojetí světa republikánské Ameriky, která má představu, že na světě jsou jen dvě strany: strana dobra a strana zla. Jak to shrnul Newt Gingrich: "V této válce jsou na této planetě jen dvě strany - žádná neutrální strana neexistuje."

Tony Blair, jak se zdá, neváhal a plně se přidal na stranu Ameriky. Moc je vždycky svůdná a zejména je svůdná pro Novou labouristickou stranu, která se restrukturalizovala tak, aby si tuto cennou devizu dokázala uchovat. V zahraniční politice se to projevuje tím, že se britská vláda usilovně přidržuje faldů americké košile.

Jenže jaké výhody ze své otrocké podpory USA Británie od 11. září získala? Žádné - jen sérii odmítnutí v otázkách tak rozdílných, jako je udržování míru v Afghánistánu, rozvojová pomoc a ocel. "Pudlíku!" křičela minulý pátek na Blaira titulní strana listu Daily Mirror.

Pro středostavovskou Anglii není Irák jejím sporem a Angličani jsou stále více znepokojeni ztrátou britské nezávislosti, která je nyní potlačena tím, co chce Brusel a Washington. Antiamerikanismus ve svých mnoha projevech se rychle stává významnou politickou silou, kterou by mohli začít efektivně využívat britští konzervativci.