Zdroj: amatérské archivní fotografie, internet, autor neuveden

Traumatický zážitek okupace z 21. srpna 1968 byl skutečně absolutně definujícím momentem pro život většiny lidí v Československu, kteří to zažili ve věku alespoň počínající dospělosti - kdy tu situaci byli schopni vnímat a uvědomit si, co znamená pro jejich další život. Tedy, v dnešní době jde o lidi, kterým je už hodně nad pětačtyřicet.

Abych byl přesný - traumatizující nebyl ani tak samotný 21. srpen - to, že se lidi v Praze po hlučné, horké noci probudili a ulice hlavního města byly plny ruských tanků. (Dnes je to neuvěřitelné, hrozba ruské vojenské moci a komunismu se rozplynula, jako by nikdy neexistovala.) Pocit, který lidé onoho 21. srpna před pětatřiceti lety, především v Praze, měli, byl pocit nevěřícnosti a určité euforie: "Podívejte se, jak jsme jednotní, vždyť my těm Rusákům ještě ukážeme." Svým způsobem byl srpnový invazní týden vlastně zhuštěním a zintenzivněním horečnatě euforické atmosféry, plné diskusí a nadšení, z celého předchozího období Pražského jara. Čechoslováci měli tak trochu - možná anachronický, možná naivní - pocit, že vymysleli něco nového a byli na svou nově nabytou svobodu nesmírně hrdi. ("My těm vojákům ještě ukážeme, jak vypadá pravá demokratická diskuse, tady v tom našem Hyde Parku". :)) Občané vylepovali po stěnách výkladních skříní obchodů protestní, ironické i vtipné plakáty, neustále vycházela nová a nová vydání "svobodné" Mladé fronty, Rudého práva či Lidové demokracie, jejich výtisky shazovali aktivisté jezdící po Praze na korbě dodávek do ulic. Čtyřiadvacet hodin denně vysílal vzdorně rozhlas, který sjednotil národ k pasivnímu odporu. Je velmi pravděpodobné, že to, že se Rusům hned nevzdal život, zachránilo vedoucím představitelům KSČ, odvlečeným do Ruska.

Jenže... Národ potřebuje vůdce. V jeho čele ovšem stáli pouze podřadní aparátčíci z komunistické strany, kteří, ať někteří z nich byli v šedesátých letech jakkoliv přesvědčenými reformátory, tváří v tvář hrubému tlaku "spojenecké" velmoci naprosto selhali - s jedinou, světlou výjimkou Františka Kriegla, který okupační protokoly nepodepsal a národ nezradil jako ostatní. Komunismus byl náboženstvím a tito čeští komunističtí reformátoři se viděli jako jeho apoštolové. Zdeněk Mlynář píše ve svých memoárech Mráz přichází z Kremlu o tom, jak dlouho mu to trvalo, než se zbavil tiku, že matka strana má vždycky pravdu a že musí být loajální v první řadě vůči ní.

Takže trauma začalo oním dnem, kdy se Dubček vrátil s ostatními komunistickými předáky z Moskvy a rozplakal se v pražském rozhlase. Pro mne jako tehdy patnáctiletého svědka veškerých těchto událost bylo nepochopitelné, jak se mohl celý národ během HODINY obrátit na podpadku a negovat to, co tak zarytě, vzdorně a romanticky veřejně prohlašoval celý týden a vlastně po celé předchozí měsíce Pražského jara.

A teď začalo to skutečné trauma, onen postupný pád do "normalizace" a do područí. Ze začátku to nevypadalo tak zle: během podzimu roku 1968 se zdálo být utahování šroubu jen pomalé a neefektivní. Extremní komunističtí pravičáci se svým nově založeným, sektářským "Leninským svazem mladých" byli všem dlouho ještě všem k posměchu. Vánoce roku 1968 a silvestrovský zábavný televizní a rozhlasový program byly stále ještě příležitostí k tomu, aby si národ navzájem veřejně poblahopřál, jak je pořád pevný a jednotný a "svůj".

Nebyla to pravda: svoboda byla už všude na ústupu: dobře to pociťoval student Jan Palach, který se pak v lednu na protest proti jejímu pokračujícímu oktrojování upálil. To znovu ještě na několik týdnů vedlo k vzepětí svědomí národa: na pohřeb se Palachovi dostavilo milion lidí.

Skutečný útlak byl zahájen až po březnových hokejových zápasech, kdy byly provokačně, zřejmě tajnou policií, vypáleny úřadovny sovětského Aeroflotu na Václavském náměstí. V létě roku 1969 se ještě dalo naposledy volně cestovat do zahraničí, avšak, jak právem poznamenávají komentátoři, v den prvního výročí okupace už proti demonstrantům zasáhly domácí, československé policejní a vojenské jednotky. A příkaz k tomuto zásahu podepsal - Alexander Dubček. (Podrobnosti v tomto článku Karla Mašity ZDE.)

Nejtraumatičtějším zjištěním během tohoto nezadržitelného pohybu do následujícího normalizačního dvacetiletí zkázy bylo zjištění, že lidi nemají žádné korekce. Všechno je dovoleno. Lidem nepřipadá blbé, že se pošpiní a poplivou a zničí. Toto je ta doba, kdy se s konečnou platností rozšířila - ke zkáze československé, ale především české - společnosti - zemí švejkovská mentalita svlačce. Ano, jsem vystaven nátlaku, ale ustoupím mu, co nejvíce možno. Udělám všechno, co po mě mí utlačitelé budou chtít, poplivám se, zničím se, budu jim objímat boty. Není totiž žádných měřítek, z nichž by bylo zřejmé, že to co dělám, není jen svinstvo vůči mně samotnému i ostatním, ale je to také cesta do záhuby. Vzdát se všeho, jen aby člověk mohl přežívat jako jednoduchý organismus bez jediné samostatné myšlenky na vegetativní úrovni, je sice určitá cesta k přežití, ale je to ještě přežití na úrovni člověka, osobnosti?

Tento obrovský psychický a morální propad okupanti a místní zrádci občanům velmi usnadňovali. Ve většině případů je totiž nevraždili: mučení a fyzického násilí používal normalizační režim jen velmi selektivně: jen proti některým vzdorným jedincům, a to zejména tak, aby nahnali většině národa strach - a pak, přirozeně, ve vězeních.

Kdyby totiž národu hrozila fyzická likvidace, tak by se lidi třeba vzepřeli - neměli by co ztratit, ohroženo by bylo i ono vegetativní přežívání. Jenže normalizační režim nechtěl tělo, chtěl jen duši - lži, podváděj a udávej, hlasitě a nadšeně opakuj nesmyslnou, zdiskreditovanou propagandu, i když tomu nevěříš, my tě odměníme. Kdopak by tomu odolal? Kdopak by si uvědomil, že tahle morální zhouba je ničivá na desítky let dopředu - dát přednost vegetativnímu přežívání před autentickými hodnotami lidství...

A nejhorší na tom všem, že tento propad do morálního a psychického područí prožíval každý V IZOLACI. Nebylo možno na toto téma vést veřejnou debatu - ve veřejném prostoru byla normální přirozená lidská diskuse znemožněna - veřejný prostor znovu ovládl ideologický blábol. To, o co skutečně šlo, se odehrávalo vskrytu. Člověk neviděl, jak je na tom společnost. Všechno bylo znovu udušeno ideologickým hávem: jedině mohl člověk promluvit o svém propadu do nelidství s hrstkou důvěrných přátel. Nebylo nezvyklé, že se lidé tak báli, že se o vzniklé situaci neodvažovali mluvit ani s vlastními dětmi...

Nejhroznější na normalizačním propadu do okupantského područí byla především izolovanost a samota. I kdyby nakrásně se lidé chtěli domluvit uspořádat proti ničivému okupačnímu režimu nějakou hromadnou sabotážní akci, která by ho nadlouho paralyzovala - nešlo to; nebo se alespoň zdálo, že to nejde. Takže stál, teenager jako já, uprostřed toho, co pamatoval jako příjemnou a slunečnou krajinu, avšak co se nyní proměnilo v mokřadlo, bahniště, do něhož se všude kolem něho propadali dospělí lidé, jichž si předtím vážil. Někteří, nepochopitelně, se do toho bláta sami nadšeně vrhali a mazali si ho po těle, na obličej.

Lidi - aspoň v Čechách - neměli ono intuitivní vědomí hranice, za kterou člověk prostě nejde. Kdyby toto pevné vědomí v lidech existovalo, nepodařilo by se normalizačnímu režimu Čechy tak zdevastovat. Jenže ta záruka nebyla. "Jestliže to neudělám já, on se najde někdo jiný a bude to horší," zněl hlavní argument. "Až se to obrátí, všichni komouši budou viset," vykřikuje jedna postava ve Škvoreckého Tankovém praporu. "A já moc dobře vím, kdo u nich je, protože vybírám příspěvky v naší úsekové organizaci!" Na Slovensku to, podle dobových svědectví, tak špatné jako v Čechách nebylo. Tam si prý lidé přece jen byli vědomi určité etické hranice. "Jsme přece všichni bratia Slováci, tak co bychom si dělali ze života peklo." Proč to nešlo v Čechách? Nevím.

A kromě toho, není pravda, že se nešlo okupačnímu režimu protivit. Písničkář Jaroslav Hutka si normalizace prostě nevšímal a pořádal své podvratné koncerty dál, jako by se nic nedělo, pravidelně po celých Čechách po dobu dalších deseti let. Policie to objevila až koncem let sedmdesátých. Sám jsem byl na jednom takovém podvratném Hutkově koncertě někdy kolem roku 1976, kdy si Hutka na pódiu v tvrdě komunistické Praze dělal svobodně před publikem asi 400 mladých lidí legraci z politické situace. Nikdo ho neudal. Stejnou oázou svobody byly večery hrstky zpěváků sdružených pod názvem Český šanson. Bylo prostě třeba trochu samostatnosti a odvahy. Co by se asi bývalo stalo, kdyby ji projevoval celý národ, instinktivně, bez potřeby se na tom navzájem domluvit - což ovšem nebylo možné...?

Je neuvěřitelné, jak rychle - a chybně se národ rozhodl, že posrpnová normalizace bude trvat, jak to bylo v tom hesle - "Se Sovětským svazem na věčné časy" - navždycky. (Vidíte, že komunistická hesla mívala emocionálně náboženský podtext?)

Prostým pohledem do historie lze zjistit, že lidská společnost je nesmírně proměnlivá. Nic netrvá věčně. Předpokládat, že husákovský komunismus bude vládnout v Československu navždy, byla neuvěřitelná chyba.

"Už nikdy nedopustit, aby ze zoufalých občanů, bránících vlastními těly poslední zbytky ideálů, tekla na pražskou dlažbu krev pod ranami obušků jejich spoluobčanů - kolaborantů, cynických pragmatiků a oportunistických architektů svých kariér," píše Michal Jurza ZDE.

Ale jak tomu zabránit? Z toho, co se člověk dovídá útržkovitě o dnešní české společnosti, mu bohužel vyplývá, že mentalita svlačce a touhy po vegetativním přežívání bez ohledu na jakékoliv pevnější principy ve společnosti převládla. Nebo aspoň v těch jejích vrstvách, které jsou vidět a slyšet.

Každý je většinou sám pro sebe - čert vem nějaké principy, morálku nebo ideály. Dokážu-li ukrást poslední měsíční plat zaměstnanci jako pomstu jen proto, že se rozhodne z mého podniku odejít, předstírám-li, že jsem novinář, a píšu přitom manipulativní PR články, jimiž lezu "kamsi" mocným, bojím-li se jako státní úředník o svou židli natolik, že naprosto znemožním jakoukoliv rozumnější diskusi o problémech svého oboru - a dělám-li toto všechno, a další, ve společnosti, která by měla být naprosto svobodná, jak se asi budu chovat, kdyby, nedej bože, znovu v české kotlině zavládl útlak?

Česká společnost si za posledních sto let vnitřní politické poměry sama nikdy příliš neurčovala - skoro vždycky byly důsledkem vnější politické konstelace a externích politických tlaků. Pokud se kdy nějak pokoušela stát se aktivněji strůjcem vlastního osudu, většinou to nakonec dopadlo špatně.

Doufejme nyní, že se střední Evropa octla dlouhodoběji v příznivější konstelaci a že bude české společnosti dopřán čas, aby v ní znovu vyrostlo hrdé, nezávislé, principiální lidství, které nepodřizuje veškeré hodnoty mentalitě svlačce, potřebě vegetativně přežít za každou cenu.

Ale toto lidství dosud nevzniklo a kdyby nyní v ČR zavládl útlak, obávám se, že se budou normalizační léta tvrdě opakovat.

Společnost je vždycky taková, jakou si ji udělají její jednotliví členové. Pro mě je skutečnou záhadou, jak je možné, že se v letech 1969 - 1970 československá společnost, do té doby po dvě třetiny desetiletí usilující o svobodu a demokracii, tak rychle a dychtivě rozhodla NAVŽDY se podřídit husákovskému nelidství.

Máte pro to nějaké vysvětlení a víte, co to znamená pro dnešní čas?