Jde o konflikt mezi tzv. "neokonzervativci", kteří přiměli Ameriku k útoku na Irák, a tzv. "realisty", kteří pohlížejí skeptičtěji na úsilí Spojených států vytvořit na Blízkém východě demokracii.

Za "neokonzervativce" se původně označovali ti bývalí levičáci, kteří začali s nevolí pohlížet na protesty ze šedesátých let a přijali konzervativní názory. Dnešní "neokonzervativci" ovládají Pentagon a Bílý dům a mají dokonce i člověka na americkém ministerstvu zahraničí.

Mezi nejdůležitější neokonzervativce patří Richard Perle, člen Výboru pro obrannou politiku, bývalý šéf CIA James Woolsey, Paul Wolfowitz, náměstek ministra obrany a hlavní tvůrce dnešní politiky Bílého domu vůči Iráku, viceprezident Dick Cheney a ministr obrany Donald Rumsfeld.

Mezi těmito lidmi a dalšími jejich spojenci existuje nesmírně pevná, dlouholetá síť aliancí.

Perle, Woolsey a Wolfowitz studovali u - nyní už zemřelého - Alberta Wohlstettera na univerzitě v Chicagu, který také pracoval pro Rand Corporation a po celou dobu studené války argumentoval, že jaderné odstrašení nestačí a že Spojené státy musejí proti sovětskému bloku zasáhnout jadernými zbraněmi. Wohlstetter s nimi měl přátelské styky a měl na ně, podle jejich vlastních slov, obrovský vliv. A právě prostřednictvím Alberta Wohlstettera se Perle seznámil s Ahmedem Čalabím, zakladatelem Iráckého národního kongresu.

Richard Perle má velký vliv na politiku americké vlády vůči Iráku. Usiloval otevřeně o svržení Saddáma Husajna od roku 1987, od doby, kdy odešel ze své jediné vládní funkce náměstka ministra obrany za Ronalda Reagana. Za Reaganovy vlády v této funkci proslul Perle tím, že se stavěl proti omezování zbrojení. Získal tehdy přezdívku "Kníže temnoty". Pracuje tak, že prostřednictvím četných televizních interview definuje extrémní názor a snaží se, aby se k němu přesunul převládající politický konsensus - často se mu to daří. Ostře podporuje názory pravicových izraelských politiků a je členem správní rady firmy, která vlastní izraelský deník Jerusalem Post, podporující stranu Likud.

Jedním z hlavních ohnisek sváru mezi Pentagonem a ministerstvem zahraničí se stala role Ahmeda Čalabího. Ministerstvo zahraničních věcí ho považuje za "poškozené zboží", za někoho, kdo byl příliš dlouho mimo Irák, neokonzervativci ho obdivují jako vysoce inteligentního člověka a odvážného bojovníka za svržení Saddáma Husajna a za demokracii. Začátkem útoku na Irák odvezl Pentagon Čalabiho a jeho polovojenské jednotky, vycvičené Američany v Maďarsku, do Iráku, aniž by o tom informoval americké ministerstvo zahraničních věcí.

Avšak ministerstvo zahraničí protestovalo proti tomu, aby Spojené státy jmenovaly v Iráku rovnou nového šéfa státu a tento argument Colina Powella prezident Bush přijal. Oficiálním postojem americké vlády je nyní, že si Iráčané sami mají rozhodnout, kdo bude jejich představitelem.

Přestože v lednu podepsal prezident Bush tajnou směrnici, podle níž dostal Pentagon právo řídit poválečnou politiku v Iráku, konflikt mezi ministerstvem obrany a zahraničí pokračuje. Ministerstvo zahraničí vypracovalo seznam osob, které se měly podílet na výstavbě Iráku a Pentagon některé z nich odmítl, aniž by ministerstvo zahraničí o tom informoval.

Od samého začátku bylo kontroverzní jmenovat do čela poválečné výstavby Iráku generála v důchodu Jamese Garnera. Garner je přítel Donalda Rumsfelda z doby, kdy v roce 1998 společně v jednom výboru podporovali projekt raketové obrany.

Když se Garner a jeho několik stovek zaměstnanců dostali do Bagdádu, zůstali tam izolováni od místních lidí v jednom velikém paláci, vzhledem k tomu, že nezajistili v Bagdádu dostatečnou bezpečnost a nemohli ven do ulic.

Začátkem května přišla zpráva, že se má Garnerovým nadřízeným stát civilista Paul Bremer, bývalý činitel ministerstva zahraničních věcí. Americké vládě totiž konečně došlo, že není zrovna chytré postavit do čela rekonstrukce Iráku vojáka a že celé rekonstrukční úsilí se dostává do vážných problémů.

Američtí činitelé nepředvídali, k jakému chaosu v Iráku dojde, neměli adekvátní plány, neochránili nemocnice a další veřejné budovy před pleněním ani občany před násilnou zločinností a ještě začátkem května nedokázali obnovit mnohé základní služby. Vedoucí představitelé dlouho potlačované šiitské většiny začali ovládat určité čtvrti a požadovat vytvoření náboženského státu. Americké ministerstvo zahraničí argumentovalo od samého počátku, že v čele rekonstrukčního úsilí má být civilista a britská vláda si mimo jiné Bushovi stěžovala, že nebylo moudré jmenovat šéfem okupační správy v Iráku vojáka.

Rumsfeld tedy navrhl Paula Bremera, který má blízko k neokonzervativcům, a ministerstvo zahraničí se tentokrát s Pentagonem výjimečně shodlo. Avšak celá kontroverze vedla k tomu, že se stabilizační akce v Iráku zpozdily. Podle některých analytiků se už tamější situace vymkla z kontroly Američanů.

Právě Čalabi původně přesvědčil americké plánovače, že šiité na jihu Iráku přivítají americké jednotky jako osvoboditele, přestože je Spojené státy v roce 1991 zradily, že irácká armáda nebude bojovat a že členové Republikánské armády budou dezertovat. Dick Cheney to pak opakoval tisku. Perle nyní přiznává, že vláda podcenila roli fedajínů.

Perle a Čalabi argumentovali, že bude stačit čtyřicet až osmdesát tisíc amerických vojáků a že se k nim irácká armáda rychle přidá. Rumsfeld chtěl dokázat, že lze počet vojáků v armádě omezit a že válku lze vést hlavně prostřednictvím hypermoderních zbraní a speciálních jednotek a bez velkého počtu vojáků.

Protože nakonec Rumsfeld omezil počet vyslaných amerických vojsk jen na 230 - 250 000, Američané neměli dost vojáků ke zvládnutí chaosu v Bagdádu po pádu Saddámova režimu. Někteří vojenští odborníci také argumentovali, že tím zbytečně ohrozil zásobovací linie a zbytečně přišli američtí vojáci o život.

Rumsfeld odmítl vyslat větší počty amerických vojsk do Iráku i po pádu Saddámova režimu. Odmítl vyslat větší počty příslušníků vojenské policie, aby zavedla pořádek po ukončení bojů.

Perlovi a Wolfowitzovi se podařilo přesvědčit George Bushe až po 11. září, aby zaútočil na Irák. Spojení mezi iráckým režimem a al Kajdou dosud nebylo prokázáno, ale prezident Bush o něm zřejmě je přesvědčen. Opakuje na veřejnosti, že má Irák spojení s "mezinárodním terorismem", a tak téměř padesát procent Američanů si začalo myslet, že Irák měl něco společného s útokem na Světové obchodní centrum. Cheney a jeho neokonzervativní spojenci chtěli zaútočit na Irák už na podzim roku 2002, útok byl odložen proto, že se Colinu Powellovi podařilo přesvědčit prezidenta Bushe, aby předložil celou věc OSN a vyslal do Iráku zbrojní inspektory.

Vzhledem k tomu, že někteří američtí neokonzervativci jsou židé a skoro všichni podporují izraelskou stranu Likud, jsou obviňováni, že jejich cílem je obklopit Izrael přijatelnějšími sousedy. To by vysvětlilo podivné výroky Paula Wolfowitze a jiných, že "cesta k míru na Blízkém východě vede přes Bagdád". Bush ale také potřebuje podporu amerických židů pro prezidentské volby v roce 2004.

Neokonzervativci však nevyhráli, když šlo o roli OSN v poválečném Iráku. Ministerstvo zahraničí a Tony Blair chtěli pro OSN významnou roli, Pentagon minimální roli, Bush zaujal kompromisní postoj a poskytl OSN "životně důležitou" roli. Colin Powell je zkušeným bojovníkem za zájmy svého ministerstva a je "nevyhoditelný", protože má větší popularitu v Americe než sám Bush a má velkou mezinárodní pověst.

Před 11. září 2001 měl Rumsfeld v americké politice vážné potíže - znepřátelil si totiž skoro všechny - Kongres, armádu, zbrojovky. V neděli po pádu Bagdádu napsali Washington Post i New York Times, že má prý nyní Rumsfeld v americké vládě vedoucí postavení. Ty zprávy prý rozšířili Rumsfeldovi lidé. Využili vítězství v Iráku pro prosazení Rumsfeldovy agendy pro reformu armády. I Rumsfeld je tedy nyní "nevyhoditelný". Konflikty mezi Pentagonem a ministerstvem zahraničí budou i nadále - otevřeně a ostře - pokračovat. Bush není schopen tento konflikt zvládnout.