A psychologický faktor je velmi důležitý, protože není-li vyjasněn ten, tak naše technika, dávající též nebývalé možnosti destrukci, se stává nebezpečnou hračkou v rukou nevyzrálých lidí. Bude proto žádoucí zamyslet se hlouběji nad současným pojetím dnešní zpolarizované skutečnosti, na jednom jejímž polu je rozlehlý a nevlídný vnější svět a na polu druhém osamocené nepatrné a tím vším frustrované ego, které si myslí, že jeho úkolem na tomto světě je usilovat o svou seberealizaci až do posledního dechu.

Nejsem sice vzdělán v oboru klasické a moderni filosofie, vidím však, hlavně ze současného dění na mezinárodní politické scéně, jak hluboce jsme de facto podlehnuli modelu subjekt-objektovému nazírání a dokonce, že toto pojetí adorujeme víc, než kdykoliv dřív.

Doba na nás přímo křičí: "Bud' úspěšný a lepší než ostatní ! Snaž se prosadit !" a nejdůležitějším ze všeho je dnes mít tzv. zdravé sebevědomí (což ovšem znamená myslit si o sobě a svých schopnostech pokud možno co nejvíc).

A to i přesto, že i samotná dnešní věda absolutizaci modelu, ve kterém jsou objekt a subjekt nezávislé, odmítá, čímž překvapivě potvrzuje myšlenku blízkou jednomu z nejstarších náboženství, jehož základy položil před asi 2500 lety ve starověké Indii Buddha.

Oddělení toho, který vnímá od toho, co je vnímáno je pouhá představa, rozumu, myšlenkový koncept, jenž má svůj smysl při zkoumání věcí nepříliš odlehlých od přímého vnímání.

Z hlediska neurofyziologie je v této představě skrytý spor. V intencích subjekt objektového nazírání lze objekt neurofyziologie, kterým je mozek, pokládat za schránu v níž sídlí subjekt. Co to pak ale ten subjekt je ? Odečteme-li vše hmotné, které je objektem, nezůstane nám nic, snad až na představu duše, kterou ovšem musíme odmítnout jako nevědeckou.

Podle výzkumu neurofyziologie má vše co zažíváme a cítíme prokazatelný vliv na strukturu mozku.

Abych nepopudil nějakého odborníka z této branže, prosím předem o shovívavost, najde-li nějaké nedostatky v tom, co ted' uvedu o předmětu jejich bádání. Populárně naučný článek, z nějž je následující velmi stručný výtah, jsem četl asi před rokem.

Mozek se skládá asi ze 2 miliard nervových buněk, neuronů. Každý z těchto neuronů je prostřednictvým spojeni,synapsí, propojen s tisíci dalších neuronů. A v průběhu procesu učení se nastavují hodnoty propustností bilionů synaptickych spojů. Množina těchto hodnot pak koduje obraz světa, jenž tímto zp;sobem vyvstává před našim vnitřním zrakem.

A zdaleka nejen to. Vše, co jsme kdy zažili, co víme a o čemž jsme přemýšle- li vytváří tak prizma, které rozhodujícím způsobem ovlivnuje naše vnímání a rozhoduje i o našich poznávacích preferencích - čemu budeme věnovat pozornost a naopak - jde svým způsobem o jakousi tyranii neurofyziologické povahy.

Zamyslíme-li se nad tímto zjištěním, dojdeme k překvapujícím důsledkům. Mezi skutečností na jedné straně a jejím vnímáním na straně druhé existuje zpětná vazba. Vedle tvrzení, že skutečnost vytváří vnímání, musíme připustit, že i vnímání této skutečnosti ji pak v jistém slova smyslu dotváří ! Jinými slovy: o skutečnosti a jejím vnímání nelze mluvit odděleně a proto spoluvytvářejí jednu transcendentni skutečnost, pro kterou platí jakási analogie kvantověmechanického Heisenbergova principu neurčitosti: Čím odlehlejšími věcmi se zabýváme, tím mlhavější soudy o nich můžeme vyslovovat. Proč ?

Pokud se odlehlost námi zkoumané skutečnosti (vznik života, velký třesk) řádově přiblíží odlehlosti samotných neurofyziologických procesů, prostřednictvím kterých si o ní činíme představy, obojí zákonitě začne splývat v jedno universum, poněvadž přestává platit aproximace spočívající v předpokladu nezávislosti pozorovatele na pozorovaném.

Podobně tak je i velikost předmětů pozorovatelných pod mikroskopem limitována vlnovou délkou viditelného světla.

Současný způsob přemýšlení o vesmíru, o životě i o nás samotných je nesmírně deprimující. Věda přece jasně ukázala, že všechna náboženství patří do říše báchorek a že celý vesmír je děsivá absurdní prázdnota. Život povstal z hmoty jen díky velké náhodě a člověk sám de facto v neznamená víc než ten nejprimitivnější červ. Vše se jednou stejně rozplyne v nicotě a celé bytí se tak venkoncem jeví jako obzvlášt zlomyslný vtip, který však nemá na svědomí nikdo. Toto rozčarování stejně jako každé hnutí mysli zpětně ovlivnuje vnímání a kontaminuje jej pocity beznaděje a hlubokého existenciálního smutku, což má ten vedlejší neblahý důsledek, že většina z nás pak rezignuje a soustředí se jen na sebe a své zájmy, které jsou často v protikladu se zájmy ostatních. A toto se pak přenáší i na chování celých národů.

Avšak této tyranie rozumu a intelektu se lze vyvarovat. Stačí jen důsledně odmítnout nejen koncept polarizace světa na subjekt a objekt, ale i všechny další myšlenkové koncepty a odkázat je jen do oblasti mechanického uvažování, kde mají svou omezenou platnost. Dojde tak k dekontaminaci nejen nás, ale i tzv. okolního světa, který je však nedílnou části nás samotných.

Úplně nejpřirozenějším pohledem na skutečnost je pohled bez myšlenko- vých konceptů. Svět je prostě tak komplikovanou živou bytostí, že musí sám sebe prožívat v nesčetných miliardách existencí.

Naše identita tak netkví v sebestředném "já" frustrovaném nevyhnutelnosti pádu do údajné nicoty, z niž povstalo, ale v něčem nepopsatelně hlubším, v něčem, co je nezměrné a nedělitelné, v něčem co je nade vším, co si jen můžeme představit. V něčem které je jediným skutečným atomem a pro které náš jazyk nemá a nemůže mít jméno, poněvadž pro toto něco, které je zároven vším, neexistuje žádný protiklad v jednotlivostech, které jsme z něj vyčlenili myšlením.

Zde nastíněný zpúsob vnímání bez předsudků není ničím novým. Jak již bylo řečeno, má blízko k buddhismu. Liší se od něj v tom, že se nezabývá představou o převtělování, což jej činí přístupnějším modernímu racionálně uvažujícímu člověku, pro nějž jsou všechna dogmata zavánějící "duchařinou" těžko stravitelná. Jedním z jeho význačných představitelů byl indický duchovní učitel Jiddu Krishnamurti, který zemřel v roce 1986. Tento originální myslitel odmítající každou autoritu si předsevzal velice těžký úkol: vést své posluchače k autentickému prožívání skutečnosti jen pomoci logického myšlení.

Krátce už jen na závěr:

Pokud se mezi čtenáři této statě našel nějaký vytrvalec, který dočetl až sem, který se jí cítí být osloven a který by se chtěl vydat touto cestou poznání, je třeba aby se mu dostalo varování. Byt' by se jakkoliv ztotožnoval s tím co je zde napsáno, je nutné aby si z toho neučinil jen další koncept a uložil ho ad acta do svého vědomí mezi ostatní koncepty. Stejně jako každé duchovní učení i toto vyžaduje, aby adept o něm neustále přemítal. Jen tak lze snad postupně odstranit zničující tyranii mozku, kdy myšlení kopíruje stále stejný vzorec daný propojením synapsí v mozku.

Osvobození se od tohoto uvažování v kruhu je však záležitostostí dokonalého porozuměni sobě samému, nikoliv chtění, které je vlastně jen dalším přetrvávajícím podvědomém lpěním na rozdělení světa na ego a zbytek.