3. 2. 2003
Proč jsme ztratili schopnost sebereflexeDa se rict, ze z reakci okoli poznavame sami sebe. Pokud tento pramen poznani ignorujeme, jsme plne zodpovedni za
vse, co z toho plyne. Mam silici pocit, ze prave tohleto se uz delsi cas deje ve svetovem meritku.
Jedna velka svetova velmoc je podrazdena reakcemi okolniho sveta na jeji politiku a odmita v tomto odporu videt obraz sebe sama. Tato ztrata sebereflexe se zdaleka netyka jen teto velmoci, ale je zakladni pricinou vsech svetovych konfliktu. Jsem pevne presvedcen, ze je problemem nejvic ohrozujicim budoucnost lidstva na Zemi. A ponevadz skutecne jde o velmi vaznou potiz, zkusme se nad ni hloubeji zamyslet. |
V BL vysel clanek, jehoz autor se zamysli, zda vesmir ma ci nema smysl. Je zde citovan fyzik Steven Weinberg. Konstatuje, ze cim vic premysli o vesmiru, tim mu pripada bezutesnejsi a nepochopitelnejsi. Tentyz clovek se vsak v knizce Prvni tri minuty licici zacatek tzv. velkeho tresku, kdy se udajne zacal vesmir rozpinat z pocatecni singularity, priznava ze se nemuze ubranit pochybam, zda se badani fyziku uz nezacina vymykat skutecnosti. Co to vlastne skutecnost je? Jsou dve skutecnosti. Je zde odveka skutecnost, ktera je tim, co filosofove oznacuji jako jsoucno a dale tu mame novou "skutecnost", ktera je vlastne svetem predstav o teto autenticke skutecnosti. Tato druha "skutecnost" vsak procesem poznani casem tak rozkosatela, ze tu puvodni temer zastinila a v soucasne dobe uz prestavame byt schopni odlisit od sebe skutecnost a nase predstavy o ni. Vinu na tom snad ma sama neurofyzicka podstata poznavaciho procesu; neurony se v mozku spoji urcitym zpusobem a nase mysleni pak jen kopiruje program, ktery se takto utvori. Tento proces byl snad zahajen uz v prehistorii. Abychom se zorientovali v "tom co jest", prehodili jsme si pres "to" sit pojmu a nase 2. signalni soustava zacala mezi temito abstraktnimi pojmy vytvaret mnozinu vztahu, ktera se stala odrazem skutecnosti. Tato cinnost, kterou oznacujeme jako mysleni nam tak, pomohla vytvorit civilizaci, ktera ma soucasnou komplikovanou podobu. Mysleni vsak provedlo dalsi veci. Narysovalo delici caru mezi "zivou" a "nezivou" casti jsoucna a o obou pak zacalo uvazovat stejnym zpusobem. Tak se stalo, ze tentyz "inzenyrsky" zpusob uvazovani, ktery uplatnujeme pro neustrojny mineralni svet aplikujeme i pro zivot. Tento pristup je nepochybne prinosny v biologii a rade od ni odvozenych vednich oboru. V psychologii, politice a ekologii uplatnovani "inzenyrskeho" zpusobu uvazovani vsak muze vest k nesnazim - predmet techto oboru je prilis komplikovany a riziko zanedbani nekterych faktoru je prilis znacne. Tak napriklad k rozkladu Talibanskeho rezimu v Afghanistanu se jevilo nejsnazsi vyuzit domaci opozice. Nikdo vsak uz nedokaze odhadnout zda tento pocin v budoucnu nepovede k potizim, napr. k objeveni se dalsiho charismatickeho vudce bin Ladinova formatu. Uplnou katastrofou vsak v mnoha pripadech skoncila aplikace tohoto principu na prirodu. Rekneme vsak, ze tyto problemy lze odstranit presnejsim propoctem a ze tudiz inzenyrskemu zpusobu uvazovani nelze v zasade ani zde nic vytknout. Potiz tohoto zpusobu uvazovani je vsak jinde. Uskali tkvi v tom, ze prestavame mit na pameti, ze toto uvazovani je zalozeno na predstavach, jejichz aplikovatelnost je zavisla na oblasti v niz se prave pohybujeme. Neni to tak davno, co se mechanicti materialiste pod vlivem uspechu Newtonem a Leibnitzem vynalezeneho infinitezimalniho poctu snazili usuzovat i na deni ve spolecnosti z hlediska exaktniho matematickeho aparatu - staci navrhnout urcitou soustavu diferencialnich rovnic, tu vyresit a predpovedet tak vyvoj. Dnes tak napriklad uz nezvratne "vime", ze vesmir je puste a prazdne misto, v jehoz nepatrne casti vzniknuly hrou nahody jakesi shluky aminokyselin schopne metabolismu a reprodukce, tyto struktury se metodou prirodniho vyvoje komplikovaly az diferenciaci jejich tkani se vytvoril mozek a ten casem vyprodukoval vedomi podobne jako nejaka endokrinni zlaza. No a toto vedomi pak procesem mysleni poskladalo dohromady tento neskutecny pribeh ne nepodobny tomu, ktery fyzikove napsali pro udajne prvni okamziky vesmiru. Puvodni krasny mysticky pribeh o stvoreni a trhani ovoce ze zakazaneho stromu poznani tak degeneroval v cosi, co se pri blizsim ohledani jevi jako nudny vtip ci jako obzvlast rafinovana sebevrazda, kterou dobrovolne a radostne spacha rozum sam na sobe. Uznejte sami: co take muzeme ocekavat od te trochy slizu, za kterou jsme de facto vedou stale pokladani? Predesly odstavec je klasickou a odstrasujici ukazkou "inzenyrskeho" zpusobu uvazovani, ktery casem kontaminoval cele vedomi, takze nyni je velka vetsina z nas nezvratne presvedcena, ze jsme pouhymi atomy v nesmirnem a nepratelskem vesmiru. Pricinou neradosneho obrazu vesmiru, ktery jsme si utvorili, je mnohanasobne pouzivani myslenkovych konceptu, ktere nam tak zevsednely, az nam splynuly s tim, co mely odrazet, ze jsme temer nadobro zapomeli, ze stale jde jen o pouhe myslenkove koncepty a nic jineho. Konceptem je vsak i samotne subjekt-objektove nazirani na skutecnost, ktere je alfou i omegou veskereho naseho uvazovani a bohuzel i konani. Je hlavni dusledkem polarizace, kde na jedne strane jsem "ja" jakozto subjekt a na strane druhe je zas tzv. vnejsi svet - objekt, ktery vnimam zase jako kolbiste, v nemz mam vybojovat svou bitvu o to, cemu rikame "seberealizace". A toto schizma je hlavni pricinou naseho militantniho pristupu k prirode, k druhym lidem i k celym narodum. Z fyzicke oddelenosti lidskych bytosti usuzujeme i na jejich rozdeleni mentalni, coz ma za nasledek, ze predstavitele jinych kultur prestavame vnimat jako bytosti podobne utvarene jako my sami. Ona delici cara tak uz prestava vest jen mezi "zivym" a "nezivym", ale vede uz i mezi jednotlivymi lidmi a jejich komunitami. Ztrata sebereflexe popsana v uvodu tohoto zamysleni je tak jen pouhym dusledkem tohoto uvazovani. K cemu muze vest, o tom nas poucuje zaver pohadky o Snehurce, ktera diky kreslenym produkcim z dilny Walta Disneye zdomacnela snad v celem svete. Kralovna tam rozbila zrcadlo, ktere ji rikalo neprijemnou pravdu a pak zkamenela. Kdyz si z toho nevezmeme ponauceni, potka nas velmi pravdepodobne navlas stejny osud. Dalsi civilizace, at uz to budou delfini ci mravenci, se o nas bude ucit z fosilii. |