Když jsem se dozvěděl, že zatkli Tomáše Pecinu, dostal jsem strach. Na malířském stojanu mám totiž rozmalovaný velký portrét Bin Ládina. Štípnul jsem se do ruky, jestli jsem to já, a jen tak po očku jsem nenápadně mrknul na kalendář. Oddychnul jsem si. Je to dobrý, píše se rok 2001. V pochybách, zda-li to mohu opravdu domalovat, jsem si vzpomněl na Knížákovo tvrzení, že umělec je odpovědný jenom sám sobě. To znamená, že ani policii ne. Uklidnil jsem se a pak, třeba by velký šéf Národní galerie přispěchal na pomoc svému malému kolegovi. Jaký ale mohu projevit podvratný názor při malbě Usámova portrétu? Čím může být tento portrét závadný naší společnosti, když ho veřejně vystavím v galerii? Jak může být občan nebezpečný tvrzením, že schvaluje teroristický útok na USA?

Od onoho tragického září mě zbožná tvář údajného strůjce teroristických útoků zajímá a její zdánlivě oduševnělý výraz mě provokuje k otázkám. Prozrazují jeho uhrančivé oči skutečně jen nebezpečný fanatismus, anebo prosté odhodlání bránit své vlastní přesvědčení? Co je ve skutečnosti skryto za mediální ikonou krásného prince z Pohádek tisíc a jedné noci a do jakých sfér hollywoodských trháků míří nepřítomný pohled tohoto masového vraha? Dalo mi práci odmyslet si všechny ty nevinné oběti z newyorských mrakodrapů a vnímat bez hysterie tuto lidskou zrůdu jako člověka. Dalo mi velkou práci odmyslet si zmasakrované afghánské civilisty, kteří jsou spojeni s nevýraznou postavou osvoboditele George Bushe. Jaké vzájemné napětí a kontrast vytváří mimika klidné tváře bestie Ládina a zarputilá grimasa Bushe človíčka, jehož pichlavá očka šmejdí ze strany na stranu blažené představou spravedlivé pomsty, v samozvané válce proti terorismu?

Občan má právo myslet si a říkat, co chce. Umělec má ještě výsostné právo myslet si a říkat cokoliv, i když nechce. Nemusí vnímat pokřivené souvislosti vytvářené životem, jež jsou vlivnými tohoto světa interpretovány v nejrůznějších zájmech. "Umění je tyranií, neukazuje realitu, ale zneužívá ji a nadužívá. Umělec, který říká, že prostřednictvím svého umění ukazuje realitu života, ukazuje nám jen svoji blbost," prohlásil kdysi literární mág Ladislav Klíma. Portrét mého Usámy je pro mě symbolem umělecké svobody, možností klást si jakékoliv otázky a hledat na ně své vlastní odpovědi. Čím déle s portrétem jsem, tím více ho mám rád, neboť mám pocit, že tu tvář důvěrně znám. Je vizuálně zajímavá, zatímco anfas amerického vojevůdce mě nudí. Představil jsem si oba jako sádrové trpaslíky (kde už jsem to jenom viděl?) a uvědomil jsem si, že fantazie je nekonečná a nepostižitelná. Zatím.