"Byla to mrtvola amerického vojáka," řekne muž náhle a chlapci z tiskových agentur přestanou psát. Jiného muže zaženou do rohu televizní štáby z Japonska, z France 2 a z katalánské televize. Nemluví ani japonsky, ani francouzsky ani katalánsky - ale pákistánský překladatel na něho řve otázky o mrtvole na náměstí v Kandaháru. "Byl to mladý člověk," odpoví Afghánec opatrně. "Byl mučen a zabit, než ho tam pověsili. Byl to přítel Mully Hakzara."

Historka je jasnější. Mullah Hakzar byl ministr vnitra Talibánu, než přešel na druhou stranu. U jeho přítele - pověšeného muže - nalezli lokátorské zařízení GPS, což stačí k tomu, aby byl odsouzen jako americký špión.

Jeho osud, je přirozeně, pro nás důležitý. Je to další důkaz krutosti Talibánu, našeho nepřítele ve Válce o Civilizaci, je to důkaz Jejich Zoufalství a Krutosti. O řidiče nákladního automobilu, který přišel při americkém bombardování o dva členy své rodiny, se zajímá méně kamer. Ani jediný fotograf neprojevil zájem o afghánského starce, kterého jsem našel, jak sedí na rozbité kovové židli imigračního pracovníka.

Měl na sobě podivný pár bot, prsty pravé boty ukazovaly k nebi.Důvod je jednoduchý - z jeho pravé nohavice ční pouze pahýl. Jaksi je spojen s botou, ale bota směřuje k nebi, kdykoliv se na ní stařec postaví. Levá bota stojí rovně na zemi. V ní je stojí jasně růžová umělá noha.

Snažím se mluvit na tohoto potícího, vousatého muže bez nohou, ale nereaguje. Zatíná zuby bolestí, ale mohl by mluvit, kdyby chtěl. Jak přišel o nohy? Obhlédne prašný Chaman s jeho přeplněnými, špinavými ulicemi a vstane, kymácí se a začne kulhat směrem po silnici mezi dvěma liniemi ostnatého drátu. Kameramani ho ignorují. Vědí, že je to jen oběť jiné války, min - je jich v Afghánistánu 20 milionů - které tam položili Rusové, naši noví spojenci ve Válce za Civilizaci. On to taky ví. Nechce se mnou mluvit a za několik okamžiků si uvědomím, že má pravdu, proč nemluví.

Davy se stále vlní na druhé straně ostnatného drátu. Pohraničníci dovolují fotografům, aby fotografovali. Stojíme tam, díváme se na traktor, plný dětí, na starého muže, ležícího na pytlích na valníku, na holčičku, asi pětiletou, která žebrá od vojáka.

Avšak nejsme schopni absorbovat to obrovské množství lidí. Přicházeli v těchto vlnách už když v roce 1979 Rusové zemi napadli, ale jaksi - jsou to příliš známé scény - je to zbanalizováno, jak by řekli přátelé z televize France 2. Vietnam 1972, Palestina 1948, Polsko a Německo 1945, Francie 1940. Chudí, lidé, kteří přišli o všechno, to je jen materiál pro pozadí.

Přijíždí dvojice starých lidí, které vezou na kolečkách. Muž je v jednom kolečku shrben, ženě se kymácí z druhého ven hlava. Vezou je dva smějící se mladíci, kteří pokřikují na novináře

Nikdo nefotografoval bělovlasého starce, který se na mě upřeně díval svým levým okem tak dlouho, až jsem byl nucen pohlédnout do jeho pravého oka, do hrůzného prázdného důlku, tkáně a kůže, kterou křižovaly červené jizvy. Tohoto Kyklopa v hadrech nikdo nefotografuje.

Z celé země přicházejí příběhy vesnic, rozdrcených americkým bombardováním, celou vesnici zničila letadla B-52 v Kili Sarnadu, 50 mrtvých u Tory Bory, osm civilistů vybombardováno Američany na silnici do Kandaháru, dalších 46 v Lashargahu, dalších 12 v Bibi Mahru.

Nemáme nic vědět o podrobnostech těchto smrtí. "Vyšetřování?" zařval minulý týden na tiskové konferenci americký ministr obrany Donald Rumsfeld. Tvrdil, že neví nic o tom, že Amnesty International požaduje vyšetření masakru zajatců v pevnosti u Mazar-i-Sharif. "Napadá mě deset věcí, které by se měly o Afghánistánu vyšetřovat," řekl Rumsfeld.

Mě taky napadá deset věcí. Jednak ten oběšený muž v Kandaháru. Pak ten potící se stařec bez nohou. A žebrající pětiletá holčička. A starci vezení v kolečkách a onen strašlivý Kyklop se zahnívajícím pravým okem a mrtví z Takhte-Pul a Kili Sarnadu a Lashkargahu a Bibi Mahru a celá, vlnící se masa lidí, kteří stojí ve špíně v Chamanu. Nemluvě o masakru v Mazar-i-Sharifu. A nemluvě o Válce za Civilizaci.