Tento "legislativní zmetek" z rukou ministerstva vnitra si dovolím rozebrat z právně-historického pohledu. Uvidíme, že nedosahuje ani absolutistických standardů habsburského mocnářství. František Josef si vůbec s lidskými právy nelámal hlavu, možná i proto byl velmi výrazně překonán historickým vývojem. V otázce lidských práv stejně lhostejný Stanislav Gross byl pak vývojem předběhnut nejméně o 130 let...

Z historických právních předpisů vyplývá, že ani v Rakousko-Uhersku se do shromáždění nestřílelo tak často, jak jsme o tom byli přesvědčování ve školách. Použití donucovacích prostředků samozřejmě tehdejší právní řád nevylučoval, i když ty měly za úkol zejména ochranu státního zřízení jako takového spíše než prvoplánové omezování základních práv a svobod.

Prozkoumejme tedy návrh z pohledů zákonné úpravy shromažďovacího práva z roku 1867 blíže.

Lhůta k podání oznámení ke konání shromáždění (§ 4 odst. 2 sněmovního tisku č. 1163) je 7 pracovních dní.

Toto ustanovení ani z historického hlediska nemůže být zlepšením, natož přínosem. O lhůtě pro podání takového oznámení hovoří § 2 z. č. 135/1867 Ř. z. o právě shromažďovacím, kde se praví: "Kdo chce svolati shromáždění lidu aneb vůbec shromáždění, ku kterémuž každý přijíti může, nebyv za hosta pozván, oznámiž to nejméně tři dni dříve, nežli se má shromáždění sejíti, písemně úřadu v § 16 jmenovanému, a připomeň, k jakému konci, kde a kdy se shromáždění sejíti má." František Josef by se asi ze srdce nasmál, když jeho byrokratickému aparátu s tehdejším vybavením stačily pouhé 3 dny před konáním shromáždění, a to nikoli pracovní, ale jakékoli.

Co se lhůt týče, šla rakouská legislativa devatenáctého století ještě dále. Pro shromáždění spolků zřízených dle spolčovacího zákona č. 134/1967 Ř. z. (což je obdoba našeho zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů) stanovil v § 15 lhůtu pouhých 24 hodin. Tato byla lhůtou řádnou a nebylo třeba žádných "závažných důvodů", o jakých se dosti vágně zmiňuje vládní návrh.

V § 15 se doslova píše: "Kdykoli spolek se chce shromážditi, má to představenstvo nejméně 24 hodin dříve oznámiti úřadu v § 12 jmenovanému, připomenout, kde a kdy shromáždění se bude odbývati, a mělo-li by shromáždění býti veřejné, má i toto odpověděti."

Spontánní shromáždění jsou do jisté míry indikátorem změny v demokratické společnosti, mohou však představovat i hrozbu základním hodnotám stejně v demokracii, jako v monarchii. Je až s podivem, že i v takovém zřízení, jakým bylo R-U, se zásahy proti shromážděním tohoto druhu řídily zásadou celkem vzato liberální: "... odbývalo-li by se shromáždění nějaké proti tomu, co v tomto zákoně nařízeno, a vzešlo-li by tím náhlé nebezpečenství veřejnému pořádku a bezpečnosti, ..." - potom má úřad právo shromáždění rozpustit nebo zakázat (§ 17 z. č. 135/1867 Ř. z.).

Jsou tu tedy k oprávněnosti zásahu proti takovému shromáždění nutné dvě následující podmínky, (1) muselo by se jednat o porušení zákona, které by stejně mělo za následek zásah i v případě řádně svolaného shromáždění a (2) zároveň o ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. Tyto podmínky musí nastoupit kumulativně, což ve své podstatě znamená konkludentní povolení spontánního shromáždění (pokud neporušuje zákon).

V případě zákonné úpravy shromažďovacího práva v R-U nelze hovořit o nějakém volnomyšlenkářském dýchánku, ale ani zde se nesetkáme s takovým pokusem o šikanu svolavatele ze strany veřejné moci, jako je tomu v případě § 8 pís. f vládního návrhu - "Svolavatel je povinen po skončení shromáždění zajistit úklid místa konání shromáždění a trasy průvodu".

Taktéž stanovení absolutní objektivní odpovědnosti svolavatele za pokojný průběh shromáždění by více slušelo absolutistickému režimu než mladé rozvíjející se demokracii, kterou se náš stát hrdě nazývá. Tento nonsens nelze totiž přehlédnout ve spojení §§ 9 a 20 vládního návrhu. Podobných koncepčních nesmyslů se zákonodárci R-U bravurně vyvarovali, a proto takto utiskující ustanovení v úpravě starého mocnářství nenalezneme.

Druhá věta § 9 (sněmovního tisku 1163), kde svolavatel je povinen požádat příslušný útvar Policie o pomoc při zajištění pokojného výkonu práva shromažďovacího, je již bezprecedentním pokusem o přesun odpovědnosti z Policie na svolavatele. Zákon č. 135/1867 Ř. z. o právě shromažďovacím nezná takový institut, který by ospravedlňoval nečinnost příslušných orgánů. Naopak přímo stanoví povinnost těchto orgánů sledovat dění na shromáždění, objektivně ho vyhodnocovat a v případě nutnosti z vlastního popudu zasáhnout.

Vybírat z davu "faktického" svolavatele (viz § 11 vládního návrhu) je přinejmenším neúčelné, spíše však nebezpečné pro zachování svobody obsažené v osobním výkonu shromažďovacího práva. Mnohem vhodnější by bezesporu bylo, objektivně sledovat shromáždění a úkony proti němu i jednotlivým účastníkům provádět jako proti shromáždění bez svolavatele. Lze se tak vyhnout vágním termínům a nesrovnalostem, jako to již dávno činil a v bohaté praxi vyzkoušel rakousko-uherský shromažďovací zákon.

Ani tuhost policejního režimu, jakou se vyznačovalo R-U, nikdy nevyústila v opatření natolik zasahující do svobody projevu vyjádřené svobodou shromažďovací, aby přikazovala občanům, jak se mají obléci, jdou-li na shromáždění svého spolku, setkání s poslanci nebo prostě ven do ulic. Je tedy těžko stravitelné pokoušet se po více než sto letech a překonání autoritativních systémů různých druhů zavádět v naší zemi taková omezení, která se nám pokouší vnutit vládní návrh 1163 v § 10 pís. d - "Účastník je povinen nezakrývat si obličej způsobem ztěžujícím nebo znemožňujícím jejich identifikaci, je-li proti shromáždění prováděn zákrok útvaru policie." Navíc porovnáme-li vybavenost policie dnešních dnů a policie R-U nelze odůvodnit smysl tohoto ustanovení vzhledem k míře nebezpečí, které by v důsledku neopodstatněného omezení svobody projevu a shromažďovací, vyvstalo pro lidskoprávní standardy uznané a požadované mj. Evropskou unií.

Odvolání je dalším poněkud mlžným bodem vládního návrhu, neboť nepochopitelným způsobem v §§ 14 a 15 degraduje stávající ustanovení o odvolání (§ 11 zákona č. 84/1990 o právu shromažďovacím).

§ 11 odst. 2 z. č. 84/1990 přesně určoval, že na žádost svolavatele mu úřad vydá písemné vyhotovení rozhodnutí o zákazu shromáždění, které pak přiloží k návrhu na opravný prostředek k příslušnému soudu a ten rozhodne do tří dnů.

Avšak vládní návrh problematiku upravuje zcela vágně. Svolavatel, jehož shromáždění bylo zakázáno, nedostane do rukou písemné vyhotovení rozhodnutí, neboť úřad mu ho zašle až po uplynutí lhůty pro podání odvolání, svolavatel před tím nebude moci dělat nic, protože nebude schopen k návrhu na opravný prostředek připojit ono písemné vyhotovení. Až se kýženého tiskopisu dočká, bude mu opravdu už jen pro informaci.

Jak je možno dovodit již z velmi stručné úpravy starého R-U obsažené v § 3 z. č. 135/1867 Ř. z. "Odepře-li úřad ....... , staň se to písemně a buďtež uvedeny příčiny toho." - návrh zde vypouští zásadu platnou ve shromažďovacím právu již téměř 200 let, nutnost hmatatelného písemného rozhodnutí, které svolavatel nepotřebuje jen pro svou informaci, ale zejména k provedení dalších procesních úkonů.

Sankce za porušení zákona jsou sice v návrhu odstrašujícím způsobem zvýšeny, mnohem vhodnější by však bylo přemýšlet o alternativách dalších postihů. Žádná z historických úprav si nenechala vzít možnost výběru z několika stejně silných sankcí. Určitou výhodou bylo, že tresty vyměřoval soud, který má i dnes širší možnosti.

Dát úřadům možnost postihovat pachatele přestupků například "veřejně prospěšnými pracemi" je ovšem téma pro složitější novelizaci, a tedy i důvod tento sněmovní tisk 1163 důkladně přepracovat a spojit se změnou dalších právních předpisů.