Úryvek z pořadu rozhlasu BBC "Women's Hour" z pátku 30. 11. 2001

Moderátorka: V Bonnu byly tento týden podnikuty první předběžné kroky k tomu, aby každá budoucí afghánská vláda respektovala práva žen. Ve čtvrtek delegace - samí muži, kromě tří žen - souhlasily, že ženy budou mít právo na vzdělání, na práci a na roli v politice. Tento příslib prý bude součástí konečného komuniké z bonnské konference.

Fatima Galani je afghánská emigrantka, která nyní žije ve Spojených státech. Členové její rodiny vedou delegaci jedné frakce na bonnských rozhovorech. Fatima tam je v roli poradkyně. Telefonem z Bonnu nám poskytla svou reakci na nové přísliby o právech žen.

Fatima Galani: Pro afghánské ženy je to nesmírně důležité. Tak dlouho nám byla odpírána úplně minimální lidská práva. Za demokracie jsme mívali práva, ale přišly jsme o ně během války.

Moderátorka: Asi nestačí pouze práva vyjmenovat na papíře, ale důležité je, jak budou realizována?

Fatima Galani: Když to ale bude alespoň na papíře, budeme to moci jednou využít, když ne dnes, tak zítra. Mám pevnou víru v ženy v Afhánistánu. Byly tak odvážné po tak dlouhou dobu. Nikdy nemlčely, za žádného útlaku. Jsem si jista, že jakmile to jednou bude v ústavě, budeme toho moci co nejdříve využít.

Moderátorka: V Bonnu je ovšem celá řada etnických skupin, které se snaží vypracovat novou formu vlády. Spolupracují spolu ženy bez ohledu na různé etnické skupiny?

Fatima Galani: Byla byste překvapena, kdybyste viděla, jak těsně všichni spolupracujeme, všichni politikové. Když to vidím, naplňuje mě to nadějí. A doufám, že to tak bude pokračovat. Avšak pokud jde o ženy, bez ohledu na jejich politické zázemí, bez ohledu na to, jestli jsme extremističtí islamisté anebo umírnění islamisté anebo ateisté, dodržujeme všechny tři základní principy: rovné právo na vzdělání, rovné právo na práci a rovné právo účasti na politice. V těchto věcech nemůžeme připustit kompromisy. Jestliže bude, jak doufám, velmi brzo přijato toto právo, budeme na něm moci stavět.

Moderátorka: Co se týče účasti na politickém životě, jaké máte konkrétní návrhy? Uvažujete například o zavedení kvót pro ženy v politice?

Fatima Galani Ano. Ještě jsme o tom zatím nedebatovali, ale navrhla jsem to. I když - v dlouhodobé perspektivně bych nechtěla, abychom měli kvóty. Protože jsme stejně schopné jako muži a měli bychom se účastnit konkurenčního boje jako každý jiný člověk. Ale v důsledku delikátní situace v Afghánistánu a v důsledku útlaku, který jsme měli tak dlouho, myslím, že po dobu několika let potřebujeme pro ženy kvóty, pro vládu, pro parlament, i jinde. Potřebujeme to po dobu několika let. A pak, jako tomu bylo v době, kdy v Afghánistánu byla demokracie, uvidí, jak schopné jsou afghánské ženy a budou konkurovat se všemi ostatními osobami v Afghánistánu.

Moderátorka: Příští týden se bude v Bruselu konat důležitá schůzka asi padesáti představitelek afghánských žen. Co očekáváte, že bude výsledkem této konference?

Fatima Galani: Je mi velmi líto, že tam nebudu moci být přítomna, protože mám být někde jinde, ale znám tyto ženy, znám jejich práci, vím, jak to berou vážně a jsem si jista, že z toho vyjde něco konkrétního.

Moderátorka: Celá řada západních ženských organizací se zasazovala za práva žen v Afghánistánu. Myslíte, že je důležité, aby tento tlak zvnějšku pokračoval i dál? Anebo si myslíte, že je to riskantní, že to může být interpretováno jako vnucování řešení zvenku?

Fatima Galani: Během vlády Talibánu byla pomoc těchto žen velmi důležitá. Byl to jeden z důvodů, že věc afghánských žen byla přítomna v západních médiích a hovořilo se o tom, kdy se tím vlády vůbec nechtěly zabývat. Avšak chtěla bych připomenout lidem jednu věc. Práva afghánských žen, to je dnes velmi delikátní věc. Pomozte nám, abychom vznesli svůj hlas, ale nechte mluvit nás. Protože my víme, co je možné. Nechceme požadovat to, co jen vyvolá zápornou reakci a naši věc to poškodí.

Moderátorka: V Británii vzniklo tento týden velké znepokojení, když jsme viděli záběry z německé televize, jak vojáci ze Severní aliance bijí ženy. Ne Talibán. Vyvolává to u vás obavy, že násilí proti ženám bude v budoucnosti pokračovat?

Fatima Galani: Podívejte se, tito lidé jsou 23 let ve válce. To, co nám připadá šokující, je z jejich hlediska jen mužská moc. Tak, i když se mi to, co jsem viděla, vůbec nelíbilo, chápu, že je válka, a proto tak zoufale požadujeme, aby do Afghánistánu vyslala OSN mírové sbory. Je to tak nesmírně důležité, pro věc žen, pro budoucí vládu, kterou budou tvořit úplně odlišné organizace a lidé s odlišným etnickým zázemím, potřebujeme bezpečnost a je nesmírně důležité, abychom měli bezpečnost, poskutnytou OSN, a to zejména pro ženy.

Moderátorka: Jak důležité by bylo, aby byly součástí těchto mírových jednotek ženy?

Fatima Galani: Abych vám pravdu řekla, na to jsem ani nepomyslela. Ale, když jste se o tom zmínila, bylo by to velmi důležité, protože afghánské ženy, zejména ženy v Kábulu, byly utlačovány tak dlouho, že není pro ně lehké být otevřený. Kdyby byly v mezinárodních jednotkách i ženy, to by velmi pomohlo ve věci kontaktů.

Moderátorka: Poslankyně Evropského parlamentu Emma Nicholsonová se právě vrátila z uprchlických táborů v jižním Afghánistánu a na druhé straně hranice v Íránu. Je přesvědčena, že tam vzniká nová krize a že asi 100 000 afghánských dětí hrozí v letošní zimě smrt. Emmo, bezpochyby zastáváte názor, že by ženy, které jste navštívila, měly určitou politickou moc.

Emma Nicholson: Je nesmírně důležité, aby všechny ženy v Afghánistánu měly určitou politickou moc. Ale bude to nesmírně obtížné. Hluboce se skláním před Fatimou. Dělá fantastickou práci. Ale nesmíme zapomínat: 85 procent obyvatel Afghánistánu žije na venkově. Z těch alespoň 15 procent nemá vůbec pevnou střechu nad hlavou, žijí jen ve stanech. Jen 15 procent Afghánců žije ve městech. A z jich jen mizivé procento, mužů či žen, získalo vůbec nějaké vzdělání. Ženy, s nimiž jsem hovořila v uprchlických táborech, a tentokrát jsem jela dál, chtěla jsem navštívit v Afghánistánu vesnici a mluvila jsem tam s ženami v jejich domovech: Ty ženy nemají absolutně žádnou lékařskou péči už více než dvacet let. Rodí děti bez pomoci. Dětem se nedostává žádného očkování. Nemají aspirín. Nemají nic. A muži pěstují a prodávají opium. Afghánistán produkuje 75 procent globálního obchodu s opiem. Kromě toho, že neexistuje zdravotnictví, neexistuje ani školství. Talibán zničil školský systém z ideologických důvodů. Nezapomínejme, že Talibán chtěl změnit Afghánistán po období sovětské moci, kdy se ve školách vyučoval komunismus, a to je přirozeně proti náboženství. Tak Talibán školy zničil. Je před námi obrovský úkol.

Moderátorka: Jak to vypadalo v těch táborech, které jste navštívila?

Emma Nicholson: Překročila jsem hranici z Islámské republiky Írán za posledních čtrnáct dní dvakrát. Doprovázeli mě významní íránští lékařští profesionálové z mého Amarského apelu, který se stará o uprchlíky z Iráku, na druhé straně země. Vzala jsem s sebou také rektora místní univerzity. A hovořili jsme s asi 8000 bojovníky Talibánu a jejich rodinnými příslušníky a mluvili jsme s asi 3000 - 4000 bojovníky ze Severní aliance, o několik kilometrů dál. Pak jsme zajeli do jedné vesnice a hovořili jsme s normálními lidmi v jejich příbytcích.

Moderátorka: Je to oblast, která byla zvlášť postižena suchem.

Emma Nicholson: Je to oblast, která byla postižena největším suchem, jaké si kdo pamatuje. Tisíce kilometrů je naprosto vysušených. Proto je tam všude ten prach, který vidíte, když jsou shazovány bomby. Ale prach se zvedá i když jenom jdete pěšky. Jste obklopeni spoustou prachu. Vyschly tam i řeky. Zemědělci nemohou pěstovat obilí. Bohužel, dá se pěstovat mák na opium. Takže: nejsou tam potraviny. Není tam vzdělání. Není tam zdravotnictví. A samozřejmě: nemohou hlasovat. Musíme udělat všechno, co je v našich silách, pro obyčejné ženy a jejich rodiny.

Moderátorka: Říkala jste, že jste hovořila s některými těmito ženami. Poslechněme si některé z nich. Byly v různých táborech. První ženě je asi 20 a má zřejmě tuberkulózu.

(Afghánská žena, mluví afghánsky, překlad:) Podmínky jsou tady strašné, nemám nic. Jsem zoufalá, nemám peníze ani na chleba, není tady elektřina, žádné zařízení. Není tady mýdlo na praní prádla, nejsou tady oděvy, nic. Jsem nemocná a nemůžu sehnat žádné léky. Není tady střecha nad hlavou. Nic tady není, jsem tu jen sama se svými dětmi. Můj dům je v Kábulu. Přišla jsem, když začalo americké bombardování. Moje situace byla ale strašná i tam. Jsem tady zoufalá.

(Jiná afghánská žena, mluví afghánsky, překlad:) Má situace je zoufalá. Zoufalá. Představte si, mám šest dětí. Ztratil se mi manžel. Zmizel ve válce. Teď jsem vdova. Jsem zoufalá. Dovedete si představit, že jsme v dnešní době v takovéhle situaci, v tomhle miniaturním stanu o velikosti 1 čtverečního metru? Jen se podívejte! A teď mě posílají do jiného tábora. Ale tam je situace ještě horší. Slyšela jsem, že tam náboženští fanatikové bijí lidi. Jak tam můžu jít, když nemám nikoho, kdo by mě ochránil? Prosím vás, pomozte mi!

Moderátorka: Emmo, obě ty ženy byly vdovy. To je nevyhnutelný důsledek války. Jak těžký bude pro ně život bez manžela?

Emma Nicholson: O Afghánistánu neexistují žádné statistiky, ale žije tam nyní alespoň několik milionů vdov a nejméně půl milionu - možná až 6 milionů - sirotků. A pak je tam spousta mužů, žen a dětí bez končetin, protože jsou tam všude miny a dvacet let trvala válka. Jejich život se prakticky nedá vést. Někteří z nich už umírají. Obávám se, že někteří lidé, s nimž jsem hovořila před čtrnácti dny, jsou už dnes zřejmě mrtví a někteří, s nimiž jsem hovořila teprve před třemi dny, jsou asi taky mrtví. Je tam obrovský hlad, lidi potřebují potraviny. Dávám teď dohromady peníze na potraviny. Potraviny, léky, vzdělání. Ale musí se to udělat velmi citlivě, jak říkala Fatima, bude-li to vypadat jako zasahování ze zahraničí, celou situaci to jen zhorší. Je to nesmírně násilná země. A ženy jsou oběti. Po celé zemi.

Moderátorka: Druhá žena, kterou jsme slyšeli, byla z tábora Makaki, který kontroloval Talibán. Ten teď zmizel.

Emma Nicholsonová: V oněch čtrnácti dnech mezi mou první a druhou návštěvou došlo k ostrým bojům a mnoho lidí přišlo o život. Viděla jsem, že mnoho příslušníků Talibánu, které jsem poznala při své první návštěvě, přestali být Talibánem. Zkrátili si vousy, obličej žen bylo o malinko víc vidět - tyto burky, to jsou zástěrky na obličej. Na venkově to vůbec nejsou ony sofistikované záclonky, modré, to je městské. Tyto ženy si prostě musely obličej zahalovat do kusu látky. A při mé druhé návštěvě to měly trochu otevřenější. Talibán se prostě rozpustil do krajiny. Je to tam, jako když se rozložil ve střední Evropě komunismus. Tam taky po roce 1989, najednou nikdo nikdy nebyl komunista, vždycky to byli jen nějací sousedi, ale na jméno si už nikdo nepamatoval. Lidé, s nimiž jsem hovořil o čtrnáct dní předtím, o Talibánu, byli nesmírně rozhořčeni a byli ozbrojeni a představovali Talibán. Teď jsou stále ještě rozhořčeni, stále mají své zbraně, ale, překvapení, Talibán, to přece byli úplně jiní lidé.

Moderátorka: Hovořila jste o bojích v táborech a jedna žena, kterou jsme slyšeli, říkala, že se bojí náboženských fanatiků. Je život riskantní i poté, co lidé uprchli před bombardováním či před hladomorem?

Emma Nicholsonová: Afghánistán je nesmírně násilná společnost. Bude obtížné vytvořit jakoukoliv centrální vládu. V zemi je nejméně dvacet oblastí, jimž vládnou místní váleční magnáti, a ti mezi sebou válčí. Budeme muset jednat velmi delikátně a velmi jemně. Světové zdravotnická organizace, s níž jednám, jsem se zeptala, jestli mohu nějak pomoci při vypracovávání celkového zdravotnického plánu. Vzdělání bude složitější, protože musíme přesvědčit vedoucí kmenové představitele, že vzdělání není nic západního, že je to přirozenou podstatou řádného islámu. A musíme se pokusit vytvořit demokracii. Ne ty jejich kmenové rady. To žádná demokracie není. Musíme naléhavě podporovat demokracii. Je to práce na celý život. Ale začali jsme s tím. Musíme to dokončit.