Jak nepoddajnost a kritická závažnost izraelsko-palestinského konfliktu, tak zoufalství lidí na obou válčících stranách, pro něž není v budoucnosti patrný byť jediný záblesk naděje, volají po rychlém a neortodoxním řešení.

Na Palestince je nyní naléháno, aby se vzdali mezinárodně uznávaného práva na odboj proti ilegální okupaci, za což budou následně moci znovu zasednout k jednáním s Arielem Sharonem. Kdyby kdokoli navrhl kuvajtským občanům, aby upustili od odporu proti irácké okupaci a raději zahájili rozhovory se Saddámem Hussajnem, byla by podobná nabídka chápána, naprosto správně, jako nemorální absurdita. A právě přesvědčení "mezinárodního společenství", že by Palestinci měli skončit s odporem, je neméně absurdní a imorální.

Je tomu už deset let, co začal dnešní "mírový proces" na madridské konferenci, která se konala po válce v Perském zálivu. Jeho výsledkem je, bohužel, mnoho změn, ale žádný mír. Jestliže ona obecně přijímaná domněnka zůstane nadále rozhodující silou, zcela nepochybně se bude svět za dalších deset stále ptát, jak oživit "mírový proces". Vlastně se bude stejně ptát i za dvacet a třicet let.

Dnes je zcela jasné, že problémy, které rozdělují Izraelce a Palestince, jsou příliš složité a příliš emocionální, než aby umožnily jakémukoli izraelskému vůdci (Ariela Sharona teď ponechme stranou) a kterémukoli palestinskému představiteli (včetně Jásira Arafata) v dosažení vzájemné dohody skrze oboustranná jednání. Přesněji řečeno - izraelská strana si to už uvědomila dávno a vedlo to ke vzniku diskusí ohledně jednostranných opatření, jež by Izrael mohl uplatnil v Palestině.

Pokud vyjde (vyšlo) najevo, že stará známá vyjednávání jsou bezvýchodná (s výjimkou občas dosažených období klidu), jaké jsou k dispozici alternativy? První variantou je zachování současného statu quo, kdy bude každá strana doufat, že rozeseje tolik utrpení a bolesti, že se její protivník vzdá a následně přistoupí na všechny podmínky, kterých nebylo dosaženo během rozhovorů - konec okupace, nebo naopak souhlas s okupací.

Je velice nepravděpodobné, že by jedna ze stran mohla touto cestou dojít v nejbližší budoucnosti spokojenosti, nicméně podobná strategie by byla pochopitelná spíše z pohledu Palestinců než Izraele. Zatímco šance na ukončení okupace za použití vytrvalého násilí jsou malé, vyhlídky na dosažení téhož s pomocí samotných bilaterálních jednání jsou přesně tak nepravděpodobné, jako je nepravděpodobná existence jakékoli formy palestinské podpory izraelské okupace, byť ta by prošla i určitou rekonstrukcí.

Druhá varianta leží v rukách mezinárodního společenství. To by mohlo znepřáteleným stranám vnutit mír, aniž by patřiční leadeři dostali možnost výběru a byli tak zproštěni povinnosti souhlasit se svým oponentem. Aby takový mír mohl být zaveden, a mohl trvat, musí být, pochopitelně, v souladu s mezinárodním právem.

Měl by proto být svolán speciální summit Valného shromáždění OSN, na němž by byla zaktualizována rezoluce OSN číslo 181 z roku 1947, která doporučuje rozdělení Palestiny na dva státy. Základní parametry nově ustavené rezoluce by sice asi plně nevyhovovaly oběma stranám, ale za to by pevně stály v mezinárodním právu a nemohly by tak o jejich smyslu být vedeny žádné debaty a vyjednávání.

Jestliže by se Valné shromáždění zachovalo rozumně, výše zmíněné parametry by se skládaly ze dvou základních principů. Zaprvé, z "nepřípustnosti nabytí uzemí válečným způsobem", prvotní teze světového uspořádání po 2. světové válce, která je obsažena v rezoluci č. 242 Rady bezpečnosti OSN. Hranice států by byly stanoveny podle jejich umístění před válkou z roku 1967. Zadruhé, z "nezávislého práva každého státu v rozhodování, kdo jej bude obývat." To by znamenalo, že v Palestině by mohli žít pouze Izraelci přijatelní pro Palestinu a naopak.

Principy jsou to zcela jasné a srozumitelné. Jakýkoli pokus o jejich obměnu nebo o kompromisní řešení by znamenal odklon od trvalého míru, návrat do nekonečných mokřad současného "vývoje". Jestliže by Izrael evakuoval všechna sídliště z oblasti, jíž okupuje od šedesátého sedmého roku, a zanechal je neporušená, mohl by být snadno vyřešen problém s ubytováním palestinských uprchlíků, kteří žijí jak za hranicemi země, tak v táborech v rámci historické Palestiny (vycházejme na tomto místě z mnohokrát dokázané schopnosti Palestinců žít v daleko větší vzájemné sepjatosti než Izraelci).

Důležitá by byla dozajista reakce USA. Jenomže Spojené státy nemají ve Valném shromáždění OSN právo veta, takže možnost, že by se jim podobné usnesení podařilo odstranit jako nespravedlivé a odporující mezinárodnímu právu, by byla značně omezena. Jakmile by se daná rezoluce Valného shromáždění dostala na pořad dne v Radě bezpečnosti, instituci schopné převést doporučení do stavu mezinárodního práva, Spojené státy by si uvědomily, že vetování tohoto návrhu by je stálo i ten poslední zbytek regionální podpory v jejich "boji proti terorismu". A zrovna tato skutečnost by USA motivovala, ač kvůli špatnému důvodu, k udělání správné věci - podpoře návrhu.

Další izraelsko-palestinská jednání jsou nikam nepokračujícím, mrtvým bodem, a nikoli schůdnou cestou, vedoucí k míru. Jedinými reálnými variantami jsou buď pokračující násilí, nebo spravedlivý mír, jenž bude mezi Izrael a Palestinu "uvalen" vyšší instancí, OSN. Netřeba zdůrazňovat, že druhá varianta je podstatně příjemnější, a proto je nutné ji provést co nejdříve.

Autor je mezinárodní právník, který často publikuje na téma izraelsko-palestinských vztahů.