Zrod vůdce

K početí nejspíš došlo v onom nestřeženém okamžiku, kdy president Bush veřejně oprášil komunistické heslo "kdo nejde s námi, jde proti nám". Těžko se dozvíme, který z poradců je pravým otcem, ale ono na tom až tak nezáleží.

Těhotenství hesla pokračovalo zdárně i přes komplikaci s plurálem v jeho první části. Výraz "s námi" totiž vypadá v prvním přiblížení pěkně, ale celkově je na obtíž - vyvolává zbytečné dohady o tom, kdo jsou vlastně ti "oni", co s nimi máme jít? Zkušenost předků nabídla osvědčené řešení: implantovaný singulár obměnil heslo na "kdo nejde se mnou, jde proti nám". Operaci provedli politikové, kteří dali, jako jeden muž (jak symbolické pro zrod diktatury), už tak nejmocnějšímu muži planety nevídané pravomoce, nebo jak se tady říká, nevyplněný šek. Zákrok tak bezbolestný, že skoro unikl pozornosti.

Nové tisíciletí tedy má tak nějak nového a lepšího vůdce a novou, tak nějak jinou a lepší válku v zájmu civilizace a pokroku. Východní lebensraum není zcela zapomenut, kdežto pokrok, který sám sebe nezapírá, přeměnil ocelovou botu na titanového ptáka. Minulost ještě připomínají přicmrndávači z méně podstatných vlád a nepochybně i náhlé souznění duší nového vůdce s nepřítelem do nedávna úhlavním, protože kágébácky zavilým.

(Radio CBC nedávno posluchačům vysvětlilo, že znovuzrozený křesťan Bush nalezl zalíbení v podobně obrozeném Putinovi poté, co týž vylíčil, jak kříž, který mu kdysi dala maminka, přežil požár, který jinak vše zničil. Při dalším setkání mu dokonce nějaký (nejspíš z rekvizitárny KGB) přinesl ukázat. Bush se mu za předvedení zázraku odvděčil hamburgrem a nové přátelství bylo na světě. Je samozřejmě možné, že Bushovi poradci jsou chytřejší než Putin a jeho komanda, a tak doporučili presidentovi trochu nadšení za příčinou zmírnění odporu Moskvy ke změně letité smlouvy o balistických raketách. Ta totiž formálně zabraňuje Američanům, aby rozjeli budování štítu proti dvěma či kolika raketám, kterými chce severokorejský diktátor chtěl ovládnout svět.)

Vůdcova doktrina

Z trosek WTC se obratem začala klubat stavba dalšího z nových světových pořádků. Do jejích základních kamenů je, bohužel, zase vložena nadřazenost jednoho národa a právo hájit nadřazené zájmy podle vlastního uvážení.

Irák, Kosovo a Afganistán lze považovat za jednoznačný důkaz, že nejde o nic jiného než o geopolitické manévry směřující ke světovládě. Ani v jednom případě nepřinesla vojenská intervence skutečnou demokracii, napravení křivd, usmíření obyvatel a prosperitu. Toliko moc těm, na něž si velmoc vsadila. To v podstatě platí i pro Husseina. Pro jeho ponechání u moci existují různě teorie, z nichž stojí za zmínku ta, že šlo o rozhodnutí čistě obchodní. Kdosi si v pravou chvíli uvědomil, že se zbraně daleko lépe prodávají tam, kde existuje napětí a pocit ohrožení.

Dalším pilířem doktriny je arogantní přístup k mezinárodnímu právu a institucím. Zajímavé je například prohlášení Organizace Amnesty International jímž reaguje na dekret presidenta Bushe, jímž dal souhlas k vytváření speciálních vojenských soudů, které mohou bez odvolání odsoudit občany jiných států (Američany ovšem nikoli) až k třestu smrti jsou-li podezřelí z účasti na mezinárodním terorismu.

Tato organizace, kdysi spojenec ve svatém boji proti komunismu, poslední dobou poněkud zvlčela a troufla si vydat prohlášení (15. 11. 2001), které uvádí, že presidentský dekret je v rozporu s americkými závazky, specificky s Mezinárodní dohodou o občanských a politických právech, kterou USA ratifikovaly v roce 1992.

Amnesty International je "obzvláště znepokojena, protože toto rozhodnutí je:

• diskriminační, protože poskytuje cizím státním příslušníkům nižší úroveň spravedlnosti než americkým občanům;
• dává neomezenou a nenapadnutelnou pravomoc výkonné moci ohledně toho, kdo má být stíhán a podle jakých pravidel a následně kontrolu nad obviněním a rozsudky. To je v rozporu se zásadou oddělení výkonné a soudní moci;
• otevřeně obchází zákonné a právní principy důkazového řízení, uplatňované soudy USA při souzení amerických občanů;
• neposkytuje právo odvolání proti obvinění nebo rozsudku k vyšší soudní instanci ani ochranu proti porušení lidských práv při zatčení, věznění a nebo odsouzení."

(Nejpozoruhodnější vysvětlení, proč je dekret nutný, jsem zatím slyšel z úst novináře pracujicího pro velmi pravicový torontský deník The National Post. Osoby podezřelé z terorismu by si prý mohly zaplatit dobré právníky, kteří by žalobu (většinou) rozmetali. Je v tom kouzlo nechtěného. Z podpory dekretu se stává obžaloba amerického soudnictví: výsledek řízení závisí na stavu peněženky.)

Není tak zcela nečekané, že se v doktrině objevuje i prvek konečného řešení. Vypařit nepřítele (Bush omylem řekl vykouřit). Nebrat zajatce, nevyjednávat. Donald Rumsfeld, s potěšením, které bylo tak nepotlačitelné, že by stálo za psychologický rozbor, veřejně zadoufal "že Severní aliance nebude vyjednávat s Talibanem o převzetí moci v Kandaharu a že Američané nebudou brát zajatce, protože to nezmohou." (CNN 19. listopadu). Je pozoruhodné, jak "bezmocní" jsou američtí styční důstojníci při komunikaci s Afgánci, když jde o masové popravy a jak jim jdou věci od ruky, když jde o koordinaci leteckého bombardování vzbouřeného zajateckého tábora.

Nová vlna demagogie

Zrození vůdce přivedlo k novému životu i demagogii, která byla po nějakou dobu v hibernaci. Vůdce totiž nemůže existovat bez propagandistů, kteří vycpávají prázdné heslo nádivkou, která vylepšuje jeho stravitelnost. A samozřejmě bez publika, které to "žere". Směska obsahuje hodně nacionalismu, něco frází o demokracii a pokroku a na špičku nože vyvolenosti Bohem. Přílohou k sežvýkání hesla je okrajový výrok "budeme vám říkat, co uznáme za vhodné, a to tak dlouho, až tomu budete věřit a budete nás z takto vzniklého přesvědčení ještě rádi podporovat."

Skutečnost, že servírování přílohy, zatuchlé už v době otcovy války, nevzbuzuje odpor, naznačuje mnohé o společnosti, jejíž představitelé si přivlastnili patent na demokracii a civilizační hodnoty.

Čtenáře, kteří se na tomto místě příliš upnou na historickou paralelu "stokrát opakované lži, která se stane pravdou" je nutné upozornit na to, že vývoj propagandy neskočil sebevraždou říšského ideologa, ale zdárně pokračuje dál.

Zde je malý příklad. Robert Fisk nedávno řekl: "Slyšeli jsme (presidenta) Bushe říkat, že jde o boj mezi zlem a demokracií. Ale my nechceme demokracii na Středním Východě. Setkávám se s (normálními) Araby, kteří říkají - no to je zajímavé, že to je boj o demokracii, můžeme té demokracie a svobody taky trochu dostat?" My ale místo toho podporujeme - a to je, bohužel, co bin Laden říká a v tom je to nebezpečí - my podporujeme tyhle lidi, jordánského krále a do jisté míry i syrského presidenta a egyptského presidenta Mubaraka, který dostal 98% hlasů v posledních volbách - to je nehorázné, neuvěřitelné, tahle čísla - a my podporujeme tyhle lidi. To není otázka jestli necháme ty síly zvítězit.. Proč nedáme demokracii Střednímu východu, proč nedovolíme, aby měli skutečnou demokracii, aby lidé, skuteční lidé, mohli opravdu volit tak jako můžeme my v naší chráněné, do 11. září velmi chráněné společnosti? Jenže my to nechceme - my chceme malé diktátory a generály a prince podporované Británií a Francií spolu s USA. A v tom je jádro celé veci, že při jednání s touto častí světa používáme dvojí loket, naprosto jiný standard než jaký uplatňujeme pro sebe."

Demagog nemůže Fiskův výrok napadnout, protože nemá argumenty pro jeho vyvrácení. Může jej ale s pomocí servilních sdělovacích prostředků přebít falešným esem z rukávu. To dokázal například Donald Rumsfeld, výrokem, že "Afgánský lid si musí sám určit, jakou vládu bude mít". To je jistě skvělá novina. Válečná akce přece nic nevnucuje. Jen naznačuje Afgáncům, aby si pro jistotu zvolili vládu proamerickou. Chytrému napověz, středověkým zabedněncům, kteří před několika lety jásali v Kabulu nad osvobozením od teroru Severní aliance, to dej polopatě, případně šekem. (Podle údajů sdělovacích prostředků z poloviny listopadu stály zatím přesvědčovací úplatky místním náčelníkům jednu miliardu dolarů.)

Prostituce sdělovacích prostředků

Prodejnost je doprovodným projevem moci. Vedle prostituce masové, kterou například představuje přístup CNN, se objevila řada drobných prostitutů, kteří ve sdělovacích prostředcích připravují půdu pro další utužování moci.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že cílem moderní propagandy není ovlivňovat trvale všechny lidi, ale pouze dostatečný počet v pravý čas. Načasování a umístění zprávy je to, co se počítá. Spotřebitel zpráv se totiž málokdy odváží dál než za první list nebo za prvních několik minut televisních nebo rozhlasových zpráv. Protivné názory zastrčené v hloubi prostoru a času nejsou nebezpečné a proto se (zatím) tolerují.

(Internet je z hlediska moci zlo, protože tuto časoprostorovou manipulaci ztěžuje. Britské listy jsou napadány některými čtenáři, zdá se mi, jen proto, že svoji první stranu věnují užitečnějším věcem než vládní propagandě. Nebo, jinak řečeno, BL často začínají těmi zasunutými stránkami a to je v očích pravověrně vymytých mozků strašný hřích.)

Byl-li útok na WTC dílem sil zla, je možné tvrdit, že publicisté, kteří kteří nahrávají moci úvahami o přípustnosti mučení, použití jaderných zbraní a cíleném zabíjení (vše samozřejmě za blíže nedefinovaných "zvláštních" okolností) jsou velmi úspěšnými representanty oněch sil.

Orwellovský svět

Současná doba potvrzuje, a to víc než kterákoli jiná, že Orwell psal o obecných projevech moci a že bylo jen shodou okolností, že mohl pracovat podle hesla "Sovětský svaz můj vzor". A tak by nás nemělo překvapit, když nám současní mocichtiví předvádějí, že válka je mír a mír je válka, pravda je lež a lež je pravda, nebo že omezením demokracie kráčíme k jejímu posílení. Proléti mají fotbal, pornografii i pivo k odvrácení pozornosti. A ve stínu toho všeho se šikuje myšlenková policie, jíž nové zákony otevírají cestu ke zvůli dokořán.

Moc po takovém světě touží a terorismus jí momentálně slouží jako zástěrka. Odtud například pramení snaha politiků rozpliznout definici terorismu tak, aby se dala narazit na jakýkoli protest proti establishmentu. Kanadský diktátor Chretien (poslanci jeho vlastní strany se neodváží veřejně oponovat a při hlasování dodržují komunisticky tuhou stranickou disciplinu) momentálně urychluje zákona, který dává ministru obrany právo poslat vojáky do jakékoli oblasti, která podle jeho názoru vyžaduje takovou ochranu. Sám ministr připustil, že takové právo může uplatnit i proti demonstrantům.

Mnoha lidem, zdá se, tato zvůle upevňování moci, zatím nedochází. Je to možná z nouze ctnost, protože stejně neexistuje mechanismus, který by umožnil jednotlivé výkřiky do tmy sjednotit. A bude hůř, protože nové zákony umožní moci zlikvidovat takové pokusy v jejich samém zárodku.