V jakém světě chceme žít - a chceme mít právo ho spoluvytvářet? Jsou to závažné otázky, ale dvě události, k nimž dojde v nadcházejícím týdnu, činí naléhavým, abychom na ně nalezli odpovědi. Ukázka americké technologické nadřazenosti, která se projevila dramatickým vítězstvím v Afghánistánu, vedla k tomu, že je nyní americká pravice více sebevědomá, než kdy předtím, ohledně jednostranného využívání své moci.

Mezitím zahájí jediný potenciální konkurenční mocenský blok na světě, totiž Evropská unie, o příštím víkendu nebezpečný proces budování své nové ústavy a téměř zdvojnásobování svého členství. Pokud tento proces skončí selháním, schůzka na bruselském předměstí Laeken povede k nové éře naprosté nadvlády Spojených států. Jde skutečně o hodně.

Málokdo v Evropě otevřeně přiznává, že existuje toto riziko, avšak stratégové v Pentagonu a na americkém ministerstvu zahraničí si tento scénář naplánovali už mnohokrát. Spojené státy vždycky chtěly liberální Evropu volného trhu, založenou na kapitalismu a na demokracii, ale takovou Evropu, aby nebyla schopná být partnerem při vykonávání západní politické a vojenské moci ve světě. Tato role musí zůstat pevně v amerických, unilateralistických rukách.

Ve snaze zajistit si své strategické cíle vyvíjejí Spojené státy systematicky tlak na Evropskou komisi, aby rozšířila Evropskou unii nejen o šest žadatelských zemí z východní Evropy, které chtějí plné členství stejně jako Malta a Kypr, ale také o Bulharsko, Rumunsko a Turecko. Tuto politiku podporují už dlouho i britské vlády, které to považují za [výhodné] oslabení Evropské unie. Pozitivním rysem tohoto úsilí je skutečnost, že by to pomohlo zajistit klíčové západní hodnoty v zemích, které je silně chtějí. Záporným rysem je, že takovéto rozšíření EU způsobí, že bude Evropská unie ochromena - nebude možné jí vládnout.

Bez robustních institucí hrozí nebezpečí, že se Evropská unie rozloží v pouhou oblast hospodářského volného obchodu. Evropa musí odložit rozšíření EU na takovou dobu, až bude schopna asimilovat nové členské země řádným způsobem. Jinak rovnou můžeme zapomenout na evropský projekt a připravit se na to, že budeme muset žít ve světě, který bude řídit americká pravice.

Uvažujme o současné Evropské unii. Od doby, kdy byla založena, se odehrává v Evropské unii to, co charakterizuje velký německý politický ekonom Fritz Scharpf ve své zásadní knize Governing in Europe, Jak vládnout v Evropě, jako v podstatě zápornou integraci. Evropská unie postupně likviduje překážky, které kdysi bránily vytvoření nejprve celní unie a pak jednotného trhu. Mimo toto ekonomistické úsilí a zavádění volného trhu bylo sociální úsilí EU občas velmi důležité, ale vždycky jen zkratkovitě - například, když pod tlakem EU byly do Velké Británie zavedeny zákony o volném přístupu k informacím a o tom, že zaměstnavatelé musejí při rozhodování konzultovat zaměstnance - celkem vzato však bylo dosaženo velmi málo. Národní státy i nadále žárlivě střeží svou suverenitu.

Zavedení eura je důležitým krokem vpřed, avšak je zjevné, co chybí. Evropská unie má jednotnou měnu a ústřední evropskou banku, nemá však fiskální úřad, který by byl schopen formulovat celoevropskou hospodářskou politiku. Americká federální rezervní banka koordinuje své úsilí s americkým ministerstvem financí a britská ústřední banka Bank of England koordinuje svou činnost s britským ministerstvem financí. Evropská ústřední banka musí být schopna koordinovat svou činnost s obdobnou evropskou institcí. A kdyby tomu tak bylo, další krok je zjevný. Jak bude možné zajistit, aby se taková instituce demokraticky zodpovídala evropským občanům? Vytvoření efektivní ekonomické vlády pro Evropu vede k nutnosti vytvořit efektivnější politické instituce pro Evropu - instituce, které budou mít moc, autoritu i legitimitu k tomu, aby zahájily pracné budování evropských struktur, nikoliv aby jen odstraňovaly překážky volnému obchodu.

Právě proto je schůzka v Leaken příští týden tak strašně důležitá: je to schůzka, na níž bude určeno, jaká bude další etapa ústavního rozvoje Evropské unie. Ústavní konvence má příští rok na jaře začít pracovat na tom, jak dokázat, aby struktury Evropské unie byly demokratičtější a legitimnější - to je velmi obtížné pro nynějších 15 členů EU, ale pro Evropskou unii s 27 členskými státy to bude noční můra.

Schůzka, která se loni konala v Nice a na níž se jednalo o tom, jak budou v budoucnosti rozděleny hlasy mezi 27 členských zemí v Evropském parlamentu i v Radě ministrů, byla nesmírně složitá. Nakonec byl schválen tak zkompromitovaný proces, že i irští občané, kteří jinak silně podporují myšlenku Evropské unie shledali, že je neobhajitelný. Proto Irové v referendu rozhodnutí z Nice odmítli.

A to ještě zdaleka není všechno. Nové žadatelské země o vstup do EU jsou tak chudé a mají tak velké počty obyvatel, že to zcela ochromí rozpočet EU pro zemědělství a pro regionální pomoc. Státní úředníci žadatelských zemí o vstup do EU dostávají zoufale minimální platy a státní služba v žadatelských zemích je absolutně prolezlá korupcí, a korupce ochromila i jejich soudnictví a systém trestní spravedlnosti.

Minulý měsíc publikovala Evropská unie skutečně hanebný dokument: schválila jím energicky vstup až 10 nových žadatelských zemí ještě před volbami do Evropského parlamentu v roce 2004. Žadatelské země nejsou přiraveny na vstup do EU a ani není EU připravena je přijmout. To je brutální realita, ale, jak napsal př15:05 9.12.2001ed deseti dny francouzský list Le Monde, nikdo se neodvažuje to říct.

Je nutné, aby si Evropská unie ujasnila své priority. EU potřebuje pár úspěchů. Potřebuje, aby bylo euro úspěchem, a to vyžaduje rozšíření a demokratizaci institucí, které ekonomicky vládnou Evropě. Také to vyžaduje inteligentnější přístup k hospodářské politice. Evropská unie musí dokončit vytváření svých vojenských jednotek rychlého nasazení. Potřebuje ústavu, která by proměnila nynější provoz v ústředí Evropské unie z koňského handlířství v autenticky politický proces, jehož činitelé se z něho budou otevřeně občanům zodpovídat.

V dnešní atmosféře euroskepse a rostoucího nacionalismu je dosáhnout něčeho takového skutečně těžké. Avšak rozšíření EU nyní ohrožuje likvidaci celého projektu Evropské unie. To by bylo nesmírně deprimující, ale vznik nyní velmi vlivné americké pravice, která teď kontroluje vládu světové supervelmoci, jejíž moci nikdo na světě nedokáže konkurovat, činí z celého tohoto vývoje strategickou katastrofu. Bylo správné, že Spojené státy vedly válku v Afghánistánu, a bylo správné, že ji Evropa podporovala - avšak Evropa také argumentovala pro zavedení nové struktury mezinárodní hospodářské a sociální spravedlnosti, která by oslabila kořeny terorismu.

Je zjevné, že konzervativní Spojené státy nemají o tuto myšlenku pražádný zájem. Spojené státy nevěří v projekt společenské smlouvy mezi občany a vládou v samotné Americe, a o to méně ji podporují pro zahraničí. Jediný potenciální tlak pro prosazení takovéhoto projektu vychází z Evropské unie - tak, jak Evropská unie vyžadovala zavedení mezinárodního trestního soudu, anebo realizaci smlouvy z Kjóta ohledně globálního oteplování. Jestliže se EU rozloží v důsledku dysfunkčního ochromení po své překotném rozšíření, všichni budeme chudší. Proto - schvalujeme těsnější asociaci žadatelských zemí s EU. Podporujeme představu, že by žadatelské země měly být nakonec přijaty po jedné, individuálně, jakmile se prokáže, že jsou skutečně připraveny. Ale důrazně odmítáme radikální rozšíření o 10 členských zemí najednou. Je to nebezpečné a jde o příliš mnoho.