Ruská intervence v Sýrii: Proč?

4. 9. 2015 / Karel Dolejší

Z dosavadních kusých informací lze dovodit, že kromě dodávek výškových stíhaček MiG-31 přiletěly také MiGy-29 a úplně nové stíhací bombardéry Su-34, spolu s množstvím průzkumných dronů. Na záběrech syrských médií byl mj. k vidění nejnovější obrněný transportér BTR-82. Pracovně lze předpokládat, že se Rusové pokusí bleskově zvrátit poměr sil na bojišti ve prospěch Asada a zabránit rýsujícímu se pádu Damašku, s cílem zmizet pak zase rychle ze země - asi jako Francouzi z Mali. Zda se plán podaří, to teď nelze říci. Za prvé, žádný plán nepřežije kontakt s nepřítelem. Za druhé, z Ruska přicházejí signály, že se někteří dost bojí nového Afghánistánu.

Kromě hrozícího pádu Damašku existuje ještě další akutní důvod: Íránská podpora Asadovi velmi zeslábla a objevil se plán na rozporcování Sýrie. Pokud by místo cynické sekulární diktatury vzniklo několik nezávislých státních útvarů, nikdo už nezaručí Kremlu zachování námořní základny v Tartúsu. Avšak teorie racionálního aktéra stranou, každý ruský imperialista od dob admirála Ušakova sní o získání teplého nezamrzajícího přístavu na jih od Dardanel. Jeden se jmenuje Tartús, druhý právě vzniká v Latakíji. Bez intervence by brzy nemuselo být nic.

A pak jsou tu ovšem důvody z kategorie velmocenské rivality. Není tomu tak dávno, co Obama označil Rusko za "regionální mocnost", a řadu měsíců také můžete číst chvalozpěvy na "geniální" plán vyčerpat Rusko sankcemi - místo toho, aby bylo coby revizionistická mocnost ve své územní expanzi do "blízkého zahraničí" klasickým způsobem zadržováno. Akce v Sýrii ukazuje, že Rusko je schopno intervenovat na dvou místech současně (což USA už nejsou), a že sankce tomu naprosto nezabránily. Kromě toho americké tažení proti "islámskému státu" mikromažované Obamovými poradci uvízlo dávno strategicky na mrtvém bodě - a spojenci navrhují věci, s nimiž americké vedení nesouhlasí. Oproti tomu Moskva v již tradičním stylu "plausible deniability" zkouší předvést, že je mnohem akceschopnější, než Obamova administrativa. A protože akceschopnější je bezesporu a doopravdy, vypadá to na slušnou lekci.

Spojené státy íránskou rošádou v regionu ztrácejí spojence, aniž by si přitom nějak zvlášť naklonily Írán, s nímž koketují. Rusko si proti tomu Sýrii, posledního opravdového spojence v regionu, zjevně okázale hýčká. Zpráva je jasná: Obama spojence podvádí, my své ale neopouštíme.

To ovšem neznamená, že akce nebyla se Západem předem konzultována. Nad severem Sýrie se ještě nedávno nehodilo podnikat žádné lety, neboť Německo a USA na žádost Ankary rozmístily ve spojenecké zemi systémy Patriot. Ty ale byly před pár dny překvapivě staženy, Němci počínaje. Těsně předtím, než Asadovi dorazila z Moskvy nejnovější zásilka. Někdo o ní zřejmě věděl předem. S Martinem Stropnickým, obávám se, ale věc skutečně nikdo nekonzultoval.

Až sem to vypadalo, jako že má vojenská akce v Sýrii pro Moskvu jen samá pozitiva. Avšak to ještě není vše. Rizika jsou nemalá. I kdyby existovala tajná koordinace s Američany na taktické úrovni, což není úplně vyloučeno, nad Sýrií se čas od času objevují také izraelské bojové letouny. Proto hrozí také nebezpečí náhodného střetu ruských a izraelských stíhaček, který by opravdu nemusel skončit dobře a mohl by rychle eskalovat. A kromě toho platí, že žádnou válku nelze vyhrát jen ze vzduchu. Při troše smůly by se také mohlo stát, že intervent uvízne v pozemních bojích a nepodaří se mu z konfliktu odejít podle plánu.

Rusové ovšem "islámský stát" tak jako tak nezničí, utrpení civilního obyvatelstva neukončí; maximálně se vynasnaží zachránit Asada a předvést se přitom na mezinárodní scéně jakožto alternativa k neschopným Američanům. To první se jim při ochotě investovat do zbytků syrské armády může zdařit přinejmenším na čas, to druhé už se jim v zásadě povedlo. Zatímco v Bílém domě se žvanilo a žvaní, přičemž vojenské akce proti islamistům jsou intenzitou někde o řád níže, než kde by musely být, aby "islámský stát" opravdu existenčně ohrožovaly, Kreml jako obyčejně jedná mnohem přímočařeji a mnohem méně toho přitom namluví.

Jen na okraj pro ty, kdo stále ještě vykládají Kreml prizmatem západní teorie racionálního aktéra, se sluší poznamenat, že ani masivní ekonomická krize, historický propad obchodního partnerství s Čínou nebo prognózy pádu cen ropy někam k 25 dolarům za barel nedokáží sebeméně ovlivnit tvrdé vojenské priority Putinovy administrativy. Ekonomika dnes v Moskvě opravdu nestojí na žádné přední pozici. Velmocenské aspirace a neustálé žárlivé poměřování se USA jsou mnohem a mnohem důležitější. Sankce by mohly fungovat tak či onak ve střednědobém výhledu pouze tehdy, kdyby Putin už opravdu neměl odkud a komu brát peníze, aby je vydal na zbrojení. A takové situaci se ještě Moskva ani zdaleka neblíží.

Konečně ti, kdo neustále křičí, jak je prý Rusko vojensky ohrožené Západem a rekordně vojensky slabé, dostali právě ránu mezi oči přímo od Putina. Dnešní Rusko má zřetelnou ambici vyrovnat se vojensky USA či je překonat a chová se přesně podle toho. Nijak se neohlíží na naprostý rozvrat pracně budovaného narativu těch, kdo od loňska ze všech sil burcují veřejnost proti neexistující západní vojenské hrozbě. Teď už je mimo veškerou pochybnost, že jejich krokodýlím slzám dokonce ani sama Moskva nevěří.

Vytisknout